Odborník žasne, laik se diví a blbec jásá, až se hory zelenají. Nad čím? Nad „geniálním“ a „brilantně“ vyargumentovaným objevem, že současné potíže s imigranty zavinilo Rusko tím, že komunisté prováděli zcela idiotskou politiku dekolonizace ve jménu tzv. práva národů na sebeurčení (zdroj). Ať jsem pátral, jak jsem pátral, žádný náznak ironie jsem nevypátral. Podle všeho to pachatel onoho pamfletu Ziegler myslí vážně. Mýtus o břímě bílého může nejenom že nezemřel, ale naopak žije a má se k světu. I když to smrdí rasismem na sto honů a imperialismem nejméně na padesát, nepochybuji o tom, že před českou justicí jen pan Ziegler v naprostém bezpečí, protože plive tím správným směrem, na rozdíl třeba od takového Kosudise. Přitom opěvování kolonialismu není nic jiného, než opěvování genocidy (k takovému závěru úplně stačí to, co prováděli Belgičané v Kongu). Jenom když tak čtu takový paján na bílého nadčlověka, nemohu se ubránit pochybnostem, jaké že to vlastně jsou, ty naše skvělé hodnoty, jestli to náhodou nejsou násilí, nenávist a nerovnost, kterou pan Ziegler tak oslavuje? Vlna běženců sice skutečně představuje riziko, ale především pro naše pohodlí, až pak pro naše bezpečí, lidé jako pan Ziegler jsou ale nebezpeční všem: nám i běžencům. Ještě že se můžeme před nutností hledat skutečné příčiny problémů schovat do bezpečí smyšlenek a blábolů a problém potom vyřešit sice špatně, ale zato rychle a levně.
Jak nakrmit amerického vlka, aby přitom ukrajinská koza zůstala celá
Ten titulek zněl tak slibně: Američtí poslanci zakázali vojenský výcvik ukrajinských radikálů. Že by konečně dali v USA přednost politickému řešení před vojenskou eskalací? Že by začal vítězit rozum? Že by lidem na východě Ukrajina svitla naděje? Ne, ne a ne. Jak se totiž píše uvnitř (a na jiných webech, kde titulek už změnili), zákaz se týká jen praporu Azov. A kolik takových paravojenských praporů na Ukrajině dnes je? Zákaz týkající jednoho jediného praporu nic nemění, navíc jaký je problém prapor Azov prostě přejmenovat, nebo rozpustit? Takže zase nic, válka je pořád v kurzu a na lidi pořád sere pes. Přitom plošný zákaz by mohl být významný první krok k mírovému řešení, významný a nepřehlédnutelný signál. Ale to je tohle plané gesto vlastně také.
Umberto Eco: Pražský hřbitov
Pražský hřbitov je román o spiknutí s cílem vyvolat dojem existujícího židovského spiknutí, jinak též román o vzniku Protokolů sionských mudrců. S výjimkou té ústřední jsou všechny postavy skutečné, nebo na skutečných založené, i události a reálie jsou skutečné, jen příběh je více či méně realistická – především ale čtivá – fikce. Jistý kpt. Simonini, dobrodruh, gurmán (zejména ze začátku připomíná román místy kuchařku), tajný agent a excelentní padělatel se živí tím, že vytváří falsa dokumentů (zejména závětí), a baví se tím, že dělá tajného agenta a organizuje speciální manipulační a diskreditační operace. Přitom po celý svůj poměrně dlouhý život cizeluje příběh o schůzce rabínů na pražském židovském hřbitově za účelem organizace spiknutí proti gojim, který zdělil po svém dědovi, takto zavilém antisemitovi, a který postupně rozšiřuje a prodává, až nakonec vyústí ve známé Protokoly židovských mudrců (proč by si někdo takovou práci objednával vysvětluje tento citát z knihy), protože „lidé snadněji uvěří tomu, co už četli nebo slyšeli, než něčemu zcela novému.“
Pro samý liberalismus zapomínáme na svobodu
Občas člověk nevidí něco, co má přímo před očima, nebo si neuvědomuje, co vlastně vidí, dokud mu to někdo jiný neukáže. Tak jako Ján Simkanič ve své eseji Kde je ta slavná svoboda?, ze které cituji (ale vřele doporučuji přečíst si ji celou):
Dnes monopolistické praktiky považujeme za přirozenou součást prostředí. Jako vítězství toho nejlepšího, jako výsledek svobodného střetu konkurenčních sil, jako oslavu liberální neregulované soutěže. A zatím ještě dostatečně nevidíme, že na konci na nás nejspíš čeká jen omezená možnost volby a méně osobních a sociálních práv.(…) Globální firma může po celém světě konkurovat cenou, rychlostí vývoje i kvalitou produktu, jaké místní prostředí nemá šanci vygenerovat. A celý svět tak lze držet pod krkem distribučních a obchodních podmínek nastavených vítězem (the winner takes all economy). (…) A uživatelé jásají, protože chléb ještě nestojí zas tak moc a her je nekonečně. Zatím. Až „kreativní destrukce“, jak je tento proces ekonomy nazýván, zasáhne i jejich zaměstnání, až limity pravidel omezujících jejich chování začnou pociťovat na vlastní kůži, až zjistí, že skutečně nemají možnost volby, mohou být překvapeni. (…) Dnešní inovace byla už včera stará a dost možná za sebou zanechá tisíce nebo miliony nezaměstnaných, bezprizorních a vyloučených. Kultura, služby, e-commerce. Všude vítězí jen několik superhvězd, zatímco paralelně mizí střední životaschopná vrstva a naprostá většina se nimrá v přítmí marginálnosti a stále větší závislosti.
Požár Stropnického terasy
Házení zápalných láhví po domech je svinstvo, i když se jedná o dům ministra obrany. Jenže bez rizika pro společnost není ani reakce pana ministra:
Bohužel to nasvědčuje radikalizaci určitých názorových skupin, které stojí proti hodnotám, jež zastáváme. Pro mě to je vlastně potvrzení správnosti nastaveného kurzu ministerstva obrany, které vedu.
Exaltovanost a mučednickou stylizaci tohoto vyjádření totiž zřejmě nelze připsat jen na vrub herecké kvalifikaci pana ministra (prostě přehrává), zejména ne ve světle hledání nebezpečných levicových radikálů v rámci akce Fénix. Opět jsou tu nějací zlí tajemní oni ohrožující naše hodnoty, opět jitření atmosféry strachu a ohrožení. Stropnického terasa sice nezní tak dobře, jako Reichstag, ale s trochou šikovnosti a zlé vůle může zafungovat stejně efektivně.
Víš, co chceš?
K dříve položené otázce: „Víš, co nechceš?“ se jako logicky komplementární nabízí otázka: „Víš, co chceš?“ Myšleno tedy politicky. A troufám si tvrdit, že v takovém případě skoro každý automaticky odpoví, že chce „svobodu a demokracii.“ Ale kolik lidí se přitom zamyslí nad tím, jakou svobodu a pro koho? Chtějí svobodu ve smyslu práva silnějšího, nebo svobodu ve smyslu solidarity? Jsou ochotni přiznat svobodu druhým, i kdyby to mělo znamenat jejich vlastní omezení, nebo svobodu míní svoji nevázanost? A podobně se lze ptát – a mělo by se ptát, ale je otázka, kolik lidí se tak ptá – i na demokracii: co tou demokracií vlastně myslí? Chtěli by beze změny režim, ve kterém dnes žijí, i kdyby se mu neříkalo demokracie? A můžeme jít dál na subtilnější úroveň, jakou jsou „evropské hodnoty“. Kde kdo je na ně pyšný a bránil by je (a šířil) i s mečem v ruce, ale dokázali by je všichni i vyjmenovat, alespoň některé? A nejenom vyjmenovat, ale i zdůvodnit, čím jsou tam vynikající, že musí být chráněny a vynucovány třeba i silou? Kolik zastánců „evropských hodnot“ dokáže poučeně říct, že poměr cena/výkon je přijatelný, kolik z nich si jejich cenu, nikoliv tu z reklamy, ale tu skutečnou, která je často placena jinými, jinde a jindy, uvědomuje? A přemýšlí o ní vůbec? Kolik asi z těch, kteří automaticky a samozřejmě chtějí svobodu, demokracii a evropské hodnoty, se někdy vůbec zamýšlelo nad tím, co a proč vlastně chtějí?
Z historie evropského antirusismu
Mýtus bezvýznamné chudoby
Z článku Úvod do praktické sociologie: Rizika popírání chudoby:
Debata o nerovnostech byla v Česku dlouho ovlivněna výkladem „tvrdých dat“, který měl ukázat, že chudoba u nás prakticky neexistuje. Kdyby to tak opravdu bylo, proč se pak Češi v hodnocení prakticky každého tématu (…) štěpí primárně na základě socioekonomických faktorů?
Číslo relativní příjmové chudoby tedy neříká, že máme málo chudých, ale že relativně málo lidí svou bídou vyčnívá z méně prosperující poloviny obyvatel.
V Česku je relativně málo lidí trpících těžkou materiální deprivací (nemohou si dovolit čtyři a více položek z devíti zkoumaných), ale hodně těch, kteří trpí nějakými lehčími formami takto měřené chudoby.
Kvůli vysokému procentu příjmů, které dávají na základní výdaje, si mohou jen těžko dovolit nějaké životní strategie – tedy to, co by je přibližovalo střední třídě.
Právě asymetrické životní zkušenosti jsou jedním z důvodů vzájemného nepochopení mezi různými částmi společnosti, když přijde na životní úroveň a věci, které jsou její optikou posuzovány.
Zpacifikovaný Hus
I když mi to Česká televize zařazením všech tří dílů na tři po sobe jdoucí večery zrovna neulehčila, tak jsem trilogii Jan Hus poctivě shlédl, protože jsem ji prostě vidět chtěl. Byl jsem zvědavý nejenom na to, jak se ČT s ambiciózním projektem na historické téma popasuje, ale především na to, jakého Husa v časech intenzivní reinterpretace dějin ČT ukáže, jestli proroka, nebo kverulanta. Že ho shodí z piedestalu, kam ho postavili komunisti (protože ho tam stavěli právě oni, jako kdyby První republika se svojí radikálně antiklerikální intenci vůbec neexistovala) bylo jasné, ostatně bourání mýtů je dnes všeobecně uznávaná a praktikovaná tvůrčí metoda, ale otázka zněla, zda ho zadupe do bláta, nebo si zachová respekt. Odpověď zní, že dehonestace se Jan Hus nedočkal, ale zpacifikován byl poměrně efektivně. Kdo by viděl jen tento film, neviděl byl revolucionáře, ale spíše nezodpovědného potížistu.
Prdel požehnaná
To, co se tady snažím roky klopotně formulovat já sám, zformuloval již před deseti lety pregnantně a nadsázkou Alex Königsmark ve své Pohádce o prdeli:
Zatvářil se, jako kdyby ho otázka zabolela. Takto se už ptát nesmím, řekl. Vysvětlil mi, že prdel, do které se vsouvá, je jiná a lepší, než ostatní, je čistší, než byly ty, kterým jsme se předtím vyhýbali, je velká a bílá a on si také může mezi mnoha takovými demokraticky vybrat, čili má v tom značnou svobodu, nikdo ho už nenutí, jako kdysi — a potom, leze tam dobrovolně, s chutí a takřka z lásky, neboť tuto prdel on upřímně obdivuje a dovnitř se těší. Uvnitř už je mnoho, mnoho lidí, kterých se naučil si vážit a je rád, že smí být s nimi. Chce někam patřit. Je těžké a obtížné nebýt součástí žádné party.
Tribun 