Rozkaz zněl jasně: levicový extremista musí být zatčen


Až do minulého týdne a „zátahu proti levicovým extremistům“ jsem o Petru S. neslyšel nikdy a o Síti revolučních buněk jednou jedinkrát. O kompetencích české policie, která dovede jednat rychle a razantně jedině tehdy, když jde o to vyklidit nějaký ten squatt a zajistit nezadatelné právo vlastníka nechat svůj majetek chátrat a ležet ladem, mám také své pochybnosti. Přesto nelze vyloučit, že dotyční nebyli ani tak bezvýznamní, jako dobře zakonspirovaní, a jen brilantní zásah české policie zabránil 37. nejhoršímu teroristickému útoku všech dob, nicméně se mi jako pravděpodobnější jeví, že si policie udělala snadnou čárku a splnila politické zadání najít nějaké nebezpečné extremisty i na levé straně politického spektra.

Pokračovat ve čtení „Rozkaz zněl jasně: levicový extremista musí být zatčen“ →

Přání otcem myšlenky, nebo triumf propagandy?


Češi mají obavy z Ruska, obraz Putina se blíží Stalinovi dí mainstream a když to říká mainstream, tak to je jistojistě pravda, protože náš mainstream je objektivní a vyvážený. Nebo že by to spíš zpráva o tom, co si lidé myslí, byla zpráva o tom, co si myslet mají, protože jak známo, stokrát opakovaná lež se stává pravdou? Ale co když se jí už stala, propaganda slaví triumf a Češi už si o Rusech skutečně myslí to, co si panstvo v Bruselu a Washingtonu přeje, aby si mysleli, aby byli ochotnější? Těžko říct, v reálném životě tak intenzivní antirusismus, jaký je prezentován v médiích, neregistruji, ale zároveň je pravda, že lidé, kteří se Ruska zodpovědně bojí a nenávistí k Rusům a pohrdáním vším ruským si léči své mindráky, také nejsou výjimkou a přibývá jich spolu s tím, jak s propuknutím ukrajinské krize začala média proti Rusku štvát. Nejsmutnější je, že takovéto „zprávy“, které by se mohly objevit v podstatě kdykoliv, když už někdo považuje za nutné jimi kontaminovat veřejný prostor, se objevují právě nyní když si připomínáme 70. výročí osvobození od nacismu a bylo by na místě si naopak připomenou úlohu a zásluhu Ruska, respektive SSSR, na porážce nacismu. Ale možná je to právě proto, abychom lépe zapomněli a snáze přijali novou verzi historie, ve které bude Sovětský svaz okupantem a Třetí říše osvoboditelem.

Jsou nemocnice ještě vůbec pro nemocné?


Ministerstvo zdravotnictví spáchalo návrh zákona o neziskových nemocnicích, který by „podle odborníků mohl způsobit krach až třetiny českých nemocnic.“ Podle jakých odborníků? Snad podle těch, kteří tvrdí, že: „Veřejnou zdravotnickou organizací, která získá daňové slevy a smlouvu s pojišťovnou, se budou moci stát jen nemocnice zřízené státem, krajem nebo obcí. Soukromníci a církve mají smůlu,“ nebo: „Nemohou tady vedle sebe existovat dva soutěžitelé, z nichž jeden má nárok na smlouvu a garanci nezkrachovatelnosti, a druhý ne. Pokud by toto stát dovolil, tak by těžce zasáhl do práv podnikatelů.“ Ponechme teď stranou, že veřejné je jaksi ze své podstaty neslučitelné se soukromým a že veřejná soukromá nemocnice je nonsens. Mnohem závažnější je fakt, že zdravotnictví podle těchto „odborníků“ není veřejná služba, ale soukromý byznys, že není provozováno za účelem zajištění zdravotní péče, ale za účelem zisku. A nikdo se nad tím nepozastaví, nikdo se nezeptá, o kolik více a lepší péče by se lidem mohlo dostat, kdyby podnikatelé ze zdravotnictví neinkasovali zisky. Jenže právy podnikatelů to začíná a nedostupností zdravotní péče to končí. Měli bychom si ty priority trochu srovnat v hlavě, dokud je ještě čas (pokud tedy ještě nějaký je).

Ktož jsú boží bojovníci


Následující slova pronesl Ch. Günther na adresu protagonistů islámského státu:

Myslím, že sami sebe chápou jako asketické elitní bojovníky a domnívají se, že všechno, co dělají, dělají ve jménu nějakého vyššího dobra. Říkají: Bůh nám přikázal založit Islámský stát a ustavit jeho zákony a řád na zemi. Naše činy nelze posuzovat lidskými měřítky. Děláme vše, co je možné, abychom splnili povinnost vůči Bohu.

Ono se ale bohužel ukazuje, že se nejedná o nějaký specifický rys fanatiků z Islámského státu, ale že jde o obecný rys lidské povahy. Je jedno, jestli je tím bohem Alláh, Hospodin nebo Volný Trh, je jedno, jestli dotyční šíří islám, demokracii nebo jiné vynikající hodnoty, dříve nebo později skončí u toho, že oni mohou vše, protože jejich poslání není z tohoto světa a jejich činy nelze posuzovat lidskými měřítky. Přitom opak je pravdou: jejich činy je nutno posuzovat pouze lidskými měřítky! Neexistuje žádná bůh, který by z lidí sňal odpovědnost za jejich činy, není žádný účel, který by posvětil jakýkoliv prostředek, není žádný vyšší princip mravní, který by mravným učinil cokoliv, co je vykonáno v jeho jménu. Máme-li se z bludného kruhu svatých válek někdy vymanit, musíme z našich životů škrtnout veškerou metafyziku a nechat si jen to lidské, materialistické.

Vašku, jsi prase a hovado


Václava Bartušky jsem si celkem vážil, ale s tím je konec. Byla to moje chyba, mělo mě varovat, že pán je demokrat a že od demokrata se cynismu lze nadát spíš, než slušnosti. O čem mluvím? O tom, o čem mluví i mnozí další – v blogosféře Vlk či Merlin, na „vyšší“ úrovni pak Martin Řezanka a pozastavil se nad tím dokonce i rusofób Dolejší – ale o čem se na té nejvyšší úrovni „seriózních“ mínkotvorných médií mlčí a mlčet bude asi i nadále – o Bartuškovu schvalování vražd na Ukrajině, a to včetně upálení (sic!) desítek lidí v Oděse.

Citovat toho pána nebudu, protože nechci ten jeho nenávistný žvást šířit dál, řeknu jen tolik, že nikoliv lidé jako Putin, ale lidé jako Bartuška představují skutečně nebezpečí pro Evropu, protože to, co pan Bartuška řekl, není nic menšího, než první krok na cestě k vyhlazovacím táborům a plynovým komorám.

Ale co je ještě horší, než kecy nějakého „demokrata“, který se neovládl, je to ticho, které po jeho neomluvitelném a neakceptovatelném výroku za hranicí trestného činu (z tohoto směru mu ale v zemi, kde házení vajec na prezidenta není ani přestupek, žádné problémy nehrozí) v oficiální rovině vládne, ta absence jasné distance od pana Bartušky a jeho sankcionalizace ze strany tzv. elit. Ono zřejmě i tady platí, že mlčení znamená souhlas. Že by nakonec tohle byly ta naše nadřazené západní hodnoty?

V kontextu morálního kodexu a světonázoru takových pánů Bartušků pak pověstný i Gottwaldův výrok o tom, že se jezdí do Moskvy učit, jak zakroutit buržoazii krkem, vyznívá úplně jinak.

USA si musí uvědomit


USA si musí uvědomit, že Írán nebude nečinně přihlížet, pokud je region destabilizován nebo když se někdo podílí na tajných válečných operacích napříč mezinárodními hranicemi a v jiných státech.

Pokud je mi známo, tak íránský ministr zahraniční Mohammad Džavád Zaríf nikdy nic takového neřekl, na rozdíl od svého amerického kolegy Johna Kerryho, který řekl víceméně to samé, jen s jinak dosazenými proměnnými:

Írán si musí uvědomit, že USA nebudou nečinně přihlížet, pokud je region destabilizován nebo když se někdo podílí na tajných válečných operacích napříč mezinárodními hranicemi a v jiných státech.

Přitom stejně jako Zaríf by mohl mluvit i Lavrov nebo Wang I a měli by pravdu, jenom Kerry si to ale může dovolit, aniž by riskoval „ostrou reakci mezinárodního společenství“. A právě absence takové reakce je důvodem, proč je fiktivní výrok Zarífa i skutečný výrok Kerryho pro náš svět tak univerzálně platný a výstižný.

Když se utopí člověk, je to tragédie, když jich utopí tisíc, je to statistika


Když se utopí člověk, je to tragédie, když jich utopí tisíc, je to statistika. A tahle statistika teď dělá vrásky Italům, kteří mají tu smůlu, že ty, kteří se utopí, musí z toho moře lovit, a ti, kteří se neutopí, přistanou u nich. A tak Italové volají zbytek Evropy, aby jim nějak pomohl a ulehčil, ale zbytek Evropy je rád, že nemá moře, a když už má, tak to není moře Středozemní, ale Severní, kde žádní uprchlíci z Afriky v rezavých neckách s ožralým pašerákem u kormidla nejsou. Div že zbytek Evropy Italům nevyčítá, že ty chudáky z moře loví a nutí ho tak koukat na mrtvoly, které vidět nechce, ale když už tam jsou, musí se nad nimi alespoň naoko pohoršovat, i když je mu to vlastně jedno a raději je vidí mrtvé v moři než živé u sebe v uprchlickém táboře.

Pokračovat ve čtení „Když se utopí člověk, je to tragédie, když jich utopí tisíc, je to statistika“ →

Malý pražský apartheid


Vytáhla mne včera žena na procházku do pražských Vysočan, že prý jak tam postavili ty nové domy místo továren, že je to tam teď pěkné, lavičky, hřiště pro děti a tak. A tak jsme šli a sluníčko svítilo a tím také to hezké skončilo. Tolik plotů, zamčených branek a cedulí „Soukromý pozemek, nepovolaným vstup zakázán“ na jednom místě jsem snad ještě neviděl. Jestli si myslíte, že prostě půjdete ulicí a někam dojdete, tak v nových ještě lepších Vysočanech daleko nedojdete, protože narazíte na plot. Nemáš klíče? Nemáš nárok! Tady je to jen pro zvané. Připadal jsem jako černoch v bělošské čtvrti, jako Žid při procházce spořádaným árijským městem. Co na tom, že jsem Pražák jak poleno, tady mezi těma náplavama jsem byl najedou občan druhé kategrie, ten bez klíče. A to jsem, prosím pěkně, nechtěl nikomu koukat do kuchyně, nechtěl jsem nikomu lézt do obýváku, chtěl jsem jen jít po ulici, jenže tady už soukromé metastázovalo do veřejného. Ještě bych pochopil plot kolem předzahrádky (byť mi přijde divné a z pohledu urbanismu absurdní, že jsou jen pro ty z přízemí), kolem rodinných domků bývá také, ale tady je ještě předzahrádka kolem předzahrádky, samozřejmě zamčená. Vrcholem všeho ovšem bylo zamčené dětské hřiště vedle veřejné komunikace. A zkuste malému dítěti vysvětlit, že si nesmí jít hrát na hřiště, protože někdo, kdo sice nemá důvod, ale má tu moc, se rozhodl mu v tom zabránit, že někdo s klíčem rozhodl, že ono není dost dobré na to, aby si hrálo na písku s jeho dětmi. Vědomí, že už zase je třeba něco takového dětem vůbec vysvětlovat, je frustrující. A na druhou stranu, co vyroste z dětí žijících od mala v „ghettu“ mezi ploty a zámky, naučené dělit lidi na ty, kteří smějí a kteří nesmějí, a zvyklé na to, že ony jsou ti, kteří smějí? Už dávno nežijeme spolu, dokonce už nežijeme ani vedle sebe – my už žijeme proti sobě.