Toman

Celkem se zájmem jsem se tuto a minulou neděli podíval na naší vaší ČT na televizní verzi filmu Toman, slovy distributorské anotace: „příběh rozporuplné osoby Zdeňka Tomana, šéfa naší zahraniční rozvědky, který významně ovlivnil vývoj v poválečném Československu, bezskrupulózního obchodníka s obrovskou mocí a zásadním úkolem. Sehnat peníze, které komunistům vyhrají volby. A Toman peníze sehnat uměl. Pro sebe, pro rodinu i pro stranu. Šmelina, vydírání, kasírování válečných zločinců i jejich obětí. Neštítil se ničeho. Cena, kterou za svou kariéru zaplatil on i jeho blízcí, byla pak vysoká. Film odkrývá období tzv. třetí republiky, temné roky 1945 – 48, a příběh člověka, o kterém se nikdy nemluvilo.“

Anotace je poměrně výstižná, takže se zaměřím jen na to, co mě zaujalo. Nejprve pochvala: dobrá kamera, dobrá výprava, vesměs solidní herecké výkony (nejslabší party předvedly role prvoplánových záporáků), zajímavé téma. A teď výhrady: zbytečně rozvleklé, některé scény byly zcela zbytečné a s vyprávěným příběhem neměly žádnou zvláštní souvislost a nikam ho neposouvaly. Zejména to bestiální násilí vyšetřovatelů (jakých? z jakého útvaru? kdo je poslal?, měli jen zastrašit?) nebo epizoda kolem smrti Jana Masaryka. Ze všeho nejvíc to na mě působila jako snaha za každou cenu využít platformu příběhu z let těsně po válce až k Vítězném únoru k přihřívání antikomunistické polívčičky, což je ovšem něco, co z filmu samotného nijak zvlášť nevyplývá a bez externí znalosti kontextu nemůže fungovat. Zbytečně to tak kazí jinak celkem povedený snímek. Zajímavé je, že jako nejkladnější postava nakonec vyjde samotný Toman, zatímco všichni okolo, včetně Masaryka či Američanů příliš sympatií nevzbuzují. Trochu mě mátlo neustálé označování všech postav štítky se jménem a funkcí či vztahem k ústřední postavě, což vyvolává dojem až dokumentárně-dramatického pojetí. Co je ale historická realita a co fikce nemá divák z filmu šanci zjistit. Z mého pohledu zůstaly trestuhodně nevyužity některé motivy, zejména ty kolem vzniku státu Izrael, či úrovně zásobování v ČSR versus v Británii. Rozhodně bych dal přednost hlubší historické exkurzi tímto směrem před etudou na téma hnusná padesátá léta (která navíc ve filmu ještě ani nezačala).

Toman sice nevyužil veškerý potenciál, který látka skýtala, ale v kontextu české filmové a televizní tvorby rozhodně patří k tomu lepšímu, podobně jako starší snímek Ve stínu. Možná je to tím, že 50. léta 20. století nabízejí dostatek nosných námětů a přitom už je možné k nim zaujmout i jiný přístup, než čistě pietní či propagandistický.

Free Solo

Free Solo (USA, 2018) je dokumentární film o výstupu horolezce Alexe Honnolda na El Captain metodou free solo, tedy sám a bez jištění. El Captain je téměř kilometr vysoká kolmá a hladká skladní stěna v Yosemitech a Alex Honnold je magor. Magor, nikoliv idiot, takže se na tuhle nemožnou záležitost přes rok poctivě připravuje s parťákem a jištěný, cestu sleze stokrát, každý pohyb si tisíckrát vyzkouší, tisíckrát spadne, než najde ten správný pohyb, který si zapíše do paměti i do deníku, takže nakonec v jeho poddání není riziko zase o tolik větší, než jde člověk v Praze po ulici, jen případná nehoda je definitivně a nevyhnutelně fatální. A Alex to ví.

Abyste získali zcela neadekvátní představu, o čem je řeč, udělám výjimku a připojím pár obrázků.

Podobné jsem viděl i já před tím, než jsem viděl film. Když to pak ale člověk vidí v pohybu a na velkém plátně, je to něco úplně jiného. Při prvních záběrech jsem jako správný akrofob zcela vážně zvažoval, jestli se mám posrat, poblít, rovnou omdlít, nebo alespoň odejít z kina, ale nakonec jsem do nějak ustál. Vidět Alexe v pohybu, jak se stovky metrů nad zemí pohybuje mezi chyty, v jejichž existenci by normální člověk neuvěřil, ani kdyby mu ně položili ruku, jak jsou nepatrné, to je zážitek. A právě proto chce tenhle film kino, a ne televizi. V televizi to bude tak 1/3 zážitku.

A film je to parádní. Na to, že vlastně nemá děj a opakuje se v něm pořád dokola to samé, udrží diváka v napětí celou hodinu a půl stopáže. Ano, mohl by být o hodinu kratší a pořád by to stálo za to, ale i v téhle délce funguje výborně. A fascinující je i technicky. Záběry Alexe na stěně jsou neskutečné. Jestli jsem to správně pochopil, štáb nakonec natáčel z dronů a stacionárních minikamer podél cesty, protože nechtěli Alexe rozptylovat svojí přítomností, takže i po technické stránce je to úctyhodný výkon.

Když člověk vidí tu nadlidskou vůli a schopnost koncentrace, kterou Alex předvádí, tak ho musí obdivovat. Ne jako Alexe, ale jako člověka. Když jsem ho na té stěn viděl, tak jsem si říkal, jak je možné, že druh, který dokáže tohle, není schopen doletět ani na Mars? A také jsem si uvědomil, jak perverzní přístup máme jako civilizace k hazardování se životem. Alex, který riskuje jen svůj život, a to ještě nikoliv bez rozmyslu a přitom tak, že posouvá meze lidských možností i snů, se musí pořád obhajovat, pořád musí sobě i okolí zdůvodňovat, proč to dělá, a nikdo ani jednou neřekne, že by byl hrdina. Srovnejte to oslavováním poslušných biorobotů v uniformách, které lidské životy ničí a berou po tisících.

Alex je borec, a i když se dřív nebo později nejspíš zabije, nebude jeho smrt marná, nebude to plýtvání, nebude to rouhání, na rozdíl od tisíců jiných smrtí, které oslavujeme. Alex je sice magor a žít s ním nemůže být snadné (pokud je to dlouhodobě vůbec možné), ale jako lidstvo můžeme být rádi, že Alexe máme. Tihle zpocení a udýchaní magoři v lezečkách a s rukama po lokty od magnézia dělají svět rozhodně lepší, než vymydlení a upravení magoři z klimatizovaných kanceláří.

Alexova schopnost koncentrace, plánoví a fyzická i psychická zdatnost mě budou ještě dlouho strašit ve snech jako němá výčitka toho, jak dalece zaostávám za svými vlastními možnostmi.

Dunkerk

Dunkerk (2017, ČSFD), film o evakuaci britských expedičních jednotek z Dunkerku na začátku 2. světové války, mě nadchl i zklamal zároveň. Nadchl mnoha originálními vypravěčskými postupy, které výborně fungují, zklamal tím, že se přes počáteční naději, že tentokrát to půjde bez něj, nakonec nedokázal obejít bez obligátního hrdinsko-vlasteneckého patosu.

Přitom první zhruba třetina je naprosto úžasná, konečně film, který válku neidealizuje, ale ukazuje ji jako hnusnou záležitost, která ničí lidi nejenom fyzicky, ale i mentálně, místo hrdinů ukazuje vyděšené vojáky, kteří se snaží přežít, jak umějí, místo geniality vojevůdců a perfektní organizace jen chaos a zmatek. Tak uvěřitelný obraz války jsem již dlouho neviděl. Přitom to vše Dunkerk dokáže ukázat bez potoků krve, utrhaných údů a střev namotaných po všem, co zrovna nehoří, na rozdíl třeba od Pacifiku či Hacksaw Ridge, které přes veškerou explicitnost – nebo právě pro ni? – nejsou ani zdaleka tak výmluvné, jako Dunkerk. Zároveň není Dunkerk ani tak beznadějný, jako Apokalypsa, nebo Četa a nebere vám poslední zbytky víry v rozum a lidskost.

Dunkerk je totiž geniálně minimalistický. Hudba není hudba, ale spíš jen zvuky, které rytmem připomínají srdeční tep, postavy jsou velice skoupé na slovo a mluví minimálně, u některých z ústředních postav nepadne vůbec jejich jméno, nepřítel se objeví, pokud nepočítáme letadla, jen jako stín na poslední tři vteřiny, jinak ho ani nezahlédneme. K formální stránce mám jedinou výhradu, a to je zcela zbytečně nelineární vyprávění, které sice nemate, ale ani nic nepřidává.

A pak je tu ten zatracený vlastenecko-hrdinský patos, který graduje spolu s filmem a úplně ho zabíjí, protože ze silného protiválečného filmu dělá banální uslzenou agitku. Naštěstí nestihne Dunkerk zničit úplně, ale stejně je to škoda, protože hodně kazí dojem z monumentálně mlčenlivého snímku. Naštěstí je Dunkerk tak dobrý film, že to unese, takže až budete mít tu možnost, pusťte si ho. Kdyby jen pro jeho formální originalitu, která perfektně funguje.

Ztraceni v Mnichově

Nedbal jsem varování recenzí kritických a zmámen v hlavně zasutými recenzemi pochvalnými pustil jsem si Ztraceni v Mnichově (v Mnichově roku 1938 a Mnichovského diktátu, či Mnichovské zrady). Tak dbejte mého varování alespoň vy, protože tenhle film za ten čas, který u něj strávíte, nestojí. Těžko říct, co tímto prvoplánově umělecky komplikovaným počinem chtěli tvůrci vlastně říct, jestli to měla být jen taková šaráda, provokace, „otevírání tématu“ Mnichova nebo co vlastně. Evidentně nejsem „cílovka“ a podle hodnocení na ČSFD ovšem nebudu zdaleka jediný. Ztraceni v Mnichově přitom natočil Petr Zelenka, který točil i velmi podařený Rok ďábla, a je vidět, že některé motivy a postupy se opakují. Podruhé bohužel jako fraška. Mnichov si film rozhodně zaslouží, rozhodně snese i kontroverzní pojetí a rozhodně na něj pořád čeká. Možná, že si tvůrci Ztraceni v Mnichově mysleli, že právě takový film natáčejí právě oni, a je možné, že někoho by prezentované teze o Mnichovu šokovali, či dokonce pohoršovali, ne tak mě. Čili forma i obsah za mě snesitelné a dokoukatelné, ale slabé a rozhodně to nemusím vidět podruhé. To si radši potřetí pustím již zmiňovaný Rok ďábla.

Bohemian Rhapsody

Tak jsem se konečně dostal do kina*) na Bohemian Rhapsody (ČSFD aktuálně 92%), na kterou jsem byl zvědavý jednak kvůli srovnání s muzikálem Freddie, který zpracovává stejnou látku velice podobným způsobem, jednak proto, že to je po mnoha letech první film, který pověst předchází. Nevím, jestli těch 92% není trochu přehnané, ale film je to skutečně výborný, zejména střih a zvuk jsou vynikající (zdůrazňuji zvuk, hudba skupiny Queen je kapitola sama pro sebe). Vyprávění je jednoduché a lineární, ale to vůbec není na závadu, vyumělkovaných podivnosti je na světě víc než dost a sice jednoduchý, ale právě proto srozumitelný a přístupný příběh, který si vychutnají široké masy diváků i bez jakékoliv apriorní znalosti historie (důkazem budiž moje dcera až do shlédnutí filmu nemající o existenci skupiny Queen valného tušení), je přesně to, co filmové produkci posledních let chybí, protože jednoduchost a přímočarost „akčňáků“ je přeci jenom něco jiného. Bohemian Rhapsody je velice dobře natočená nenáročná oddychová záležitost se správně dávkovanou sentimentality. A jak tedy Bohemian Rhapsody vychází ze srovnání s muzikálem Freedie? Jako mnohem mírnější a k divákovi i ústřední postavě Freddieho Mercuryho ohleduplnější. Muzikál Freddie je totiž mnohem syrovější, konflikty jsou v něm vyhrocenější, bulvár špinavější a Freddie rozervanější, divočejší a k sobě i okolí bezohlednější. Bohemian Rhapsody je umělecky slabší – pořád ale víc než dobrá – zato divácky přístupnější. Vyberte si.

*) Kino Atlas, které mohu jen a pouze doporučit, ceny mírné, sezení pohodlné, bar po ruce.

Čertí brko

Vzal jsem rodinku do kina na novou českou filmovou pohádku*) Čertí brko. Nebo rodinka vzala mě? Ale to je celkem jedno, prostě jsme šli společně. A zatímco rodinka byla spokojená, až nadšená, já odcházel poněkud v rozpacích. Ne, že by to bylo vyloženě špatné, v kontextu české produkce se jedná o dílo téměř nadstandardní, má to hlavu a patu a nikdo se nepitvoří, jen jsem měl celou dobu dva neodbytné pocity: že všechno už jsem někde viděl (od S čerty nejsou žerty po Teorii velkého třesku – to ve scéně, kde čerti skandují: „Čerti! Čerti!“ a já viděl Berta, jak huláká: „Šutry! Šutry“) a že tvůrci neměli až do konce jasno v tom, jaký film vlastně chtějí natočit (bude do komedie? parodie? moralita? zpěvohra? má to být pro děti, nebo pro dospělé?).

Ty citace, inspirace a výpůjčky by tolik nevadili, kdyby byl výsledek originálnější. Přitom nepůsobí ani jako vykrádačka, ani jako snaha levně zrecyklovat osvědčené, spíš tak nějak nedotaženě, snad jako kdyby toho původně natočili mnohem víc a pak stříhali a stříhali, až nastříhali, co nastříhali. Nebo ta zpěvná čísla, které jsou ve filmu asi tři a první se objeví až někdy po třetině, možná v polovině. Proč tam vůbec jsou? Nestačila by ústřední melodie a zpěv až se závěrečnými titulky? Ale když už tam jsou – a proč ne, je to osvědčený způsob – proč jich není více?

Ale co mi vyloženě vadilo, to byly prvoplánové moralizující promluvy ve smyslu: „Nevěřte nikomu, kdo říká, že to s vámi myslí dobře. Jestli si nenecháte peklo na zemi, nebudete nikdy šťastní a svobodní.“ (Nebo tak nějak.) Šlo to říct jinak, ale nemuselo to tam být vůbec, protože to byl beztak jen další neorganický prvek, který ani neposouval děj, ani nebyl vizuálně zajímavý. A na druhou stranu zůstala nevyužita spousta zajímavých motivů, ze kterých se dalo vytěžit mnohem víc, když už byly nakousnuty.

Pro děti Čertí brko asi špatné nebude, protože nad tím nebudou přemýšlet tak, jako já, ale pro mě tam toho rušivého a nepochopitelného bylo víc, než by mi bylo milo.

*) V Česku je kdo ví proč zvyk říkat pohádka všemu, kde se objeví princezna (ta v Čertím brku nebyla, což je malé plus) nebo čerti, jako kdyby pohádka byla totéž, co fikce. Myslím, že pohádka je žánr mnohem hlubší a temnější, než se u nás zvrhla.

Zjevení Karla Marxe na České televizi

Film Mladý Karel Marx (ČSFD), který včera uvedla ČT2, je pozoruhodný hned ze dvou důvodů. Jednak sám o sobě jako film, k čemuž se ještě vrátím, jednak – a to především – tím, že ho Česká televize vůbec uvedla, a navíc v prime-timu. Leta letoucí ČT surfuje na vlně antikomunismu a cokoliv, co zavání levičáctvím, do ní má vstup zakázán, a najednou uvede film, který je věnován autorovi Komunistického manifestu a Marxe i Englese líčí jako celkem sympatické chlapíky, tedy v příkrém rozporu s jejich vydáváním za zločince a mravní zpustlíky, jak velí demokraticky-normalizační kánon dneška. A kdyby jenom to, ale ve filmu zazní i jejich myšlenky, tedy komunistické myšlenky, kritika buržoazie a soukromého vlastnictví, odůvodněná kritika, dlužno dodat, a to vše bez jakékoliv korekce ze strany ČT, bez relativizace a bagatelizace. Čekal jsem, že k tomu ČT připojí nějaký pacifikační doprovodný pořad, jako když před časem reprízovala Třicet případů majora Zemana, čekal jsem dvě minuty antikomunistické propagandy na každou minutu Mladého Karla Marxe, a ono nic. Na poměry ČT neuvěřitelné, učiněné zjevení.

No a samotný film? Ten také nebyl špatný. Až na jednu zcela zbytečnou scénu mladého Marxe souložícího s mladou paní Marxovou nemám nic zásadního, co bych filmu vytkl. Možná, že kdybych znal životopis Marxe a Englese lépe, našel bych chyb, zjednodušení a autorských licencí více, ale protože životopisy velikánů dělnického hnutí mne ve škole už minuly, nevím, co by mohlo být po věcné stránce špatně, a ta formální mi přijde velice solidní, a to včetně výpravy, Ale beru to samozřejmě tak, že je to jenom film, svého druhu bulvár a karikatura, dílo, které nemůže Marxe a jeho monumentální dílo postihnout v celé jeho šíři a hloubce. Ale to nevadí, už jenom to, že díky tomuto filmu se mohou lidé snadnou a přístupnou formou dozvědět, že existoval nějaký Marx, co psal a proč to psal, zasluhuje uznání. A ztvárnění také, takže za mě 85% a běžte se bodnout.

Nepřátelská zóna

Potřeba nenáročné zábavy na páteční večer mě přivedla až k válečnému filmu Nepřátelská zóna (ČSDF) ze současného Afghánistánu inspirovanému skutečnými událostmi, které potkaly okupační jednotky ISAF. Po stránce příběhu vlastně banalita, vše nakonec dobře dopadne, žádný hodný voják NATO nezemře, profesionálů jak nasráno a i ten vrtulníček nakonec zachrání. Tak proč o tom píši? Protože ten film není americký, ale španělský a je to ku prospěchu věci. Po technické stránce si s hollywoodskou propagandistickou tvorbou vůbec nezadá, jeden podstatný rozdíl tu ale je, a to je právě ten agitační aspekt: na rozdíl od amerických spektáklů plných patriotického patosu a obhajoby až oslavy příslušného vojenského dobrodružství, Španělé tohle vůbec neřeší. Za celou dobu nepadne ani slovo povinnosti, o svobodě, demokracii a obraně „naši“ hodnot. Španělé vůbec neřeší, proč tam jsou a jestli jsou tam správně, tedy něco, co Američané v takovém filmu mít musí, i kdyby odpověď měla nakonec zní „pro peníze“ a „ne“, prostě tam jsou a dělají co umí, přežili a splnili rozkazy. Ve výsledku je ten film určitě lepší, než kolik naznačují % na ČSFD a rozdíl proti sestřelenému černému jestřábu rozhodně není 24%.

Jak jsem si neužil film

Tak jsem si pustil Smrtihlava (v originále The Man with the Iron Heart), další ze zpracování atentátu na Heydricha, se kterými se v posledních pár letech roztrhl pytel, a řeknu vám rovnou, že jsem byl zklamán. A přitom jde o film natočený podle famózní knihy Laurenta Bineta HHhH. Kvalita předlohy ale film nezachránila. Já vím, není to dokument, ale dramatizace, takže by člověk měl být shovívavý, jenže když se Heydrich hned na začátku představí jako hajdrič, tak už to nešlo a těch detailů, které mi celý film kazily, přibývalo. Ach ten pověstní první dojem… Tak třeba, v roce 1942 žádné Československo neexistovalo. Nebo proč SS ve filmu nosí uniformy Wehrmachtu? A proč Praha nebyla Praze ani trochu podobná, proč se nikdo neobtěžoval natočit nebo koupit alespoň jeden záběr Karlova mostu nebo Hradčan? A klíčové scény, jako žádost odboje o zvážení atentátu, protože pomsta bude strašná, nebo závěrečný boj v kostele, jsou vyloženě odfláknuté a bez znalosti historie musí být naprosto nesrozumitelné a marginální. A nebo je to naopak vědomí historické reality, co kazí divácký zážitek?

Nordwand

Komorní drama čtyř mužů a severní stěny alpského vrcholu Eiger, to je Nordwand (2008, ČSFD), film natočený podle skutečných událostí, který nemohu než vřele doporučit. A natočený je velice přesvědčivě, takže i když to není ani dokument, ani dokumentární rekonstrukce, je snadné uvěřit, že přesně tak to bylo, i když určitá míra autorské licence nepochybně přítomna je. Kromě zobrazení epické snahy o zdolání zmíněné severní stěny Eigeru snímek zachycuje i dobový (30. léta 20. století) kontext a snahu nacistického režimu marketingově se na výkonech německých horolezců přiživit (z horolezců usilujících o vrchol jsou dva Němci a dva Rakušané); kdo ale četl například Pád nebes od R. Messnera (ani nevíte, že vám dlužím recenzi, že?), tak ví, že dobývání – takhle vojenská terminologie je pro horolezectví bohužel typická – alpských vrcholů bylo odjakživa nejenom velice riskantní, ale zároveň velice prestižní záležitostí nejenom v Německu, ale i v Itálii či Británii (sic!).

Těžiště Nordwandu je ovšem v zachycení cesty na vrchol – cesty, která nedojde k cíli a z níž se ani jeden z těch, kteří se na ni vydali, nevrátí, přičemž ten poslední zemře tak spektakulárním způsobem, že by to spisovali či scénáristovi nikdo nechtěl věřit, přesto je historická skutečnost: vyčerpáním, visíc na konci lana pár metrů od svých zachránců. Zkáza ambiciózní výpravy je zachycena velmi realisticky až naturalisticky – obličeje a ruce horolezců, kteří víceméně nedobrovolně stráví na stěně několik dní, jsou postupně devastovány větrem a mrazem, muži přicházejí o hlas, o elán, o rozum a nakonec i o život. Žádné barvotiskové hrdinství se nekoná, jen pud zebezáchovy.

Je fascinující. s jakým vybavením, zejména ve srovnání s dneškem, se tehdy horolezci na alpské vrcholy pouštěli: žádné funkční oblečení, žádný gore-tex, žádná dynamická lana, žádný titan, žádná jumary – všechno vlna, ocel, konopí, všechno nasákavé a těžké. A i s takovým vybavením dokázali lézt, i s tím dokázali bivakovat na skalní římse zajištěni jen pár skobami. A hlavně nikde žádná fixní lana, žádná cesta zajištěná odspoda až k místu, kde se aktuálně nachází, ale jen na dvě lana a pár skob, vždy za sebou rozebrat a postavit další kus. Proto také alpinismus, alespoň ve svých počátcích, nebyl a nemohl být individuální záležitostí, ale byl týmovým podnikem. Ne ve smyslu bílý gentleman a armáda domorodců, která ho vynese na vrchol, ale dva muži, kteří se jistí navzájem a na vrchol dojdou buď spolu, nebo vůbec, izolovaní a odkázaní sami na sebe.

Nebo, jako v tomto případě, čtyři muži, protože dvě výpravy – německá a rakouská – se dohnali s spojili. Štěstí jim to ale nepřineslo, protože jeden z nich se zraní a nedokáže dojít na vrchol, takže se ostatní rozhodnou, že se s ním vrátí. Problém je ovšem v tom, že s cestou zpět se nepočítalo, měli vylézt na vrchol a vrátit se druhou stranou, a proto, stejně jako kvůli omezenému množství lan, která byli schopni nést, za sebou rozebrali klíčový traverz, což se ukáže jako osudové rozhodnutí, protože se přes kritické místo nedokáží vrátit. Jak to dopadne, už víte.

Já mám pro hory slabost, ale pevně věřím, že Nordwand se bude líbit i lidem, kterým hory zase až tak moc neříkají, jen se při jeho sledování musejí vyhnout otázce: Proč tak nesmyslně riskují? Riskují podobně, jako třeba Kolumbovi mořeplavci. A pokud riskují jen svůj život, budiž jim to přáno. Ať je o čem vyprávět.