Štítek: kapitalismus

Sejde z očí, sejde z mysli, pořád nás má ale v hrsti


Kdo by dnes myslel na banky a něco tak složitého, jako byla finanční krize v roce 2008, když máme něco tak jednoduše pochopitelného a uchopitelného, jako je krize migrační, která konečně nabídla „nepřítele“, který se dá snadno identifikovat, je fyzicky dostupný a snadný a rychlý způsob řešení tohoto problému vymyslí každý jouda. Jenže finanční krize z roku 2008 ani zdaleka nezmizela, jen byla zametena pod koberec, kde zapomenuta stále doutná a může kdykoliv znova explodovat. Tehdy totiž nešlo o havárii, ale o systémovou krizi v systému, který se nezměnil.

Pokračovat ve čtení „Sejde z očí, sejde z mysli, pořád nás má ale v hrsti“ →

Filantrokapitalismus


Kdo nečetl esenciální text Petra Bittnera Boháči jdou do nebe, tomu poslouží můj stručný výtah:

Filantrokapitalismus je označení pro systém, jenž vyprodukoval superbohatou třídu mecenášů, kteří jednou rukou okrádají celý svět o prostředky nezbytné pro fungování veřejných systémů, aby druhou rukou jako alternativní redistribuční orgán rozdávali pouhé přebytky z tohoto lupu všude tam, kde sami uznají za vhodné. Za tuhle destabilizaci západních demokracií sklízí potlesk dojatých obětí.

Peter Buffet, syn magnáta Warrena Buffeta se nechal slyšet, že „filantropie je tu především proto, aby ze sebe miliardáři mohli mít lepší pocit“. Podle Buffeta jde o jakousi „pračku špinavého svědomí“, která nasazuje lidštější tvář predátorskému kapitalistovi a „současně udržuje stávající nerovnosti“, ze kterých může takový člověk dál těžit.

Daří se mu platit tak nízké daně, že kdyby se stejně „svobodně“ chovali všichni, veřejný sektor by přestal existovat a západ by se patrně proměnil v jednu velkou no-go zónu. Vtip je samozřejmě v tom, že podobná daňová „optimalizace“ je dostupná jen vyvoleným, přičemž náklady na jejich prázdniny splácí všichni ostatní.

Miliardářská filantropie je vždy zištná.

Příběh ženy


Ze stejného čísla stejného časopisu jako Příběh kosatky, jen z jiné reportáže, je i tento příběh-mikrodrama ženy, která se musela přestěhovat, protože její domov musel ustoupit pokroku (přehradě na řece Mekong):

Ve staré vesnici jste nevydělávala mnoho peněz, ale mohla jste jíst rýži, kterou jste si vypěstovala. Tady můžete vydělávat peníze každý den, ale každý den musíte utratit více, než kolik vyděláte.

Jak vyřešit řecké dluhy metodou deimaginace


A co ty řecké dluhy prostě škrtnout? Ne, počkejte, vážně, komu z vás doma něco chybí, protože si to půjčili Řekové? Hrnce, peřiny, auta, víno, peníze, prostě cokoliv? Nikomu nechybí nic, je to tak? Ani těm Němcům nechybí nějaké lokomotivy, které by jezdili v Řecku, nebo ropa, kterou by jim půjčili. Zkrátka a dobře, nikomu nikde nic reálného nechybí, řecké dluhy jsou pouze imaginární – jsou to jen zápisy v účetních knihách, nebo záznamy v počítačových databázích. Že se musí Řekům něco upsat, aby se to mohlo Němcům připsat, je pouze úzus, dohoda, kterou lze změnit. Přirozeně, že by to nebylo snadné, nikoliv technicky, ale mentálně – spoustě lidé by se s v takovém okamžiku zhroutil svět, pro řadu lidí by takové řešení znamenalo stejně radikální (čili nemožnou, nemyslitelnou až nežádoucí) změnu myšlení, jako svého času tvrzení, že Země je kulatá, nebo že i Indiáni mají duši. Ale možné to je. Samozřejmě, že nikoliv v rámci současného systému, ale mimo něj již ano. Stačí udělat krok stranou, podívat se na problém z jiného úhlu a řešení je nasnadě. No vážně, co tak hrozného by se stalo, kdyby se pár fiktivních čísel nahradilo jinými? Když si tak dobře umíme představovat, že dluhy existují, tak bych snad zvládli představit si i to, že jsou splacené, neexistují, že nikdy neexistovaly? Je to jen o imaginaci. Nebo naopak o jejím omezení.

Fiškusovo schéma


Podle této zprávy patří mezi největší věřitele USA patří daňové ráje, ve kterých korporace, včetně těch amerických. parkuji svoje zisky aby nemusely platit daně. Tyto peníze jsou posléze investovány do amerických dluhopisů, které vláda USA vydává, aby nahradila příjmy z výběru daní, a za to inkasují od americké vlády úrok. Nejenom, že se v USA vyhnou placení daní, ale ještě si za to od USA nechají zaplatit. A nejenom v USA, toto je nepochybně globální záležitost. No řekněte, není to geniální? A zcela bezpečné, protože v neoliberálním kapitalismu není něco takového nejenom nelegální, ale ani nemravné. Koneckonců, bylo přece věděcky dokázáno, tak za rozpočtové deficity může přebujelý sociální stát, nezaměstnaní a komunisti. Mě to ale stejně připadá, jako když si okradený půjčuje od zloděje vlastní peníze.

Nepěkná praxe líbivé teorie


Nakonec to vždycky dopadne přesně tak, jak se dalo čekat. Všiml si toho i Pavel Šplíchal v Superbohatí a my:

Vítězové a poražení posledních pěti let jsou jasní, a nejen v Británii. Politika škrtů snížila životní standard i vyhlídky do budoucna většině lidí, ale superbohatí vyšli z krize nebývale posíleni: Od krachu v roce 2008 byly škrty v rozpočtu 80 miliard liber, stejnou částku dostali bankéři v bonusech. (…) Snížit zdanění pro ty nejbohatší sice nutně znamenalo snížení výdajů na sociální stát, a tedy zvýšení nerovnosti, ale díky daňovým odpustkům pro boháče se mělo bohatství rozlít celou společností. Na tvrdých datech dnes vidíme, že se tak nestalo. Jediné v čem měla Thatcherová naprostou pravdu, bylo očekávané zvýšení nerovnosti. (…) Ideály thatcherismu a reaganismu většině lidí k bohatství nepomohly. Ono totiž jednoduše směrem dolů neprokapává – koncentruje se nahoře. Jedinou funkcí, kterou superbohatí ve Spojeném království mají, tak zůstává optické vylepšování ekonomických ukazatelů. Jejich profit se zahrnuje do průměru, a pokud by se odstěhovali jinam, prosperita země by se opticky zmenšila.

Nejlepší je odpustit


Je celkem jedno, jak dluh Řecka vznikl, zda nezodpovědným počínáním Řeků, nebo nezodpovědným či vypočítavým počínáním věřitelů, podstatné je, že existuje a že je tak vysoký, že je prakticky nesplatitelný. Jaký má v takové situaci smysl trvat na jeho splacení? Nekompromisní trvání na jeho splacení povede jedině ke zhoršování situace a dalšímu sociálnímu a hospodářskému úpadku Řecka a tedy k ještě menší schopnosti a ochotě (!) splácet. Neudělali by věřitelé lépe, kdyby se toho, co stejně nemohou nikdy získat, vzdali rovnou a dluh Řecku odpustili? Tím spíše, že ty peníze nikde chybět nebudou, protože ani teď je věřitelé nemají, když je půjčili Řecku. Jediné, co by se změnilo, by byla bilanční suma příslušných účtů, ale pokud mají věřitelé sami někomu platit, stejně budou muset získat prostředky jinde, protože peníze z Řecka prostě nejsou a nebudou. Vymáhat reálně nevymahatelné, nebo dluh odpustit a odepsat je z finančního hlediska prašti jako bouchni, rozdíl je jedině v hledisku etickém. Problém je jedině v tom, že neoliberalismus odpouštět neumí.

ZZZ – zelený zmrde zhyň


Quo usque tandem abutere, Alzáku, patientia nostra? Já sice chápu, že reklama patří ke kapitalismu jako ke žluté zimnici horečka, ale čeho je moc, toho je příliš. Abych měl Vánoce místo tří dní v prosinci dva měsíce v kuse, a po zbytek roku se také neměl kam schovat, tak to tedy ne. A ze všech nejotravnější, nejvlezlejší a nejuřvanější je ten zelený zmrd Alzák. Ale co s ním? Když se člověk podívá na tu záplavu bilboardů kolem silnic a ve městech, musí mu být jasné, že u úřadů se zastání nedočká. Naštěstí to není potřeba. Alza má totiž nejenom dobré ceny a dobrý sortiment (to jí nikdo nebere), ale také – konkurenci. Nakupujte u konkurence a Alzákovi zmehne. Ale nakupovat nestačí, ještě je potřeba po každém nákupu napsat Alze: „Koupil jsem si u XY za YZ,- u firmy ABC. Nakoupil bych u vás, ale vaše antireklama s Alzákem mě přesvědčila, abych nakupoval jinde.“ Anebo, když už máme ty sociální sítě, to hodit na ně, třeba s hashtagem #zzz. Tohle musí pochopit i kapitalista. Vlastně je to to jediné, čemu kapitalista rozumí. Však ono to půjde, stačí chtít. S trochou organizace a disciplíny se dají dělat divy.