Otázka ústavně-kompetenční


Jak tak tahanice o rošádu Staněk-Šmarda (Hamáček chce, Zeman nechce, Babišovi je to jedno a kavárna z toho šílí, protože Babiš navrhl, ale Zeman neodvolal) kulminují, stále častěji a intenzivněji přemýšlím o tom, proč v odvolávání a jmenování ministrů prezident vůbec figuruje, pokud nemá mít žádnou autonomii a má být jen pasivním a poslušným vykonavatelem premiérových zadání? Proč si tedy ministry nejmenuje a neodvolává přímo premiér? Jak jde taková pasivní role dohromady s tím, že prezident je hlavou státu? Jenže na druhou stranu, jak jde prezidentova autonomie – pokud přistoupíme na to, že kombinace hlava státu + jmenuje/odvolává znamená, že podle svého vlastního uvážení – dohromady s tím, že za vláda je věc premiéra, který se zodpovídá poslanecké sněmovně? A co si budeme namlouvat, neodvolat či nejmenovat je také forma zasahování.

Můžeme to „vyřešit“ buď tím, že to prohlásíme za díru v ústavě, a pokud jsme „kavárník“, můžeme přidat, že byla do ní byla zavlečena přímou volbou, což ovšem nebyla. Vztah této konstelace a přímé volby je pouze v tom, že bez přímé volby – a je otázka, zda taková nebyla intence „otců ústavy“ – se dalo očekávat, že prezident bude jen loutkou parlamentních elit, takže by k podobnému konfliktu nikdy nedošlo. A ruku na srdce, Zeman byl ovšem zvolen právě proto, aby monopol parlamentních elit narušil. Proto ho jeho voliči na Hrad vyslali (i když oni by takto možná neformulovali, ale kdybyste jim to takto řekli, určitě by souhlasili) a Zeman svými „obstrukcemi“ nedělá nic jiného, než plní svůj volební program.

Je tedy v ústavě chyba, ať již v definici kompetencí, nebo v přímé volbě prezidenta? No není. Chyba není v ústavě, ale v lidech, kteří ji vykládají k obrazu svému. Uvědomte si, že vláda žádá povinně o důvěru jen jednou a pokud by prezident poslušně a promptně odvolával a jmenoval ministry, jak si premiér zamane, tak dokud by nepodal demisi sám premiér, mohla by nám velice brzy vládnou úplně jiná vláda, než jaká získala důvěru. Zdánlivě nejasná dikce ústavy a zapojení prezidenta tak lze chápat i jako další z prvků brzd a rovnováh, které nutí premiéra, aby ministry měnil uvážlivě s ohledem na to, že o nich musí přesvědčit dalšího ústavního činitele. Samozřejmě, že podobně by mohl fungovat i předseda sněmovny, ale prezident je přeci jenom logičtější, a to tím více, že je volen přímo.

Jinými slovy, žádná ústavní krize se nekoná a systém funguje tak, jak má. Krizi v tom vidí jenom ti, pro které je konsensus totéž, co kapitulace, a všechno nejraději řeší na sílu.

Ostatně, představte si následující situaci: prezidentem je Drahoš a premiér chce ministrem kultury jmenovat Filipa. Pořád byste chtěli, aby prezident musel konat hned a bezodkladně, nebo by jeho obstrukce v takovém případě byly povinností a důsledným dodržováním ústavy?

Prezident a vláda


Když už je „na stole“ takové výživné téma, jako je vztah prezidenta a premiéra, respektive vlády, pojďme do něj ještě trochu zarýt. Nechme teď stranou, zda prezident musí vyhovět návrhu na odvolání ministra či jej může odmítnout, stejně jako otázku toho, jestli může premiér podat demisi, aniž by to zároveň byla demise celé vlády, a zamysleme se nad tím, proč je vůbec v celém procesu angažován prezident, když vláda je odpovědná Poslanecké sněmovně (čl. 68)? Nedávalo by za této situace větší smysl, kdyby premiéra jmenoval a jeho demisi přijímal předseda Sněmovny a ministry jmenoval a odvolával premiér ve vlastní gesci?

Jistě, znamenalo by to dost zásadní změnu ústavního pořádku, ale nebylo by to systémově čistší řešení? Jistě, znamenalo by to oslabení vlivu a významu prezidenta, ale potřebujeme silného (myšleno postavením a kompetencemi) prezidenta? A pokud ano, neměl by naopak dostat ještě větší kompetence na úkor premiéra, čímž by se ústavní uspořádání posunulo směrem k prezidentskému systému? I to by přece bylo čistší řešení, než současný hybrid, kdy prezident má evidentně zastávat ceremoniální roli, ale ústava je napsána takovým způsobem, že mu dává prostor k vlastní iniciativě, s níž však není spojena žádná odpovědnost?

Nebylo by lepší místo hádek o to, jak to autoři ústavy mysleli, ústavu přepsat, zpřesnit a nebát se přitom sáhnout i do jejích fundamentů? S jiným prezidentem a jiným premiérem by možná takto vypjatá situace nikdy nenastala, ale zákony se nepíší pro lidi, kteří se umějí a chtějí domluvit, ale pro, kteří se dostali do konfliktu. Spoléhání se slušnost a dobrou vůli politiků se zjevně ukázalo jako krátkozraké.

Takže nějaké další návrhy…?

Další porce cavyků


Nejprve dělal cavyky s demisí premiér Sobotka teď dělá cavyky s odvoláním ministra financí Babiše prezident Zeman. Jenže zatímco Sobotka lavíroval v rámci ne zcela přesného znění Ústavy a jeho lavírování vypovídá tak maximálně o jeho osobních kvalitách a předpokladech, lavírování prezidenta Zemana je za hranou toho, co je v Ústavě jasně a nerozporně napsáno a bez ohledu na jejího ducha z ní nelze vyčíst ani kreativním bazírováním na její liteře.

Prezident republiky odvolá člena vlády, jestliže to navrhne předseda vlády.

(článek 74)

Pokračovat ve čtení „Další porce cavyků“

Podporujte svého prezidenta


I když se pyšníte tím, že Miloš Zeman není váš prezident, zamyslete se dřív, že začnete vyřvávat něco o puči, obcházení ducha ústavy a putinizaci české politiky, nad tím, zda je nepřítel vašeho nepřítele skutečně váš přítel. Hysterická reakce politiků na jmenování Jiřího Rusnoka premiérem totiž ukazuje, že Zeman přesně zasáhl jejich neuralgický bod, když obešel jejich kartel žijící až doteď v představě, že má monopol na politikaření (sic!).

Ve skutečnosti se totiž nic zvláštního neděje, žádný prezidentský puč se nekoná, prostě proto, že prezident nerozpustil parlament a nezačal vládnout pomocí dekretů, ale jen a pouze zcela v souladu s Ústavou (kdo nevěří, ať si ji přečte) jmenoval designovaného premiéra, který bude muset do 30 dní požádat parlament o důvěru (což je mimochodem jedna z mála Ústavou pevně daných lhůt). Čas k mobilizaci proti usurpaci moci premiérem nastane až v okamžiku, kdy Rusnok případně důvěru nezíská a Zeman bude výrazně otálet se jmenováním jeho nástupce. Ale tak daleko ještě nejsme!

Měl ostatně prezident jinou možnost? Pověřit sestavením vlády opět ty samé strany, které vládu, jíž zlomilo vaz policejní vyšetřování korupce, již jednou vytvořili, znamená zaprvé legitimaci jejích manýrů a zadruhé riziko, že ji vytvoří lidé vyznávající stejné hodnoty a principy, jako ti, kteří se nyní musí kvůli skandálnímu selhání poroučet. A české politice může jedině prospět, pokud celý parlament stráví alespoň nějaký čas v opozici.

Je samozřejmě na místě pochybovat o čistotě Zemanových úmyslů, stejně jako o designovaném premiérovi Rusnokovi, který ze všeho nejvíce připomíná umytého a učesaného Kalouska, ale to je důvod, proč si dávat pozor do budoucna, ne proč teatrálně mobilizovat (v některých případech doslovně, i s tím voláním po ozbrojení občanů) nyní, když se nic neděje s výjimkou toho, že se prezident „opovážil“ dodržovat Ústavu, jenom jinak, než jak si politici navykli.

Parlamentní strany si totiž až příliš zvykli na to, že navzdory principům dělby moci ovládají kromě parlamentu (moci zákonodárné) i vládu (moc výkonnou). Není snad paradoxní, že vládu, která se má odpovídat parlamentu, tvoří poslanci, takže vláda se odpovídá sama sobě, respektive že parlament kontroluje sám sebe? Pokud tedy prezident jmenoval premiéra mimo parlament, v podstatě tak napravil absurdní situaci, která se pomalu stávala normou.

Je pochopitelné, že ješitní politici žárlivě střežící svůj monopol na moc a na sinekury zpustí povyk, ale není nejmenší důvod, aby jim to občané tolerovali, nebo je v tom dokonce podporovali a povykovali spolu s nimi. Komu skutečně leží na srdci otázky svobody a demokracie, ten by měl tento prezidentův krok podporovat, protože vyvážení poměru sil ve státě nemůže škodit, naopak může vést politické strany k většímu respektu k občanům, a tedy jim odebrat část moci, kterou si vytěžováním Ústavy naakumulovali.

Nemusíte Zemanovi věřit, že to „myslí upřímně“, ale neměli byste nekriticky hájit politické strany (je ostatně až takový rozdíl mezi vládou jedné strany a vládou jednoho politického kartelu?), které tím, že apriori odmítají vyslovit Rusnokově vládě důvěru bez ohledu na její program a personální složení, dávají jasně najevo, že jim jejich sobecké zájmy leží na srdci více, než zájmy republiky.

P.S. I kdyby Zeman tlačil republiku k (polo)prezidentskému systému, co by na tom bylo špatně? Věcí se prostě mění. Mění se volební systémy, mění se politické systémy, mění se dokonce i celé režimy (jak ostatně většina z nás dobře pamatuje). Není jediný důvod, proč by vláda – samozřejmě pod kontrolou parlamentu! – nemohla být spíš manažerská, než politická.