Potkala mě včera taková věc, že jsem byl retweetnut do cizí bubliny, podle všeho bubliny lidí, co nemají rádi Rusko, komunisty, Čínu, komunisty, Babiše, komunisty, Zemana a – komunisty. Od té doby mám timeline zavalenou reakcemi spravedlivě rozhořčených občanů. Nestěžuji si, nelituji se a nečekám politování od nikoho jiného, tohle je prostě riziko podnikání (publikování). Poněkud neplánovaně jsem tak podnikl zatím nejhlubší sociologickou sondu mezi lidi, kteří sami sebe – alespoň pokud jsem je správně pochopil – považují za intelektuální a morální elitu a strážce svobody a demokracie. A tak jsem nejspíš zjistil, že bolševismus je mentální nastavení, které není ani zdaleka vázáno a omezena na členy VKS(b).

Je teď úplně jedno, co z toho, co jsem napsal, ten poprask způsobilo. Meritum věci je vedlejší, nehledě k tomu, že to nebylo ani zdaleka to nejdůležitější, co jsem kdy napsal a není důvod tu marginální noticku udržovat při životě jejím opakováním. Jde o ty reakce, o jejich kvalitu i kvantitu. Kvantita je, alespoň pro mě, zcela nezvyklá. A podle mě i zcela neodpovídající významu toho, co jsem napsal, nicméně asi jsem zasáhl nějaký neuralgický bod (možná kult osobnosti Václava Havla?) a začala smršť reakcí, která ze všeho nejvíce připomíná nájezd zdivočelého stáda. O poznámce o stádu mne vede uniformita komentářů včetně formulací. To ale pořád není to hlavní.

Hlavní je kvalita: z několika desítek reakcí byly jen dvě (slovy dvě) takové, které byly slušné a věcné. Všechny ostatní obsahovaly větší či menší urážky, vulgarity a „argumentaci“ tím, že jsem komunista, bolševik etc. Pokud už obsahovaly myšlenku, tak svědčila o naprostém nepochopení toho, co jsem napsal. Přitom – proč to nepřiznat – ty dvě slušné a věcné reakce by mě docela dobře přesvědčily, abych svůj názor korigoval. A i kdyby ne, alespoň to bylo něco, s čím by se dalo polemizovat. Ale jak polemizovat s agresivním a vulgárním výkřikem?

Asi takhle: Pokud si někdo myslí, že mám někde ve výpočtu početní chybu, je v pořádku napsat: „Na řádku 5 máte chybu v součtu.“ Možná tam je, možná není, ale můžeme si to vyjasnit. Ale když někdo napíše: „Komunistický prase, nauč se počítat,“ co s tím asi tak mohu dělat? I kdybych tam tu chybu měl, těžko mi to pomůže ji najít a opravit. Celkem nemám problém s tím, že mi nějaký anonym (na sociálních sítích jsme všichni anonymové sui generis, resp. alespoň já občanskou identitu nicků, se kterými diskutuji, nikdy neřeším) nadává, mám ale problém s tím, když reakce tohoto typu o několik řádů převyšují ty slušné a věcné, zejména reagují-li tak lidé, kteří sami sebe považují za morální vzory a usurpují si právo určovat, co je správně a co špatné. Oč méně mi vadí nesouhlas, o to více mě irituje vulgarita, agrese a arogance.

Ze všeho nejvíce mi ale vadí, s jakou samozřejmostí se lidé, kteří by se určitě označili za slušné, protože stojí na straně svobody a demokracie proti komunismus (zkratka zavádějící a veskrze mylná, ale podle všeho dobře vystihující jejich postoje), uchylují k agresivitě a vulgaritě, zřejmě v přesvědčení, že oni mohou, protože stojí na správné straně. Tak vám nevím, ale není právě tohle ovládání veřejného prostoru z pozice síly, vynucování jediného správného názoru násilím (zatím naštěstí jen verbálním) a odmítání diskuse definičním znakem bolševismu?

Závěry mé malé nedobrovolné sociologické sondy mezi liberální a demokratickou elitu (či rusofóbní a sinofóbní antikomunisty, opravdu nevím, jak jinak tu jejich bublinu definovat) jsou tristní: diskuse je pasé, nadávka je argument, pochybnost je slabost, realita nesmí ohrožovat ideály, naše hodnoty a vidění světa z nás dělají jediné autority pravdy, která je tak zjevná a samozřejmá, že se o ní nemusí a nesmí diskutovat.

Tohle mentální nastavení je pro společnost snad ještě nebezpečnější, než globální oteplování.

Je evidentní, že lepší lidé na Twitteru se od rasistické svoloče na Novinkách liší jen v tom, že svoji nenávist nesměřují na Cikány, ale na komunisty (přičemž komunistou je pro ně každý, kdo nesdílí jejich názory a postoje).