S německým termínem Siegfried, neboli vítězný mír, jsem se poprvé setkal v jedné knize o první světové válce. Německý generální štáb tak označoval svoji strategii pro ukončení války a nastolení míru – ukončit válku tak, že německá armáda zvítězí. Tato „geniální“ strategie stála statisíce lidských životů a v jejím důsledku nakonec tak či onak prohráli všichni, jen někteří o dvacet let později. Když teď slyším ukrajinského prezidenta Porošenka mluvit o tom, jak chce mír, ale je připraven vést totální válku, tak si na ten německý vítězný mír vzpomenu a začnu se bát, aby nám podobné „vítězství“ nenadělili Ukrajinci, kteří také odmítají jakoukoliv dohodu a víc než mír je zajímá vítězství. Jestli chceme mír, měli bychom se vzdát touhy po vítězství a rozmluvit ji i Porošenkovi, který chce bojovat hlavně proto, že cítí bezvýhradnou podporu Západu. A jestli mír nechceme, tak jsme blbci a musíme počítat s tím, že nás ten Porošenkův Siegfried může přijít pěkně draho a nejenom v penězích.

Máme za sousedy Ukrajince, a i když současné dění na Ukrajině evidentně není nic, o čem by mluvili rádi, přeci jenom z nich občas něco vypadne. Například o tom, jak je Ukrajina v totálním rozvratu, stát zkolaboval a ozbrojené bandy se potulují po okolí a loupí a vraždí po libosti. A to ne v Doněcku, ne v Luhansku, ale v okolí Kyjeva. Kdo chce chránit svůj majetek, nemá jinou možnost, než si najmou párek kalašnikovů i s ostrou obsluhou. Kdo může, ten z Ukrajiny utíká, zůstávají jenom ti, kteří a) si chtějí nakrást, b) si chtějí zastřílet, za c) nemohou odejít, protože nemají kontakty, peníze nebo nechtějí opustit příbuzné. A zprávy o tom, kdo ze známých nebo jejich dětí byl zabit, chodí pravidelně dvakrát týdně. Ukrajina krutě krvácí, a nejen na východě.