Přímý účastník je vždy lepší svědek, než podání třikrát přefiltrované přes různé agentury. A je-li ten svědek navíc anarchista, tedy z podstaty věci nepřítel státu, dá se snad čekat, že nebude věci lakovat narůžovo. Takže co říká sevastopolský anarchista Alexej Šestakovič o připojení Krymu k Rusku? Ve zkratce: Rusové nemuseli nic falšovat, referendum věrně odráželo nálady a touhy obyvatel Krymu.
Štítek: Ukrajina
Jak nakrmit amerického vlka, aby přitom ukrajinská koza zůstala celá
Ten titulek zněl tak slibně: Američtí poslanci zakázali vojenský výcvik ukrajinských radikálů. Že by konečně dali v USA přednost politickému řešení před vojenskou eskalací? Že by začal vítězit rozum? Že by lidem na východě Ukrajina svitla naděje? Ne, ne a ne. Jak se totiž píše uvnitř (a na jiných webech, kde titulek už změnili), zákaz se týká jen praporu Azov. A kolik takových paravojenských praporů na Ukrajině dnes je? Zákaz týkající jednoho jediného praporu nic nemění, navíc jaký je problém prapor Azov prostě přejmenovat, nebo rozpustit? Takže zase nic, válka je pořád v kurzu a na lidi pořád sere pes. Přitom plošný zákaz by mohl být významný první krok k mírovému řešení, významný a nepřehlédnutelný signál. Ale to je tohle plané gesto vlastně také.
Hladomor na Ukrajině
Pokud patříte k těm, kteří vše, co řekne Rusku, apriori považují za lež a propagandu, pak dál snad ani nečtěte a link neklikejte, protože je na něm cca třičtvrtěhodinové video dvou Rusů, kteří se pokoušejí uvést románový příběh o sovětskou mocí záměrně vyvolaném hladomoru na Ukrajině v letech 1932-1933 na pravou míru (jestli už si to pustíte, poslouchejte jen toho v tmavém svetru, ten mluví k věci, ten ve světle modré košili je něco jako ruská Petra Procházková, nebo ještě hůře Štětina skřížený s Mitrofanovem, a plácá stejné propagandistické nesmysly). Stěžejní teze Borise Julina jsou tyto:
Vašku, jsi prase a hovado
Václava Bartušky jsem si celkem vážil, ale s tím je konec. Byla to moje chyba, mělo mě varovat, že pán je demokrat a že od demokrata se cynismu lze nadát spíš, než slušnosti. O čem mluvím? O tom, o čem mluví i mnozí další – v blogosféře Vlk či Merlin, na „vyšší“ úrovni pak Martin Řezanka a pozastavil se nad tím dokonce i rusofób Dolejší – ale o čem se na té nejvyšší úrovni „seriózních“ mínkotvorných médií mlčí a mlčet bude asi i nadále – o Bartuškovu schvalování vražd na Ukrajině, a to včetně upálení (sic!) desítek lidí v Oděse.
Citovat toho pána nebudu, protože nechci ten jeho nenávistný žvást šířit dál, řeknu jen tolik, že nikoliv lidé jako Putin, ale lidé jako Bartuška představují skutečně nebezpečí pro Evropu, protože to, co pan Bartuška řekl, není nic menšího, než první krok na cestě k vyhlazovacím táborům a plynovým komorám.
Ale co je ještě horší, než kecy nějakého „demokrata“, který se neovládl, je to ticho, které po jeho neomluvitelném a neakceptovatelném výroku za hranicí trestného činu (z tohoto směru mu ale v zemi, kde házení vajec na prezidenta není ani přestupek, žádné problémy nehrozí) v oficiální rovině vládne, ta absence jasné distance od pana Bartušky a jeho sankcionalizace ze strany tzv. elit. Ono zřejmě i tady platí, že mlčení znamená souhlas. Že by nakonec tohle byly ta naše nadřazené západní hodnoty?
V kontextu morálního kodexu a světonázoru takových pánů Bartušků pak pověstný i Gottwaldův výrok o tom, že se jezdí do Moskvy učit, jak zakroutit buržoazii krkem, vyznívá úplně jinak.
Korsuňský pogrom
Svědomí mi nedalo a tohle sem musím dát, i když vím, že zaslepeným to oči neotevře a ti, kteří mají odvahu a svědomí vědět, už dávno vědí. Tohle konkrétní svinstvo je pro mě nové, neznal jsem ho, ale nejsem překvapen, jen o to více zhnusen, jaké zlo na Ukrajině nekriticky podporujeme.
P.S. Nezapomeňme na Oděsu!
Pád Debalceva
Ač je pád Debalceva dozajista milníkem ve válce na Ukrajině, lze momentálně těžko odhadovat, kam to povede dál. Možná se povstalci pokusí využít výhody a získat zpět Slavjansk a Kramotorsk (což by podle mě byla politická chyba), možná se situace skutečně uklidní, začne platit příměří, bude se jednat a dojde k naplněno dohod z Minsku, možná se Kyjev pokusí přeskupit, dozbrojit a dobýt separatistické regiony zpět. Která varianta je pravděpodobnější a kolik dalších existuje si v tomto okamžiku netroufám odhadovat. Přesto si neodpustím několik spíše heslovitých poznámek:
- Dobytí Debalceva je stále v intencích „Minsku 2“, porušením dohod by byl až další postup povstalců na Západ (k čemuž doufám nedojde, alespoň ne dříve, než bude zjevné, že jednání o autonomii zkrachovala, přičemž opět doufám, že se obě strany skutečně pokusí dohodnout, a ne že s nadšením ohlásí krach jednání po prvním sporu).
- Debalcevo si Ukrajinci prohráli především sami svojí vlastní neschopností a výmluvy na ruskou pomoc na tomto fiasku nic nezmění.
- Západní média důsledně ignorují veškeré indicie toho, že se ukrajinské jednotky (zejména soukromé nacigardy) ve městě dopouštěly válečných zločinů vůči civilnímu obyvatelstvu. Lhostejnost k osudu Rusů tuhle válku začala a lhostejnost k jejich osudu ji může udržet v chodu.
- Na snímcích ustupujících jednotek nevypadají ukrajinští vojáci vůbec sklesle, naopak vypadají šťastně, že už to mají za sebou (nebo zbědovaně, ale zdá se, že tak zoufale nevybavené je do boje už poslali). Je otázka, nakolik je válečné nadšení Ukrajinců na takové úrovni, jak se to snaží kyjevská vláda prezentovat, nebo jak nám to prezentují naše média.
- Kyjevská vláda zcela absurdně lže o počtu padlých v Debalcevu. Dvacet dva je prostě nepředstavitelně málo, už jenom ve světle zpráv samotných ukrajinských vojáků z místa. Tato notorická lhavost a neúcta k vlastním lidem je přesně to, proč straním povstalcům a proč považuji současné kyjevské panstvo za neštěstí pro Ukrajinu a Ukrajince.
- Podle čerstvé zprávy požádal Porošenko o vyslání mírových jednotek EU. Upřímně řečeno, i když je to explicitní posun NATO na východ – a Porošenko to možná i jako výzvu k přímému angažmá NATO myslel – přesto mi to přijde jako poměrně dobré řešení, protože Ukrajinci si už prostě navzájem nevěří.
Chabá naděje na mír, který nikdo nechce
Reálné dopady dohod z Minsku z minulého týdne ani zdaleka neodpovídají mediálnímu pokrytí, jimž se jim dostalo, a nasazení, s jakým je politici vyjednávali. Bohužel se k tomu nedá říct nic víc, než: „To se dalo dalo čekat.“ Dalo se to čekat už podle toho, že pod minskými protokoly nebyl podepsán ani prezident Ukrajiny jakožto jedné ze stran, jíž se týkají, ani představitelé Německa, Francie a Ruska, kteří by je svojí autoritou mohli garantovat. Otázka je, nakolik politici v Minsku skutečně chtěli mír, když nebyli ochotni umazat se odpovědností za dohody, které vyjednali?
Pokračovat ve čtení „Chabá naděje na mír, který nikdo nechce“
Když je málo oleje, tak se olej dolije II
Spolu s tím, jak Kyjevu zase dochází dech a u Delbaceva mele z posledního, v USA sílí chuť vyzbrojit Ukrajinu útočnými zbraněmi. Tomu nelze rozumět jinak, než jako potvrzení toho, že Rusko mělo od počátku pravdu, když tvrdilo, že USA chtějí Ukrajinu zahrnout do své sféry vlivu, a že se při snaze tohoto cíle dosáhnout nebudou USA ohlížet na mrtvé a zraněné, ani na zničené domy a továrny. Když se buduje impérium, na nějakou tu krvavou třísku se nehledí. Místo snahy o příměří otevřená snaha po eskalaci konfliktu. Jenže tento přístup Washingtonu nebude ve svém důsledku znamenat nic jiného, než zelenou pro Moskvu, která už se nebude muset žinýrovat a bude moci rozjet vojentorg na plné obrátky. A tedy další eskalaci konfliktu. A protože ve Washingtonu nemohou být tak hloupí, aby jim to nedošlo, logicky z toho plyne, že právě toho je jejich cílem. A proč? Z tak „ušlechtilých“ pohnutek, jako je hamižnost a touha po moci.
Nesmíme ale přitom zapomínat ani na to, že o dodávkách cepů a sudlic ve Washingtonu určitě nepřemýšlejí, že mají na mysli zbraně mnohem modernější a výkonnější, které je ale zároveň obtížné ovládat a jejich obsluha se musí vycvičit, tedy zbraně, které ukrajinská armáda cvičená v používání zbraní sovětské provenience nebude schopna používat. Co z toho plyne? Že kromě zbraní budou USA muset dodat i personál, který je buď bude přímo používat, nebo v jejich používání bude cvičit Ukrajince. A ať už to bude formou soukromé korporace typu Academi (bývalý Blackwater), nebo servisní organizace z východní Evropy typu Česká republika, Polsko, Litva, v každém případě půjde o přímé zapojení USA do války na Ukrajině, což zpřevodováno přes NATO znamená, že i naše. Můžete se na to dívat zleva zprava, shora zdola, ale pokud jste alespoň elementárně příčetní, nic dobrého na to neuvidíte. Nevím jak vy, ale já nechci ani umírat ani zabíjet jen pro větší slávu Impéria.
Zprávy z fronty
Přes půl roku bušil Kyjev do Donbasu jak hluchý do vrat, přes půl roku odmítal jednat a chtěl rozhodnout ve svůj prospěch silou, přes půl roku přitom ničil obytné čtvrti a zabíjel civilisty včetně dětí. Přes půl roku to bylo v pořádku, přes půl roku tím nikdo nebyl ani otřesen, ani znechucen, přes půl roku byli mrtví civilisté jen kolaterální ztráty, přes půl roku za jejich smrt mohli obránci, kteří odmítli vydat město bez boje útočníkům. Pak se situace na frontě otočila, teď je Kyjev pod tlakem a aktivitu převzali povstalci a najednou je všechno jinak. Neústupnost už není ctnost, neochota jednat s nepřítelem je rázem důkazem zavrženíhodných pohnutek, rakety dopadající na obydlené čtvrti jsou najednou aktem hraničícím s válečným zločinem a svět je zabitými civilisty náhle otřesen. Škoda, že až teď, protože kdyby s sebou nechal otřást již před půl rokem, nemusel nikdo umírat ani včera v Doněcku, ani dnes v Mariupolu. Jenže svět si vybírá, jaký status přizná čímu utrpení, kdo bude mít nárok na účast a na podporu a pro koho zbude jenom chlívek ve statistickém výkazu. Jaký pádnější důkaz toho, že pokrytectví zabíjí, byste ještě mohli chtít, než dvojí metr na ukrajinský konflikt? Takže, prosím vás, až se vás teď budou snažit dojmout utrpením civilistů, až vás teď budou mobilizovat proti zlu z Ruska, mějte na paměti, že to je především propaganda, že vlastní vinu nelze smýt obviňování druhých, jen překřičet.
Je-li málo oleje, tak se olej doleje
Příměří na Ukrajině je zdá se celkem dodržováno, ale jako dobrá zpráva to jenom vypadá, protože podle všeho spíš než o začátek konce války jde jen o konec začátku. Kyjev využívá příměří k přeskupování a posilování svých sil a silná slova z něj na všechny strana vyloženě cákají, bez ohledu na to, že je cugrunt a nemá ani na to, aby v zimě nezmrzl, natož aby si hrál na vojáčky. S NATO za zády se totiž vůbec nemusí žinýrovat, peníze budou, zbraně budou, i ta morální podpora bude. Na to je válka na Ukrajině příliš cenná, než aby se jí NATO vzdalo jenom proto, že Kyjevu došly zdroje. A tak se chystá další kolo „osvobozování“ Donbasu. Na vychodě Ukrajiny již přistávají letadla NATO s nákladem sice tajným, ale snadno představitelným. Na Ukrajině totiž vůbec nejde o Ukrajinu, ale o Rusko, které má být tak či onak zataženo do války, kterou si zatím nechce nechat vnutit, ale ve které ho chce NATO nechat ideálně vykrvácet, nebo přinejhorším alespoň historicky znemožnit. Za cenu, kterou v krvi, životech a bídě zaplatí Ukrajinci, nejlépe ti ruští z východu, ale klidně i ti protiruští ze západu, a třeba i celá Evropa. Proto ta podpora Kyjevu, bez ohledu na to, že ve svých metodách si s Damaškem nebo Tripolisem nezadá a v pohnutkách je snad ještě horší. A padající kurz rublu? To je tak dokonale načasovaná „šťastná náhoda“, že se snad ani nechce věřit, že by mu nikdo nepomáhal, nebo alespoň nemydlil schody. Inu, jak se sice neříká, ale mělo by: chceš-li válku, připravuj válku.
Tribun 