Štítek: USA

Demokratický deficit úřadu prezidenta USA


Ať už nastávají prezidentské volby v USA vyhraje kdokoliv, bude trpět stejným demokratickým deficitem, jako jeho předchůdci. A tím teď nemyslím systém volitelů, ale skutečnost, že prezidenta USA volí pouze občané USA, přestože USA se vměšují do záležitostí celého světa, což považují to nejen za svoje právo, ale přímo za svoji povinnost. Budiž, potom by ale měly mít souhlas dotčených, demokratický souhlas, a ten se nejlépe vyjádří volbami. Neměl-li by tedy být úřad amerického prezidenta zatížen silným demokratickým deficitem, měly by USA buď k volbám přizvat i zbytek světa, o němž se v nich rozhoduje, a nebo, protože celosvětové volby jsou ideologický i logistický oříšek, upustit od své snahy být celosvětovým hegemonem. A protože se s pravděpodobností hraničící s jistotou nestane ani jedno, ani druhé, bude i nadále prezident USA de facto diktátor.

Demokratický rasismus


V neděli uplynulo 65. let od popravy Williho McGee za pohlavní styk s běloškou. Stalo se tak ve Spojených státech v 50. letech 20. století, už tehdy údajně nejsvobodnější a nejdemokratičtější zemi a je jen malá naděje, že šlo o exces, jak ukazují i další případy, byla to tehdy spíše norma. Toto je ve stručnosti celý, dodnes velmi poučný příběh:

Celý tragický příběh začal pro Williho McGee v listopadu 1945, kdy byl zatčen na základě udání Willametty Hawkinsové z městečka Lauren ve státě Mississippi pro podezření z jejího znásilnění. Začal první soud, během něhož stačilo porotě složené výhradně z bělochů pouhé dvě a půl minuty na to, aby McGeeho shledala vinného a odsoudila ho k smrti.

Po tomto dalším neúspěchu se McGee a obhájci rozhodli udělat něco, čemu se snažili celou dobu vyhnout, protože byli přesvědčeni, že vyjít s tím ven by jejich šance přesvědčit bělošskou porotu okamžitě srazilo na nulu, zato by to rozbouřilo emoce na celém Jihu. Nyní ale už nebylo co ztratit, a tak se právníci CRC obrátili na vyšší mississippský soud s odvoláním, že nebylo prokázáno, že v případě McGeeho styku s Hawkinsovou šlo o znásilnění, což znamenalo de facto připustit, že mezi nimi proběhl dobrovolný sexuální styk.

Úplnou pravdu, jak se věci odehrály, se v tomto případě již nedovíme, zato však historii zůstal cenný důkaz o panující úrovni (ne)svobod v jižanských státech USA té doby a o děsivé míře v jaké rasismus prostupoval všemi póry mississippské společnosti. V ostře zamítavém stanovisku vyššího soudu k odvolání bylo totiž doslova napsáno toto:

„Pokud věříte, nebo naznačujete, že si jakákoliv bílá žena na Jihu, která není skrz naskrz zdegenerovaná nebo štětka, může něco začít s černochem, nejenže vůbec nevíte, o čem mluvíte, ale také tím urážíte tento soud a celý Jih. Neznáte Jih a nechápete, že něco takového nemůžeme brát v potaz; že o něčem takovém se u soudu vlastně vůbec nemůžeme bavit.“

Svoboda monopolu


Americké firmy lobují v Bruselu proti regulaci a pokutám za kartely jako divé a na svojí straně mají i americké politiky, kteří pak píší do Evropy dopisy ce kterých odmítají: „politicky motivovanou podporu antimonopolního úsilí, která podkope svobodné trhy“ (ne, autorem této perly skutečně není Václav Klaus, ale jistý Bob Goodlatte. Trh je buď monopolní, nebo svobodný, tak se to alespoň učí v Evropě. V Americe jsou ale zjevně přesvědčeni o tom, že trh nemůže být svobodný, nemůže-li být svobodně monopolizován. Tak přesně tohle jsou ty hodnoty a principy, které nám má nadělit v tajnosti vyjednávaný TTIP, který mj. ušetří americkým korporacím milióny za lobisty, protože pak už žádné lobování potřeba nebude, protože bude stačit prostě diktovat.

Velká vesmírná loupež


Říkali jste si, že vesmír vám může být ukradený? Tak to jste si říkali správně, protože vám také ukraden byl. Ukradly ho USA čerstvým zákonem, který „umožňuje komerční dobývání minerálů i dalších materiálů, včetně vody, z asteroidů a měsíců“ a rozšiřuje tak perverzní princip exteritoriality na ještě perverznější exterestrialitu. Vesmír jistě není zakázané území, ale pokud má někdo právo regulovat jeho využívání, je to „veřejná“ OSN a nikoliv „soukromé“ USA. To už by rovnou mohl někdo prohlásit za své Slunce nebo vzduch, vždyť také dosud neměly vlastníka, tak proč si je nezabrat a pak je někomu nepronajmout? USA tímto jednostranným aktem ustavily dost nebezpečný precedens: až sem totiž jednoho krásného dne přiletí mimozemšťané a prohlásí Zemi za své vlastnictví, nezbude nám než sklapnout podpatky a zasalutovat, protože neudělají nic jiného, než jsme udělali my.

Transatlantická totalita


Už jsem to říkal, ale zopakuji to a budu to opakovat pořád: nestrašme se Ruskem, nebojme se uprchlíků, skutečné nebezpeční pro Evropu přichází tiše a tajně zpoza Atlantiku z USA a jmenuje se TTIP. Čerstvě to připomíná T. Spencerová v článku Zastaví pakty typu TTIP prostě čas? (na ČT vám nic takového nepoví a v Dnešku nenapíši, a když už vůbec TTIP zmíní, tak bez špetky pochybnosti):

Pokračovat ve čtení „Transatlantická totalita“ →

Takový normální kolaterál


Z reportáže T. D. Allmana v zářijovém NG:

Během Vietnamské války v letech 1964 až 1973 shodily USA na Laos přes 2 miliony tun bomb. To se rovná náloži jednoho bombardéru každých 8 minut po dobu devíti let (nebo) 1000 kilogramů na každého laoského muže, ženu a dítě. (…) Tato masová produkce letecké smrti neměla kontrolu kvality. Proto možná 80 milionů tříštivých pum po dopadu nevybuchlo s jdou stál považovány za aktivní. Navíc nevybuchlo až 10 procent všech velkých bomb. (…) V roce 2014 vyčlenil americký kongres na odstranění nevybuchlé munice 12 milionů dolarů. Nové velvyslanectví v Laosu stálo 145 milionů dolarů.

Asi není třeba dodávat, že USA v Laosu nikdy oficiálně neintervenovaly a nikdy mi nevyhlásily válku. Laos měl jen tu smůlu, že byl ve špatný čas na špatném místě, tj. tam, kde se USA rozhodli šířit svobodu, demokracii a další vznešené západní hodnoty. Je snad tohle adekvátní cena za zadržování komunismu? A jen tak mimochodem, Američané házely ty svoje „propagandistické letáky“ zejména na tzv. Planinu džbánů, vzácné archeologické naleziště. Je tu nějaký zásadní rozdíl oproti Islámskému státu?

Šklebíme se s MoD


U těch Američanů fakt jeden někdy neví, jestli jsou tak arogantní, nebo naivní. Třeba když americký ministr obrany (nesmějte se, to ještě není vtip, to je teď takový standard, že se ministerstvu války říká ministerstvo obrany, aby to lépe vypadalo) spílá Iráčanům, že jim chybí odhodlání bojovat a utíkají před nepřítelem, protože víceméně bez boje přenechali město Ramádí Islámskému státu. Proč si u všech všudy Američané myslí, že jejich války bude každý považovat za své? Nebyli to snad Američané, kdo podnikl vojenskou invazi to Iráku a přinesl Iráčanům válku, bídu, smrt a utrpení? A teď se pohoršují a rozčilují, že okupovaný nebojuje tak, jak si okupant představuje. Přitom Islámský stát je problém, který je nerozlučně spjat s americkým angažmá v oblasti. Američané problém vytvořili, a teď jej za ně mají řešit Iráčané, tedy další oběti amerického avanturismu?

Tak teď už se smát můžete. A nebo ne, ještě přitvrdíme. Pan americký ministr obrany to totiž ještě vygradoval:

Můžeme se podílet na porážce IS, ale nemůžeme udělat z Iráku příjemné místo k životu, nemůžeme udržovat vítězství, to mohou dělat jen Iráčané a v tomto případě sunnitské kmeny na západě.

Takže USA mohou udělat z Iráku válčiště, ale nemohou z něj udělat příjemné místo k životu? USA mohou dělat bordel, ale nemusí ho uklízet? USA mohou ničit, ale nemusí opravovat? USA mohou a všichni ostatní musí? Tenhle washingtonský škleb, to už není fraška, to už není ani černý humor, to už je čirý cynismus.

Panu místodržícímu s láskou


Vždycky jsem si myslel, že rozdíl mezi velvyslancem a místodržícím je v tom, že velvyslanec se nevměšuje do vnitřních záležitostí hostitelského státu. Z tohoto pohledu mi také úkolování českého prezidenta americkým velvyslancem přišlo, mírně řečeno, nediplomatické. Ale protože je nemožné, že by se mýlil pan americký velvyslanec (maminka, americký velvyslanec a ČT24 mají přece vždycky pravdu), nutně z toho plyne, že ten, kdo ne zcela pochopil podstatu vztahu ČR a USA, jsem nejenom já, ale i český prezident Zeman, který vměšování americké ambasády do suverenity nejenom své, ale celé České republiky, razantně odmítl. Jenže kdyby měl pravdu, tak by se za něj přece postavilo nejenom ministerstvo zahraničí, ale celá vláda, o médiích nemluvě. No a protože premiér vypeskoval prezidenta, a nikoliv velvyslance (a zřejmě se panu velvyslanci omluvil, což je sice jen spekulace, ale z tónu Sobotkova vyjádření logicky vyplývající), nezbývá, než z toho vyvodit, že ten pocit národní hrdosti a uspokojení nad vlastním rozhodnutím v prezidentských volbách, který jsem po Zemanově odmítnutí amerického vměšování na chvíli pocítil, byl sice příjemný, ale zcela nemístný, protože přinejmenším v případě amerického velvyslance platí, že funguje i jako místodržící. A není jeho chyba, že tento drobný, ale podstatný detail, nebyl českým občanům náležitě vysvětlen a zdůrazněn. Panu místodržícímu se proto alespoň za sebe omlouvám a slibuji, že zapomenu vše, co jsem se učil a četl o historii Druhé světové války a roli USA ve světě za posledních 100 let a před případnými dalšími volbami (které ovšem panu místodržícímu nedoporučuji povolit, protože za Čechy nemůže nikdo ručit, dokonce ani Klvaňa se Schwarzenbergem ne) si vyžádám u něj na ambasádě instrukce. Českou vládu bych potom požádal, aby, nejlépe ve spolupráci s americkou armádou, uspořádala masivní osvětovou kampaň, aby Češi nebyli zbytečně zmatení Ústavou, ale věděli jasně a zřetelně, jak na tom jsou a komu to tady patří.