Autor: Tribun

Čtenář, kritik, komentátor a kverulant v jedné osobě, z milosti boží a dopuštěním zdravého rozumu levičák, majitel realit.

Přeregulováno?


Ve svém sloupku v Metru (cesta do práce byla dlouhá, místy nudná) se dnes Tomáš Hauptvogel zamýšlel nad tím, zda nežijeme v příliš přeregulované době a dává svoji tuzemskou zkušenost do kontrastu ze zkušeností z výletu do jihovýchodní Asie, kde mu na otázka po pravidlech silničního provozu odpověděli s údivem: „Pravidla? Prostě jezdi opatrně.“ A podobně pak i ve vlaku, kde se evropští turisté vyklánějí z otevřených dveří (to je místní forma klimatizace) ne pro zábavu, ale protože mohou (blbci, dodávám já).

Jenže jak sám píše k tomu silničnímu provozu: „Po pár kilometrech člověk pochopil, že se vše děje podle pravidel slušnosti a ohleduplnosti. V tom zmatku bylo něco, co jsem na český silnicích snad nezažil – respekt.“

Nikde není řečeno ani to z napsaného neplyne, že by v jihovýchodní Asii neměli pravidla silničního provozu, jen je možná není nutné neustále někomu připomínat, protože lidé se sami od sebe chovají tak, že na jejich aplikaci nemusí dojít. Možná u nás není ani tak přeregulováno, jako se lidé chovají bezohledně a arogantně, takže je pravidla v zájmu všeobecného přežití nutné neustále připomínat a vynucovat.

Více vzájemné slušnosti a respektu znamená méně regulace a naopak.

Bratrstvo neohrožených


Když už jsem na něj u Pacifiku narazil, tak jsem si řekl, že se na Bratrstvo neohrožených také podívám. Jaké bylo mé překvapení, když jsem si u každého dílu říkal, že tohle jsem přece už viděl, až jsem si to nakonec řekl u všech. Viděl, ale žádný zvláštní dojem na mě Bratrstvo neudělalo, když jsem to zapomněl. A to přesto, že řemeslně je to opět velmi vydařený počin a vyprávění, až na drobné škobrtnutí někde ve dvou třetinách (asi jiný režisér, což by se dalo ověřit, ale nestojí mi to za to), odsýpá a drží pozornost. Jenže co naplat, když je to konvenční vyprávění konvenčního příběhu o amerických hrdinech v uniformách na druhé evropské frontě Druhé světové války. Příběhu až barvotiskového, ve kterém jsou všichni američtí vojáci chytří, ukáznění a stateční a srabi, blbci, vyčůránci a sadističtí maniaci úplně chybí. V tomto ohledu byl Pacifik lepší, protože méně prvoplánový a ukazující alespoň něco nového, co případnou prvoplánovost kompenzuje.

Schválně jsem se u Bratrstva zaměřil na zobrazení Němců a opravdu – jsou to lidé. Zlí, lhostejní, nebezpeční, ale pořád lidé, že až zběsilost některých Američanů vůči nim vypadá přepjatě a nespravedlivě. (Viz právě zobrazení Japonců v Pacifiku.)

V jistém směru ale může Bratrstvo korigovat i pohled na působení amerických vojáků v Evropě: minimálně pro prvosledové jednotky to až do jara 1945 nebyla žádná bezstarostná kovbojská jízda, byť se jejich ztráty se ztrátami Rudé armády samozřejmě nedají srovnávat.

 

To, co jste teď vy, byli jsme i my a zase můžeme být


Protože opět došlo na uprchlíky, rozhodl jsem se vystavit svůj starší výtah z rozhovoru s jedním s lékařů MSF:

Úřad Vysokého komisaře OSN pro uprchlíky (UNHCR) původně reagoval na situaci v Evropě. O to mi připadá absurdnější, že jsme zapomněli na to, že stejnou situaci, jakou dnes prožívají miliony uprchlíků, zažívala generace našich prarodičů.

Pokud konflikty nezeslábnou, lidé, kteří utíkají v obavě o svůj život, utíkat nepřestanou. Ucpete-li jednu cestu, najdou si jinou. Například trasa vedoucí přes Libyi do Itálie je mnohem nebezpečnější. Mezi migranty se lodím, které plují touto trasou, říká lodě smrti. Oni si velice dobře uvědomují, do jakého rizika jdou a jakému riziku vystavují sebe a své rodiny. Ale situace, z níž utíkají, je natolik zoufalá, že jsou ochotni podstoupit i tohle. Proto je velice těžké zůstat optimistou.

Jeden nikdy neví, kdy bude potřebovat, aby platily Ženevské konvence a on měl v každé nemocnici záruku bezpečí. Myslím, že kdybychom se o tom bavili před pěti lety s jakýmkoliv obyvatelem Doněcku nebo Damašku, byla by pro ně válka stejně vzdálená, něco, co se děje v televizi tisíce kilometrů od nás, tak jako je to nám vzdálené dnes. A najednou to zažívají na vlastní kůži.

Sport vs. politika


Vzpomínáte na skifaře Václava Chalupu, který vozil domů medaile z olympiád i mistrovství světa? Tak na toho ztroskotance a zaprodance rychle zapomeňte, Jakub Janda už si ho už určitě píše na seznam zombifikovaných kremlobotů za to, jak zradil evropské hodnoty těmito slovy:

Proto se mi nelíbí princip kolektivní viny, který je na ruské sportovce uplatňovaný. (…) A je samozřejmě až nápadné, jak je celá aféra s dopingem zaměřená jen na Rusko. Ale ze zkušenosti vím, že přece jen ta předpojatost kontrolorů proti sportovcům z východu tady je. Víte, jak jsem byl čím dál starší, tak jsem byl na dopingových zkouškách pořád. (…) A musím říct, že jsem se na těch testech potkával především se sportovci z východního bloku, málokdy tam byl Angličan nebo Američan.

Selhání evropských intelektuálů


Jenže osvícenská Evropa se od dnešní lišila ještě v dalším podstatném bodu. Nebyla většinově sekulární a ateistická. Evropští sekulární učenci byli – i díky polemikám radikálů s církvemi – navyklí polemice s náboženstvím. Nebáli se vyslovit názor na nepřípustnost té či oné doktríny a uměli argumentovat. Dnes jako bychom stáli před falešnou volbou, zda jakýmkoli muslimům vše věřit, nebo vše odmítat. Schopnost polemizovat vsak vyžaduje jistou schopnost rozlišovat. Dnešní evropští intelektuálové již tuto schopnost polemizovat s náboženstvím nemají, a to je jednou z příčin naší neschopnosti polemizovat s islámem.

(Ivo Cerman: Je možné tolerovat islám? in DaS 3/2016)

Pacifik


Válečný seriál Pacifik je mladším bráškou oceňovaného Bratrstva neohrožených, odehrává se ale, jak již sám název napovídá, na Tichomořském válčišti. Válka v Pacifiku, tedy de facto válka mezi Japonskem a USA, je v Evropě logicky poněkud opomíjená kapitola Druhé světové války, ale právě o to je Pacifik cennější, že ukazuje jiný pohled na notoricky známé události. Protože po řemeslné stránce je Pacifik perfektně zvládnutý, zaměřím se na to, co jsem se díky němu o válce v Pacifiku „dozvěděl“ (raději v uvozovkách, protože nedokážu posoudit, nakolik je Pacifik autentický jak co do historie, tak do percepce války americkou společností).

Pokračovat ve čtení „Pacifik“ →

Jak si kdo ustele…


Nedalo mi to a tohohle chudáka jsem prostě musel poněkud nezdvořile vyfotit, už jenom proto, abych vám ukázal, že bezdomovci z Prahy nezmizeli a problém se nevyřešil, jen se ho v poslední době dařilo policii a úřadům na objednávku slušných lidí zametat z dohledu.

IMG_20160725_084540

P.S. Všimněte si zvláště polštářku. Takhle by si žádný snob na láhvi Moëtu nikdy neustlal.

Proč Francie


Všechny velké teroristické útoky v Evropě v poslední době mířili na Francii. Logicky, tu logiku je ale třeba pochopit. Posloužit může třeba to, co k tématu napsal napsal Milan Rokos:

Hlavním nepřítelem islámských radikálů jsou tradičně Spojené státy, Francii ale vnímají jako zemi, která prosazuje západní sekulární liberalismus, a ateistickou mocnost, jež hájí hodnoty jako je svoboda slova a demokracie. Ty jsou pro islamisty nepřijatelné. Navíc se domnívají, že se je Paříž snaží vnutit i muslimskému světu.
(…)
Francie vojensky působí i v Africe, zvláště v Mali a Libyi, kde mají islamisté také spoustu svých příznivců.
(…)
Velká ghetta, v níž vyrůstají mladí frustrovaní lidé, kteří jsou odděleni od většinové, bohaté  společnosti, navíc umně využívají islámští radikálové.

Zdůraznil jsem ty části, které se bezprostředně týkají i České republiky a které i z ní dělají logický a legitimní cíl. Problém s ghetty tu naštěstí zatím nemáme, ale společenská nálada je momentálně taková, že i ten bych si při první vhodné příležitosti vytvořili.