Autor: Tribun

Čtenář, kritik, komentátor a kverulant v jedné osobě, z milosti boží a dopuštěním zdravého rozumu levičák, majitel realit.

Příhody lišky Bystroušky


Těžko říct, proč Národní divadlo zařadilo Janáčkovu operu Příhody lišky Bystroušky do rodinného předplatného, když i v programu se píše, že dílo a není nikdy nebylo určeno pro děti. Ani muckání fořta s hospodskou (nebo kdo to byl, podle osob a obsazení se mi roli nepodařilo přesně identifikovat), ani drastická scéna v kurníku s roztrhanými slepicemi (ale krásně divadelně krvácejícími do orchestřištěa nakonec ani závěrečné zastřelení lišky Bystroušky, které některé děti obrečely (já se jim nedivím, mě ta rána z pušky také vzbudila) by ale nakonec nevadili tolik, jako že Příhody lišky Bystroušky ve srovnání s takovým Jeníčkem a Mařenkou musí být pro děti složité a odtažité (což jsou evidentně i pro některé dospělé).

Janáčkova hudba je samozřejmě nádherná, ale sám mám pochybnosti, jak moc se hodí pro operu. Například v Lišce Bystroušce je na můj vkus až moc sopránových partů, které navíc poněkud zanikaly. Za pěvecký projev zaslouží uznání snad jedině Svatopluk Sem v roli fořta. zatímco Lenka Máčiková v roli Bystroušky byla vyloženě nemastná neslaná.

Zajímavě řešená byla scéna, které se do hloubi jeviště zvyšovala a byly v ní otáčivé kruhové výřezy, které představovali proměnlivý les či liščí doupě, a v přední části z ní vyjížděla hájovna či hostinec. Jako technické řešení velmi zajímavé, ale jednu drobnou vadu to mělo: motory pohánějící výseče byly občas až příliš slyšet.

Propaganda v Národním muzeu


V sobotu jsme se rozhodli vytáhnout ratolest a volba padla na Náprstkovo muzeum,  ve kterém zrovna probíhá výstava Afghánistán – zachráněné poklady buddhismu. Dlužno dodat, že výstava skromná, asi se toho příliš zachránit nepodařilo. To, co se zachránit podařilo, je ovšem velmi působivé, byť se jedná většinou o drobnější artefakty (místy opatřené fenomenálně vágními popisy jako „fragment předmětu“). Co mě ale vyloženě iritovalo bylo arogantní kombinování majestátních historických artefaktů s banální vojenskou veteší z afghánských expedic AČR, jako kdyby mezi nimi bylo rovno. Jednou, za stovky či tisíce let, mezi nimi možná opravdu bude rovnou a budou spolu patřit do jedné vitríny, ale dnes ještě ne, dnes je to odvádění pozornosti od Afghánistánu, parazitování na něm a vlastně svého druhu propaganda. A k ní by se Národní muzeum propůjčovat nemělo. Dokonce jsem si poměrně dlouho myslel, že ty historické artefakty jsou kořist dovezená našimi pomocnými sbory, ale naštěstí ne a byly zapůjčeny afghánským Národním muzeem. Zapůjčeny okupovaným okupantovi.

Literatura nejsou informace


Vysokoškolský učitel literatury Jiří Pelán řekl v rozhovoru pro LN:

Studenti také příliš nečtou. Při zkouškách zjišťuji, že o nějaké čtenářské vášni se ve většině případů nedá mluvit. Jsem přesvědčen, že v tom sehrává určitou roli internet. Všichni jsme si navykli hledat informace. A v tom je ten problém. Literární text není informace. Správné čtení je ale prožívání, je to především věc citu.

Vypadá to jako banální skutečnost, ale kdyby byla skutečně tak banální, proč jsem ji dávno nedokázal pojmenovat sám, když tak přesně odpovídá mé osobní zkušenosti? Kdysi jsem četl opravdu hodně, ale v poslední době mi pro všechny ty informace, které „musím“ (chci, potřebuji, nemohu si pomoci) vstřebávat nezbývá na čtení čas. Myšleno na čtení literatury, na romány, na něco, co není jen fragment či kompilace, ale co je dlouhé a komplexní. A tím pokušitelem je v mém případě jednoznačně dostupnost informací na internetu. Jenže s tím, jak méně čteme, ztrácíme nejenom dovednosti soustředění, pozornosti a paměti, ale i specifické zážitky spojené s ponořením se do literárního díla a domýšlením jeho světa. Nechci odsuzovat internet s jeho informační svobodou (či možná lépe informační hyperinflací), ale trvám na tom, že bychom si měli uvědomit, že číst a konzumovat psané není totéž. A zamyslet se nad tím, jestli bychom neměli ve vlastním zájmu více číst a méně konzumovat?

Oblíbené omyly opakujeme


Naprosto brilantní text Lea K. o účelovém zaměňování rovnosti se stejností, ztotožňování nerovnosti se svobodou a dalších kanonických faulech pravicového konzervatismu. Díky, sám bych to lépe nenapsal.

avatar vlkpKOSA NOSTRA zostra aneb NAŠE VĚC zostra ! Prostě Kosa zostra!

napsal Leo K.

V pořadu Slovenskej televízie Večer pod lampou, díl Zatýkanie v Česku, se ptá moderátor Štefan Hríb Romana Jocha, když před tím vyjmenoval téměř všechny jeho neúspěchy, jestli si někdy neříká: „Já už se na to vykašlem, ta teoria prostě nefunguje.“ Oprávněně, protože tento stážista amerických konzervativních think-tanků, konzervativec až do morku kosti, ředitel Občanského institutu, je až fanatickým obhájcem majetkové podstaty všech lidských práv. Tu je pak ochoten podpořit citací obsáhlé řady většinou amerických teoretiků. Jenže i pravicový aktivista Jakub Malinovský je jeho schematickým konzevatismem zaskočen natolik, že v článku Joch, Dundáčková a lidská práva (Revue politika) kde Romana Jocha hájí, připouští, že: „Roman Joch si za své šablonovité myšlení, podporu agrese NATO vůči Jugoslávii a spoustu dalších věcí ostrou kritiku zaslouží.“ Šablonovité myšlení. Možná, že tedy v podání Romana Jocha jde opravdu o zafixovaný omyl a nikoliv skrytě účelové tvrzení.

Existují totiž „omyly,“ které stálým opakováním…

Zobrazit původní příspěvěk 2 229 dalších slov

Ilustrace, inscenace, degradace


Obrázky musí být, to je mantra veškerého zpravodajství a toho mainstreamového (čti bulvárního) především. Takže když obrázky nejsou, tak se vypůjčí z archivu nebo z fotobanky a napíše se k nim „ilustrační fotografie“ nebo „ilustrační záběry“, aby byl editor z obliga; stejně to štve jen menšinu těch, co si přečtou i text a pak se nestačí divit, jak se ti dva neshodnou. Je to lež? A je lež, když si televize potřebné záběry zinscenuje?

Pokračovat ve čtení „Ilustrace, inscenace, degradace“ →

Jak to bylo v Oděse


Rozhovor Terezy Spencerové s Oděsanem Alexandrem Naumovem pojmenovaný přiznačne Lidé v Oděse mají strach si prosím přečtěte celý (vy co fandíte Majdanu a plivete na Rusko, si ho raději přečtěte dvakrát až třikrát), já z něj vybírám jen to, o čem se u nás důsledně mlčí, protože politika je víc než pravda, alespoň jde-li o Rusko, tj. popis událostí v Oděse 2. května 2014 (už je to přes dva roky, jak rádi a ochotně jsme zapomněli).

Pokračovat ve čtení „Jak to bylo v Oděse“ →

Žádný cenzor, blbec je to


Pod heslem Přichází cenzor se vzedmula vlna odporu proti novele zákona o hazardu, která obsahuje i blokování internetových stránek s ilegálními hrami. Marně, Senát novelu schválil a prezidenta už ji asi nezařízne, ten současný rozhodně ně. Cenzura je sice možná chytlavá a srozumitelná, ale to není největší problém této novely, riziko zneužití k cenzuře je podle mě poměrně malé. Ten hlavní problém je v tom, že se toto opatření totálně míjí s tím, jak internet funguje, a tedy buď nebude fungovat, nebo bude znamenat zvýšené náklady pro poskytovatele, které buď z trhu vytlačí ty menší a nezávislé (detaily v sérii článků na Lupě), nebo povede ke zdražení internetového připojení a tím zhoršení jeho dostupnosti, což bude podkopávat narovnání příležitostí, vzdělanost, budování znalostní ekonomiky a konkurenceschopnost (a stejně nebude fungovat). Přestože tohle všechno iniciativa Přichází cenzor poslancům a senátorům vysvětlovala, ti novelu v duchu poručíme větru, dešti a globálnímu oteplování stejně schválili. Pokud zákonodárce v tomto případě zcela ignoroval realitu a expertní stanoviska, jak kvalifikovaně a fundovaně se rozhoduje v jiných případech? Tady nejde ani tak o potenciální cenzuru, jako o ignoranci a nekompetenci politiků. To je ten hlavní problém novely, kterou si jistý populární oligarcha tak pochvaluje.

Svoboda omezovat svobodu nebude omezena


Čeští poslanci s neomylností sobě vlastní minuli odbočku na západ a nechali kormidlo nastavené na východ – protikuřácký zákon nebyl schválen a perverzní Kuberovské pojetí svobody spočívající v privilegiu kuřáků obtěžovat okolí svým zlozvykem a omezovat svobodu nekuřáků zůstalo zachována. Jinými slovy: svoboda agresora dostává přednost před svobodou oběti. A kouření není nic jiného, než agresivní usurpace veřejného prostoru. Pokud lze v souvislosti se závislostí, kterou kouření beze sporu je, hovořit o svobodě, pak to není svoboda kuřáků, ale právě svoboda nekuřáků.