Vždycky jsem si myslel, že rozdíl mezi velvyslancem a místodržícím je v tom, že velvyslanec se nevměšuje do vnitřních záležitostí hostitelského státu. Z tohoto pohledu mi také úkolování českého prezidenta americkým velvyslancem přišlo, mírně řečeno, nediplomatické. Ale protože je nemožné, že by se mýlil pan americký velvyslanec (maminka, americký velvyslanec a ČT24 mají přece vždycky pravdu), nutně z toho plyne, že ten, kdo ne zcela pochopil podstatu vztahu ČR a USA, jsem nejenom já, ale i český prezident Zeman, který vměšování americké ambasády do suverenity nejenom své, ale celé České republiky, razantně odmítl. Jenže kdyby měl pravdu, tak by se za něj přece postavilo nejenom ministerstvo zahraničí, ale celá vláda, o médiích nemluvě. No a protože premiér vypeskoval prezidenta, a nikoliv velvyslance (a zřejmě se panu velvyslanci omluvil, což je sice jen spekulace, ale z tónu Sobotkova vyjádření logicky vyplývající), nezbývá, než z toho vyvodit, že ten pocit národní hrdosti a uspokojení nad vlastním rozhodnutím v prezidentských volbách, který jsem po Zemanově odmítnutí amerického vměšování na chvíli pocítil, byl sice příjemný, ale zcela nemístný, protože přinejmenším v případě amerického velvyslance platí, že funguje i jako místodržící. A není jeho chyba, že tento drobný, ale podstatný detail, nebyl českým občanům náležitě vysvětlen a zdůrazněn. Panu místodržícímu se proto alespoň za sebe omlouvám a slibuji, že zapomenu vše, co jsem se učil a četl o historii Druhé světové války a roli USA ve světě za posledních 100 let a před případnými dalšími volbami (které ovšem panu místodržícímu nedoporučuji povolit, protože za Čechy nemůže nikdo ručit, dokonce ani Klvaňa se Schwarzenbergem ne) si vyžádám u něj na ambasádě instrukce. Českou vládu bych potom požádal, aby, nejlépe ve spolupráci s americkou armádou, uspořádala masivní osvětovou kampaň, aby Češi nebyli zbytečně zmatení Ústavou, ale věděli jasně a zřetelně, jak na tom jsou a komu to tady patří.