Zelenkův film Rok ďábla jsem poprvé viděl krátce po premiéře v kině. Pamatuji si nejen to, že nás v sále tehdy bylo asi pět, ale i ten silný dojem, který jsem si z filmu odnesl – nadšení a úžas a dětinský pocit spiklenectví že vím, že to není dokument. Teď v sobotu ho v souvislosti s  výročím Jarka Nohavici dávali v televizi a já ho prostě musel vidět znova – a byl jsem zklamaný. Sountrack je stále perfektní, ten si občas pouštím pro radost jen tak, ale film samotný mi po těch letech přišel nemastný, neslaný a lehce o ničem. Ale proč? Film se změní jen stěží, jak ho tehdy natočili, takový zůstává dodnes. Změnil jsem se tedy já, jsem jiný jako divák? Nepochybně ano, ale že by až tak moc? A pak jsem na to myslím přišel – prostě podobně jako nevstoupíš dvakrát do stejné řeky, neuvidíš dvakrát stejný film (a nepřečteš dvakrát stejnou knihu). Některé zážitky jsou neopakovatelné. To, co je na poprvé nové, na podruhé už nové prostě být nemůže. Na filmy, které nic nového nenabízejí, se dá dívat stále dokola, protože nemají, co ztratit. Proto je-li člověk při opakovaném shlédnutí filmu zklamaný, může to snímku i sloužit ke cti – znamená to totiž, že napoprvé byl v něčem nový, jiný, výjimečný.

Jsi naštvaný, jsi frustrovaný, jsi zmatený, připadáš si bezmocný a tak si oholíš hlavu, na prsa si vytetuješ hákenkrojc a najednou je všechno v cajku. Najednou jsi king. Něco znamenáš, někam patříš. Svět dává smysl, znáš příčiny, už víš, že za to můžou negři a židáci a další přistěhovalecká verbež, která na tobě a celé bílé Americe jen parazituje. Máš odpovědi a máš řešení.

Pokračovat ve čtení „Kult hákového kříže“ →

Možná, že ve filmu Karlík a továrna no čokoládu hledám něco, co tam nikdy nebylo a ani být nemělo, ale i po opakovaném zhlédnutí je to pro mě jeden z nejneuchopitelnějších filmů, jaké jsem kdy viděl. V prvním plánu je to samozřejmě velmi dobře odvyprávěný a po výtvarné stránce vynikající příběh, mocněný perfektním Johny Deppem citlivě balancujícím na hraně mezi mimikou a pitvořením v hlavní roli. Otázkou je, pro jaké publikum, protože ač se tváří, že pro děti, nejsem si úplně jistý, že dětský divák je tím, komu je toto zpracování (jak jsem zjistil, existuje ještě minimálně jedna starší) primárně určeno.

Pokračovat ve čtení „Karlík a továrna na čokoládu“ →

Řemeslně velmi dobře zpracovaný francouzsko-marocký válečný snímek na motivy skutečných událostí Mezi nepřáteli je jedním z těch, ve kterých se s odstupem času snaží okupační mocnost reflektovat svoji agresi vůči cizí zemi, pokud možno takovým způsobem, aby naznačila, že toho tak trochu lituje, ale vyhnula se širším souvislostem a příliš nepošpinila armádu. Je to podobný princip, ze kterého se po První světové válce zrodil v poraženém Německu mýtus o dýce vražené do zad armády, a na kterém jsou později vystavěny americké filmy o Vietnamu či Iráku, ruské o Afghánistánu a německé o Rusku (jen ty japonské se poněkud vymykají).

V případě Mezi nepřáteli jde o francouzskou válku v Alžíru proti alžírské nezávislosti, která, jak už to tak v případě koloniálních válek bývá, je hnusná a špinavá. Na obou stranách, což poněkud relativizuje vinu Francie (významně ve filmu, méně ve skutečnosti). Na jednu stranu zde nejsou žádní hrdinové, takže zde není prostor pro oslavu války a vlastenectví, tak typickou pro většinu hollywoodské produkce, na druhou stranu se ovšem stírá rozdíl mezi okupanty a povstalci a výsledkem je zvláštní pocit, že válka je špatná sama o sobě, ale ne ve svých příčinách.

Lidé se ve válce nedělí na dobré a špatné, ale na již mrtvé a ještě živé, přičemž zemřou nakonec bez výjimky všichni, jen někteří definitivně a někteří „pouze“ morálně, nikdo se ale z války nevrátí takový, jako do ní odešel. Ideály a zásady jsou hezká věc, ale válka je materialistická, je to realita par excelence, proti níž jen tak nějaký ideály neobstojí. Stokrát můžete jít do války s tím, že budete v mezích možností slušný, stokrát si můžete zakazovat krutost a přikazovat „ideály humanitní“, pokud rychle nepadnete, tak vás válka nakonec vždy zformuje k obrazu svému, protože přežít znamená přistoupit na její principy. Zatímco v civilním životě můžete totiž zůstat loajální k obecnému lidství, v boji jste vždy loajální jen ke konkrétnímu člověku a ostatní se pro vás stanou cíly a nepřáteli.

Jako film je Mezi nepřáteli zdařilý, ale tím spíš byste si měli dávat pozor, aby vás s válkou nesmířil.

Nejnovější Tarantinův opus Nespoutaný Django je výborný film o ničem, který byste si neměli nechat ujít. Nenechte se zmást tím, že hlavní hrdina je osvobozený otrok, který se snaží osvobodit svoji zotročenu manželku, Nespotaný Django není film o svobodě, tedy pokud za svobodu nepovažujete prst na spoušti. A nenechte se zmást ani tím, že v něm lidé jezdí po Divokém západě na koni, Nespoutaný Django není ani western, byť po formální stránce všechny jeho znaky splňuje, či přímo přeplňuje. A není to ani film oslavující násilí, jak se o něm někde píše, vždyť v (pod)průměrném „akčňáku“ je explicitního násilí mnohem víc. Co tedy Nespoutaný Django vlastně je? Čistá filmová estetika založená na výborné kameře, skvělé kompozici, vypointovaných dialozích a kongeniální hudbě.

Pokud kultovní Pulp Fiction (je to poprvé, co tento přívlastek používám, ale v tomto případě je myslím zcela na místě) bylo možno chápat jako sice nadsazenou, ale přesto sondu do střední třídy podsvětí, a Kill Billa jako poněkud afektovanou reflexi některých vyprávěcích a vizuálních postupů, potom Nespoutaný Django čistá žánrová ironie. Téměř celý film režisér hraje s divákem hru na to, jestli mu to divák zbaští a bude to brát vážně, tedy jako film s příběhem a sdělením, nebo jestli z nesčetných náznaků (asi nejkřiklavější takový moment je okamžik, kdy banda hrdlořezů relaxuje ve své chatrči a jeden z nich se chaplinovsky ráchá v neckách, zatímco další si vyrábí křiklavě barevný domeček pro panenky) pochopí, že to jen hra a ironie.

Nespoutaný Django je rozdělen na tři stylově a funkčně odlišné části. První, ve které je Django osvobozen svým budoucím parťákem Schulzem, a která má stylově nejblíže k westernu, druhou, kterou je brilantně vystavěné drama o infiltraci domu otrokáře Candieho a jednání o koupi otroka, které je zástěrkou pro odkoupení-osvobození Djangovy manželky (a která by vydala na samostatný snímek, který by působil zcela vážně) a třetí, kterou je do reálií Divokého západu zasazená akční podívaná vystavěná ve stylu Kill Billa (což není režisérská impotence, ale další z her, kterou Tarantino s divákem hraje, když cituje sám sebe; ostatně podobných odkazů je ve filmu určitě více, například Franco Nero, který odkazuje na svoji vlastní postavu z fimu Django z roku 1966).

Pokud by snad chtěl někdo v Nespoutaném Djangovi mocí mermo hledat víc, než podívanou, pak by z něj snad mohl vytěžit myšlenku, že moc pánů spočívá ve slabosti jejich sluhů. Bez loajálního černošského majordoma by totiž pan Candie lest, kterou na něj Django se svým společníkem Schulzem nastražili, nikdy neprohlédl. Podobně se lze zachytit zobrazení černochů versus zobrazení bělochů, kdy černoši jsou představení jako nenápadní lidé, taková středná třídy (samozřejmě s tou výhradou, že jsou to otroci), zatímco to vysoké i nízké je u bělochů a vyložená lůza, otrhaná a zaostalá, jsou pouze běloši. Ale to je moment, kterého bych si nevšiml, kdybych se dříve nesetkal s různými, podle mě zásadně mylnými, rasistickými exegezemi snímku.

Nespoutaný Django je dobrý film, který neuráží inteligenci a vkus diváka a zároveň ho neznepokojuje otevíráním velkých témat a kladením nezodpovězených otázek.

Pověst jednoho z těch filmů, které člověk prostě musí vidět, již předchází snímek Martina Scorseseho Poslední pokušení Krista (1988), je plně zasloužená. Pravověrný křesťan ho sice asi neocení, protože mu bere boha a místo něj mu dává člověka, a církev ho prý dala do klatby (nebo ty, co ho viděli?), ale ateistovi může dobře pomoci pochopi běsy víry. Poslední pokušení Krista přitom není k Ježíši neuctivé, je pouze nekanonické a Ježíš z něj vychází více lidský i démonický zároveň.

Pokračovat ve čtení „Poslední pokušení Krista“ →