Chudoba prosperitu nezajistí

U jednoho s příslušníků crème de la crème americké elity se probudil pud sebezáchovy rozhodl se varovat své nechutně bohaté soudruhy, že jestli budou dál tlačit na pilu, tak si naběhnou na vidle.

Naše země se rychle stává méně kapitalistickou a více feudální společností. Pokud se naše politika dramaticky nezmění, střední třída úplně zmizí a my se vrátíme do Francie pozdního 18. století. Těsně před revolucí. Žádná společnost nedokáže vydržet takhle rostoucí nerovnost.

Což je důvod, proč základním zákonem kapitalismu musí být: Mají-li pracovníci více peněz, podniky mají více zákazníků. Což činí střední třídu spotřebitelů, ne bohaté byznysmeny, jako jsme my, opravdovými tvůrci pracovních míst. Což znamená, že prosperující střední třída je zdrojem americké prosperity, není toho důsledkem. Střední třída nám vytváří bohaté lidi, ne naopak.

Standardní odpovědí v diskusi minimální mzdy od republikánů a jejich obchodních příznivců i od spousty demokratů je to, že zvyšování minimální mzdy nás bude stát pracovní místa. Podniky budou muset propouštět zaměstnance. (…) Problém nás byznysmenů tkví v tom, že máme rádi naše zákazníky bohaté a naše zaměstnance chudé. (…) Bylo tu 75 let stížností z velkých podniků. Když byla zavedena minimální mzda, když ženy musely být placeny spravedlivě, kdy byla zakázaná dětská práce. Pokaždé kapitalisté řekli to samé – no, a teď všichni zbankrotujeme! Budeme muset zavřít. Budeme muset všechno položit. To se nestalo. Ve skutečnosti, jak ukazují údaje, když se lépe postaráme o pracovníky, byznys na tom vydělá. (…) Dvě města v zemi s nejvyšší mírou růstu počtu pracovních míst v malých a středních podnicích jsou San Francisco a Seattle. Hádejte, která města mají nejvyšší minimální mzdu? San Francisco a Seattle.

Nejzákeřnější představa v ekonomice stékajících kapek je ta, že když bohatí bohatnou, je to dobré pro ekonomiku, a když chudí bohatnou, je to pro ekonomiku špatné.

Kdyby se každý z nás narodil v Kongu nebo v Somálsku, byl by z nás jen nějaký bosý chlap, stojící vedle prašné silnice a prodávající ovoce. To neznamená, že Somálsko a Kongo nemají dobré podnikatele. Je to jen tak, že ti nejlepší tam musí prodávat na kraji silnice, protože jen to si mohou jejich zákazníci dovolit.

Menší nerovnost a obnovená střední třída bude podporovat rychlejší hospodářský růst.

Investování do střední třídy funguje. A daňové úlevy pro bohaté lidi, jako jsme my, nefungují.

Konec americké hegemonie

Oskar Krejčí: Nehledejte v nové podobě konfliktu žádnou velkou strategii Washingtonu:

Po porážce Sovětského svazu ve studené válce zde zůstala jediná supervelmoc: Spojené státy. Staly se hegemonem. Měly nejvýkonnější ekonomiku a nejsilnější armádu. (…) Dnes je zřejmé, že americké hospodářství nestačí na výkon role hegemona (…) Vznikají nezávislé informační prostory, které nerespektují embarga západních agentur a chápou jinak pořadí významu událostí. (…) Řečeno jednoduše, končí období americké hegemonie. Takovéto změny mohou proběhnout v poklidu, když si je odcházející hegemon vědom své slabosti a dohodne se s ostatními mocnostmi. Nebo se může usilovně snažit o zachování svých privilegií – a to třeba i válkou.

Jenže ti, kdo dnes rozhodují o zahraniční politice USA, se snaží měnit techniky, ale zachovali strategický cíl – udržet hegemonii USA. Žijí uzavřeni v geopolitických stereotypech. (…) Obamovy Spojené státy jsou pak zpětně plny nedůvěry ke spojencům, kteří nepatří k anglosaskému světu. (…) Výsledkem této zmatené unitární politiky USA je narůstající chaos ve světě.

Likvidace sekulárních arabských režimů podpořila fundamentalisty – což nutně komplikuje situaci Západu, Ruska, Izraele, ale i Íránu. (…) Pozoruhodné je spojenectví západních liberálů s feudály proti arabským socialistům, které se opírá o pestré ekonomické motivy: dělení zisku, způsob podnikání, korupci.

Nehledejte v nové podobě konfliktu v Iráku žádnou velkou strategii Washingtonu. Jde především o neschopnost pochopit souvislosti a o prohlubující se nedostatek vlastních zdrojů pro hegemonistou politiku.

Nebezpečí velké války, tedy války, v níž dojde k přímé vojenské konfrontaci mocností, narůstá.

Prorok arogance

Liberálové a jiní pravičáci jsou tak zaslepení ekonomismem, že hledají své autority jen mezi ekonomy, přitom by jejich guru mohl být klidně chemik a nositel Nobelovy ceny Jean-Maria Lehn. Tak praví tento nedoceněný prorok:

Co to znamená nepřirozené? Všechno je přirozené, protože člověk je přirozený. Takže všechno, co dělá, je také přirozené. I člověk modifikující člověka je součástí člověka. Neříkám, že bychom měli zbytečně ničit přírodu, ale neměli bychom se jí cítit limitováni. Co je na tom špatného? Kdo nám říká, že bychom neměli být sobci? Kdo nám říká, že je to špatně? Jenom my sami. Zbytek přírody nemá žádné vědomí.

Možná jsem teď některému z kazatelů liberalismu ukázal slovo boží, které doteď neznal a které jej posilní, ale přesto si nemyslím, že by to bylo něco, co by již dávno nebylo v jejich srdcích a myslích, jen je to možná řečeno pregnantněji, než na co se by se zmohli sami. Toto řekl „jen“ vědec, ale co až toto myšlení vezme za své nějaký politik, nebo celebrita, někdo dostatečně šikovný a bezskrupulózní? Budiž tento citát varováním, že ani Nobelova cena ani excelence a úspěch nejsou automatickou zárukou morální autority. A budiž také mementem, že jsou pořád mezi námi lidé, pro které síla znamená právo a schopnost něco udělat důkazem o správnosti takového počínání.

Daňový ráj to na pohled

Na téma daňové ráje toho nelze říct o moc víc, než napsali Jan Dienstbier a Jaroslav Fiala v článku Kvitová, Monako a komunismus pro bohaté, z nějž vybírám:

Abyste se kvalifikovali do privilegované kasty lidí s nulovou daní, potřebujete v zásadě jediné: opravdu velký balík peněz.

Jak si ale takový daňový systém může dovolit Monako? Základem je nenáročná správa malého a vysoce zalidněného území, kde rozhodně nežijí žádní nešťastníci, o které by se bylo třeba postarat. Monako se totiž vyznačuje nejen tím, že má nejvyšší poměr HDP na hlavu na světě, ale i tím, že tu nejsou prakticky žádní chudí. Ti si totiž nemůžou dovolit horentní ceny nemovitostí ani se nenají v luxusních kavárnách. Chudí tu jsou proto jen turisté nebo gastarbeitři z řad Francouzů a Italů, kteří sem každodenně dojíždí vykonávat špinavější práce. Žebráky a bezdomovce pak místní policie bez milosti okamžitě vypakuje.

Celý dobře promazaný systém zkrátka úspěšně parazituje na ostatních státech.

Tím, že v pyramidě plátců daní chybí nejvyšší příjmové skupiny, musí jejich absenci jednoduše zaplatit ti, kteří se z daňového systému tak snadno vyvázat nemůžou.

Když (…) komentátoři z LN nebo Reflexu se můžou přetrhnout ve vychvalování daňových rájů a zaklínají se svobodou, vzkazují ostatním: daně platí jen neschopní lůzři.

Dodal bych snad jen to, jak daňové ráje vidím já: Je to podobné, jako kdybyste se bohatě najedli v jedné restauraci, ale útratu zaplatili přes ulici v druhé, která si naúčtuje méně nebo vůbec nic, protože jste ji nestáli ani personál, ani suroviny, ani energie.

Magoři z povolání

Jak se to tak všude kolem mele a veřejný diskurs se militarizuje (kritika armády téměř zmizela, zato přibylo pozitivních zmínek o armádě), vzpomněl jsem si na nedávný rozhovor s vojenským psychologem Danielem Štroblem, ve které mimo jiné (říká toho bez obalu a přikrašlování víc, než dost) zaznělo i následující:

Voják nemůže být empatický k protivníkovi a soucítit s ním. Neříkám, že ho musí vnímat jako jednoznačné zlo. Musí ho ale zkrátka vnímat jako někoho špatného či pomýleného. Podobné úvahy [typu jestli nepřítel nemá náhodou tak trochu pravdu, jestli není v právu a jestli má ta válka vůbec nějaký smysl, pozn. red.] si mohou dovolit intelektuálové, politici anebo diskutéři v pražských kavárnách, avšak na bitevním poli nemají co dělat. A pakliže ano, tak to armáda takových přemýšlivých a pochybujících vojáků může rovnou zabalit. (…) V takových situacích totiž policista či voják nemá co vymýšlet, ale rychle jednat podle až do morku kostí zažitých a zautomatizovaných návyků získaných při tvrdém a stokrát opakovaném drilu. Dril, který vás zbavuje morálních dilemat, ale spolehlivě vás v extrémních situacích vede k tomu, že při záchraně lidí či obraně vlasti potlačíte pud sebezáchovy a jednáte tak, jak jednat máte.

V tomto duchu, který je v očividném rozporu s ideály humanitními a koncepcí univerzálních lidských práv, ke kterým se tak rádi a hlasitě hlásíme, jsou tedy cvičeni naši vojáci. Otázka zní:: vymkla se armáda kontrole, nebo takový být musí a my se jen pokrytecky tváříme, že jsme mírumilovní, pro diplomacii a proti válkám? Protože když jednou takovou bestii pustíme ze řetězu, těžko ji pak budeme přivazovat zpátky. A pokud ji někdy vypustíme, těžko se budeme moci vymlouvat, že se svojí armádou nemáme nic společného. Pokud je tedy taková naše armáda, nejsme náhodou takoví i my sami? Uvědomujeme si vůbec, že takto vycvičená armáda znamená, že po skončení kontraktu v armádě se ve společnosti pochybují profesionální zabijáci bez skrupulí zvyklí jednat na rozkaz a bez přemýšlení?

Expertní prognóza z křišťálové koule

Zhruba 15 % událostí, které jimi byly označeny za „nemožné“, se nakonec stalo. Naopak celá čtvrtina „absolutně jistých jevů“ realitu nikdy nepotkala. (…) Odborníci často produkují vysvětlení a teorie, které jen rezonují s jejich názory nebo na nich mají (finanční) zájem. Reálná data ignorují či vybírají jen taková, která se jim hodí. Záměrně i nevědomě (stejně jako když někoho nemáte rádi, naleznete na něm novou chybu okamžitě, klady hledáte těžce). Své predikce či vysvětlení navíc prezentují se sebedůvěrou až absurdní. (…) Teorie chaosu tedy ve skutečnosti neznamená, že svět ovlivňuje jen chaos či náhoda, ale že předpovídat vývoj některých fenoménů je extrémně složité či i nemožné, protože faktorů, které ovlivní budoucnost je příliš mnoho a vztahů mezi nimi je ještě násobně více.

(Petr Houdek: Když lišky a ježci hádají budoucnost… a o olizování otroků)

P.S. Výpisky z tištěných Lidovek většinou pořizuji ručně jak za krále klacka, ale v případě Petra Houdka to bylo o mnoho snazší, protože jeho text je celý k dispozici on-line.

Změna válečného paradigmatu

Vznikla situace, kdy úderné prostředky stojí víc, než samy cíle úderů. Válka v dřívější podobě (…) už tak není rentabilní. Dnešní moderní armáda – za agrese proti jakémukoli státu – už za přiměřených nákladů není s to vyhrát. Právě proto vznikla nová koncepce války – válka teroristická za pomoci laciné masové síly, najímané na místě a v okolních zemích. Tisíc nevycvičených ozbrojenců je levnější, než jediný voják, připravený použít soudobé válečné prostředky. Poněvadž teroristická armáda nikomu nepatří, ani odvetný úder není komu zasadit. Jestliže ve standardní válce bojuje armáda proti armádě, pak v teroristické – kde cílem není vítězství, ale válka sama – válčí ozbrojenci proti obyvatelstvu. A ubránit populaci před takovými ozbrojenci není s to žádná armáda na světě. Je-li (v klasické válce) frontou linie střetu, pak frontovou linií teroristické války je celé teritorium dané země. Jejím zadáním je terorizovat místní populaci. Bez konfrontace s armádou se obejde, té se naopak snaží vyhnout. Ti se obyvatelstva, zda je podporuje či ne, neptají, přicházejí je oloupit a vraždit. Nemají potřebu měnit mocenské špičky. Účelem není zemi dobýt. Podstatou teroristické války je zničit ji ekonomicky. Cílem války je chaos, a ne okupace. Teroristická válka je nejrychlejší a nejlacinější způsob, jak zemi zničit.

(pplk. v.v. Vasilij Pavlov: Z nouze ctnost teroristické války)

Selhání

Je to pár dní, co médii probleskla zpráva o Polákovi, který zapomněl malou dcerku celý den v autě a ta na následky přehřátí zemřela. Krátce poté jsem se díky zmínce na Twitteru dostal ke článku v The Washington Post Osudová roztržitost: Zapomenout dítě v autě je strašlivá chyba, ale je to zločin? (Fatal Distraction: Forgetting a Child in the Backseat of a Car Is a Horrifying Mistake. Is It a Crime?). Není to lehké čtení, z pointy až mrazí, ale pokud ji chcete dobře pochopit, doporučuji přečíst celé.

Pokračovat ve čtení „Selhání“ →

Být rodič, nebo mít děti?

Již jednou citovaný Edgar Keret řekl ve stejném rozhovoru ještě jednu věc, která mne zaujala:

Rodiče často vychovávají své děti s tím, že z nich chtějí mít lékaře nebo právníky, ale moji rodiče chtěli být něčí otec a něčí matka a být v tom dobří.

A tady si neodpustím krátký komentář. Jako druh jsme již dosáhli mnohé, umíme létat do kosmu, stavět jaderné reaktory, léčit rakovinu a klonovat ovce, ale dobře vychovávat děti jsme za všechny ty tisíce let, kdy na tom kvůli životu v civilizaci záleží, pořádně nenaučili. Snad je to nějaký evoluční mechanismus, který zajišťuje, že děti nebudou stejní jako rodiče a budou mít šanci tam, kde rodiče tak úplně neuspěli. Bohužel, spousta lidí v dítěti nevidí svébytné individuum, ale něco na způsob majetku rodičů, investici, která musí rodičům vydělávat, ať již finančně, nebo emocionálně, a do níž rodiče projikují svoje (neukojené) ambice. Asi bychom měli být především rodiči, ale místo toho chceme mít doma právníka či lékaře a zdůvodňujeme to tím, že to je pro jejich dobro. Ale nebylo by pro děti lepší být dítětem, než mít účel být úspěšný? To Frommovo mít, či být, tady prostě rezonuje.

Smysl smyslu pro humor

Humor jako takový se rodí v kompenzaci za to, že jste slabí.. Když máte v reálném životě překážku a můžete ji odstranit, tak ji odstraníte – když ji odstranit nemůžete, tak o ní začnete žertovat. Proto máme tolik vtipů o nadřízených, zatímco oni o nás ne, protože nás prostě vyhodí z práce, a proto máme tolik vtipů o smrti, protože život je předem prohraný a jediný způsob, jak žít a neztratit důstojnost, je mít smysl pro humor.

(spisovatel Etgar Keret)