Druhý
Markéta Lazarova
Film Františka Vláčila Markéta Lazarova [CSFD] (všude se píše Lazarová, i v názvu literární přílohy, ale v titulkách to stojí krátce a dává to i lepší smysl, protože jde o Markétu, dceru Lazarovu) předchází pověst cenami ověnčeného snímku (seznam zde), včetně vítězství v anketě filmových kritiků o „nejlepší československý hraný film století“, a to mu paradoxně škodí, protože očekávání jsou příliš vysoká a divák pak pořád hledá „To Něco Výjimečného,“ až snadno přehlédne, že to je skutečně moc dobrý film. Dobrý, ale nejlepší? Mě osobně přijde mnohem lepší Údolí včel [CSFD] (které údajně bylo natočeno jenom proto, aby se ještě nějak zúročily drahé rekvizity z Markéty), které je naléhavější, více zneklidňující a lépe dovyprávěné.
Markéta Lazarova je melancholická, zádumčivá a opatrná, jako kdyby nechtěla či nevěděla, co má vlastně říct kromě toho, že život v raném středověku byl těžký a krutý a bolest a smrt všudypřítomná, a přesto – nebo právě proto? – se lidé svých životů drželi a nevzdávali se jich snadno a radovali se více z toho, co mají (pokud zrovna něco měli), než aby plakali nad tím, co jim někdo vzal (protože jim pořád někdo něco bral). A byli v tom sami, protože umírající pohanství již nemělo sílu jim pomoci a přicházející křesťanství si ještě nebylo jisté samo sebou.
Všechnu moc korporacím
Cílem dohody bude snížit bariéry pro vstup amerických firem na evropský trh a evropských firem na americký odstraněním či změnou právních předpisů, ale možná i právnických principů a přístupů, které tyto firmy vnímají jako nežádoucí.
Údajně socialistická EU nám hodlá tvrdě naordinovat echt neoliberální medicínu, po které nás mají čekat jen samá pozitiva a sociální jistoty, ale mnohem spíše náš čeká jen další snižování sociálních a enviromentálních standardů, omezování vlivu veřejnosti, prohlubování demokratického deficitu a oslabování vyjednávací pozice nositelů práce.
Jaké je současné Rusko?
Několik postřehů o současném Rusko od bývalého velvyslance v Rusku a USA Petra Koláře (kterého rozhodně nelze podezřívat z nějaké nekritické rusofilie):
Aniž bych chtěl příliš generalizovat, tak platí, že Česko není pro Rusy místem pro dělání byznysu. Česko je pro ně fajn zemí k žití. Je to roztomilé, příjemné místo, kam jezdí rádi na dovolenou, do lázní nebo na pivo. Kde s rodinami nakupují. Kam někteří přestěhovali své rodiny. Ale velký byznys tu moc nedělají.
Co nominace takového člověka na ten konkrétní post [Vladimíra Remka] vypovídá o nás jako o zemi. Totiž že jsme ne úplně dobře přečetli a pochopili současné Rusko, kde je komunistická strana v opozici. Pokud se dobře pamatuju, tak Zjuganov byl jediný Putinův protikandidát, který s ním po volbách odmítl jít na kafe.
V zásadě je můj vztah k Rusům pozitivní a otevřený. Nicméně mám-li generalizovat, Rusové podobně jako Američani mají syndrom velkého národa, což většinu lidí irituje, ale mně je to sympatické. Mají nadhled, nad určité věci jsou trochu povzneseni.
Oni takových invazí [jako do ČSSR v roce 1968] zažili hodně, naposledy v Gruzii, předtím v Afghánistánu, to není nic nového. Rusko navíc v dějinách často expandovalo, jeho hranice se často měnily. My to prožíváme určitě intenzivněji, ale oni se na to dívají i tak, že za to nová generace ani nemůže, takže vlastně neví, proč se tím zabývat. Myslím, že jim příliš nedochází, že s nimi máme nějaký problém. Většinový Rus to neví.
Ta země nezaslouží, abychom na ni nasadili stereotypní šablonu, protože tady o ní většina lidí neví vůbec nic. Rusové ocení, když se s nimi mluví na rovinu, ale ne povýšenecky, mentorsky. I oni sami vědí, že musejí některé věci zásadně změnit. Současné Rusko má mnoho podob a my o nich víme žalostně málo. A moc snadno pak soudíme.
Většina Rusů stojí zatím za svým prezidentem a on dobře ví, co se od něj doma čeká. Ale i Rusko se mění a vyvíjí. A má obrovský potenciál, který není v ropě a plynu, ale především v lidech.
Útoky ve Volgogradu jsou podlým teroristickým činem, a to i přesto, že plynou z čirého zoufalství. Jsou nesmyslné. Kdo seje vítr, sklízí bouři. Samozřejmě, že atmosféra v Rusku je tím ovlivněna. Všude jsou policisté, bezpečnost je nyní na prvním místě. Ale kdo alespoň trochu zná Rusy, tak ví, že se něčím takovým nedají zastrašit. Spíše se zatvrdí a semknou. Je to hrdý národ, navíc zvyklý trpět. Pokud se bojí, tak sami sebe, své vlastní vrchnosti, ale vnější nepřítel je spojí.
Kulturní fronta Východu versus kulturní fronta Západu
Shodou okolností jsem se díval teď někdy na ČT Art na jeden díl dokumentárního cyklu Bigbít, který byl věnován normalizaci, potírání undegroundu a tomu, jak společnost odmítala „máničky“. Co čert nechtěl, hned potom šel kanadský dokument o metalu. A víte co? Ta situace amerických „metráků“ se od situace našich „andrášů“ zase tak moc nelišila. Americká společnost metal a jeho interprety a fanoušky také silně odmítala (prý šířili satanismus), také hledala cesty jak je zakázat, potlačit a cenzurovat (některý systémy hodnocení děl z hlediska přístupnosti mládeži jsou právě z té doby). Ten zásadní rozdíl mezi situací u nás v Americe byl v něčem jiném – v přístupu samotných muzikantů. Zatímco ti američtí hnali za štěkotu psů mainstreamu svoji karavanu metalu dál, ti čeští se cítí jako zneuznaní géniové, fňukají, že jim společnost nepřiznala status elity, nechtějí si připustit, že to odmítání byl autentický postoj veřejnosti, který primárně vůbec nesouvisel s režimem, a neustále se vymlouvají na komunisty, kteří prý nedovolili a zakázali. Jistě, že jisté objektivní rozdíly existovaly, ale ten fundamentální rozdíl, proč tam byla „svoboda“ a tady „nesvoboda“ se zdá být někde jinde – v lidech a v tom, jak se oni sami chtějí cítit svobodní.
Podstata krize
Všichni žvaní o krizi, ale mlčí o skutečné příčině krize: jestliže příjmová polarizace ořezala pro 90% populace přístup ke zdrojům, nemůže fungovat společnost založená na spotřebě.
Starý dopis
Při takovém tom domácím probírání papírů jsem narazil na dopis, který někdy po převratu psal dědovi jeho spolužák ze školy, se kterým zřejmě nebyli čtyřicet let v kontaktu, protože spolužák byl Němec, podle všeho Sudetský, odsunutý. Nejde o to, co mu ten spolužák napsal, ale jak to napsal – sice prostou, ale čistou a dobrou češtinou s ručně doplněnými háčky a čárkami, protože těmi německý psací stroj nedisponoval. K tomu ručně psaný dovětek, ve kterém se omlouvá za svoji češtinu, která léty nepoužívání jistě utrpěla. A teď to srovnejte se standardní produkcí profesionálů, pro něž je jazyk výrobní nástrojem, jako jsou všichni ti novináři, redaktoři, moderátoři, politici apod. Opravdu vám to nepřijde tristní? Němec, který by měl na nějakou tu chybičku nárok, se za svoji češtinu omlouvá, zatímco lidé, kteří se češtinou živí, jsou k ní zcela lhostejní, pokud nejsou na tu mizérii, kterou produkují, přímo pyšní. Ale ono je to tak se vším, poctivá práce už se nenosí, na její místo nastoupila rychlost. Lhostejno zda zedník nebo právník, dnes vyhrává ten, kdo je první, bez ohledu na fauly a šlendrián. Slavná řeč dra Vlacha o úpadku řemesel ani zdaleka neztratila nic ze své aktuálnosti. V případě jazyka je to však ještě horší, protože jazyk je nástrojem mezilidské komunikace a neúcta k jazyku se tudíž rovná neúctě k lidem; neúcta k mateřskému jazyku pak značí nedostatek sebeúcty. Jenže ničím jiným než poctivou prací – i kdyby mělo jít o poctivou práci s jazykem – skutečné hodnoty nevznikají.
Studená válka je pořád horká
Legenda praví, že Studenou válku vyhrál Západ, ale kdyby to byla pravda a Studená válka dávno skončila porážkou Ruska (SSSR), proč by Západ s Ruskem pořád bojoval a pořád se proti němu vymezoval? Například teď nejnověji otevřel Západ novou frontu na Olympiádě v Soči, když jeden západní představitel za druhým (aktuálně co je mi známo Obama, Hollande, Gauck, Napolitani, Komorowski) ostentativně odmítají hry v Rusku navštívit. Olympiáda je sice primárně sportovní záležitost a na tom, kolik potentátů se na borce zrovna dívá z tribun, pramálo záleží, ale když politici začnou na hrách parazitovat a využívat je ke zviditelnění sebe sama a své agendy, je něco špatně. Samozřejmě, že politici nemají povinnost na Olympiádu jezdit, ale je něco jiného prostě tiše nepřijet, protože mají jiné povinnosti, nebo je to nezajímá, a něco zcela jiného je nepřijet ostentativně a udělat ze své absence politikum. Odtud je totiž již jen krůček k bojkotu, který už v tu v minulosti byl právě v časech kulminující Studené války. A teď se zdá, že západním politikům Studená válka chybí, že potřebují Rusy jako své barbary na periferii, aby si udrželi iluzi centra, že boj s Ruskem a Rusy je součástí identity Západu. K Rusku lze mít lecjaké výhrady, ale pranýřovat Ruskou za současné podpory despocií typu Saúdské Arábie je pokrytectví. A zneužívat k tomu Olympiádu je ubohost.
O milionáři, který ukradl Vánoce
Byl jednou jeden milionář, který chtěl být ještě bohatší. A protože nejvíc se prý vydělává o Vánocích, kdy lidé pro samý sentiment na korunu nehledí, začal prodávat vánoční dárky. Obchody mu ale kazila nekalá konkurence – Ježíšek. Místo, aby dárky řádně prodával a přirážel si marži, tak je prý, považte, rozdává. No jo, ale co s ním? Na burze se neobchoduje, aby se dal skoupit, zaměstnance nemá, aby se mu dali přetáhnout, ani ta auta, kterým by se daly propíchnout pneumatiky, aby nestíhal termíny, nemá, a zabít ho také nejde, když už je dva tisíce let po smrti. Ale moment, vždyť to je přesně ono – když neexistuje, nemůže se ani bránit. Když ho nikdo nikdy neviděl, tak ani nikdo nepozná, že on nejsem já!
Arthur C. Clarke: Kladivo boží
Klasická sfi-fi a vůbec ne špatná, jak ostatně slibuje již jméno autora. Možná tím, že Kladivo boží patří mezi mladší Clarkova díla, je jiné i jazykově a strukturně, jako kdyby Clarke při vědomí toho, že už má svoje napsáno, zkoušel mírně experimentovat jak s jazykem, tak s reáliemi (např. sexuální a sociální chování budoucích lidí), takže vedle seriózního Měsíčního prachu či známé Vesmírné odysey působí Kladivo boží moderněji, což je opět ke cti autorovi, který se nespokojuje s těžbou renty ze zavedené značky, ale nebojí se experimentovat a pracovat na sobě.
Námětem Kladiva božího je hrozící srážka Země s asteroidem (to je to „kladivo boží“, které dostane jméno Kálí po indické bohyni zkázy) a jak se jí lidstvo, nakonec s trochou štěstí úspěšně, čelí. Kladivo boží je, vedle Clarkových fabulací jak bude budoucí lidstvo vypadat a fungovat, zajímavé hlavně tím, že bylo publikováno ještě předtím, než se rozšířila a byla obecně přijata hypotéza o extraterestriální příčině vyhynutí dinosaurů v důsledku srážky Země s asteroidem, čili to, co bylo v době psaní „sci“, je z dnešního pohledu „fi“. O roli sci-fi a postavení A.C. Clarka jako mostu mezi vědou a fikcí svědčí i to, že v Kladivu božím zmiňovaný projekt na sledování potenciálně nebezpečných asteroidů Vesmírná ochrana je převzat od NASA (původní Spaceguard Survey Report, nyní pokračuje jako NEO – Near Earth Objects), která je vytvořila podle – Clarkovy starší knihy Setkání s Rámou.
Tribun 