Veškerý odpor je marný, vzdejte se, budete amazonizováni


Světový internetově-maloobchodní kolos Amazon chce postavit v Česku dvě distribuční centra (lidé v jedné z dotčených obcí jsou proti, samozřejmě nezávazně) pro západní Evropu, ten samý Amazon, který válčí kvůli mzdám se zaměstnanci v Německu a o němž v Británii vyšlo najevo, jak špatné pracovní podmínky v jeho skladech panují. Proč chce firma, která tu nepodniká a podnikat ani nehodlá, stavět svá logistická centra zrovna u nás? Není to náhodou proto, že zde očekává větší vstřícnost úřadů, které ji pod záminkou podpory zahraničních investic nebudou obtěžovat sociálními a environmentálními (takový obří sklad vygeneruje značné objemy kamionové dopravy) standardy, a laxní veřejné mínění, které v případě sporů nepostaví na stranu zaměstnanců, ale na stranu firmy?

Dva tisíce pracovních míst mimo sezónu a dalších deset tisíc ve špičce skutečně není málo, ale to nám to nekvalifikovaná a neperspektivní pracovní místa opravdu stojí za to? To opravdu chceme sociálním a environmentálním dumpingem dotovat nízké ceny pro naše bohatší západní sousedy? Amazona se zdá být přesně tím typem investora – či přesněji řečeno kolonizátora – od kterého bychom se měli držet dál. Distribuční sklady Amazonu nám nic nedají, jen nás budou stát další půdu, další životní prostředí a další porci sebeúcty, kterou pro budoucnost tak nutně potřebujeme.

Vítejme zahraniční investice, ale takové, ze kterých budou mít prospěch obě strany, ne jen investor, kterému na pár let „podržíme“, než vytěžené zmačká a zahodí. Jestli máme jakou společnost nějaký skutečně vážný problém, tak to není dědictví čtyřicet let komunismu, ale právě servilita vůči investorům-kolonizátorům, jako je Amazon. Jestli se chceme nechat „amazonizovat“ jenom proto, abychom demonstrovali, že patříme na západ, tak jsme mohli před dvaceti lety rovnou vyrazit někam hodně daleko na východ.

Soumrak svobodné vůle


Svobodná vůle, svobodný jedinec, osobní odpovědnost – to všechno jsou velké a vznešené myšlenky, které tvoří osu, kolem níž se některým lidem točí svět (a kolem níž by jím chtěli otáčet druhým). Bohužel, poslední výzkumy ukazují, že jsou to pohříchu jen ty idee, které se poněkud míjejí s realitou. Jaký vliv na chování savců, a tedy i člověka, má prvok toxoplasma gondii, již nemohou ignorovat ani ti největší zastánci bagatelizace vlivu vnějších podmínek na chování a rozhodování člověka, nyní se ale ukazuje, že tento prvok není jediný, kdo může ovlivňovat lidské chování na (neuro)chemické úrovni:

Bakterie [lidského mikrobiomu, pozn. red.] produkují široké spektrum molekul a tyto látky se přes střevní stěnu mohou dostávat do tkání a orgánů, jež na ně reagují změnou funkcí. V poslední době byly předloženy studie, podle kterých tyto látky ovlivňují dokonce centrální nervový systém. Je tedy možné, že při duševních chorobách, kdy je narušena rovnováha mezi molekulami regulujícími činnost mozku, může být příčinnou i změna v zastoupení bakterií v našem trávícím traktu.

(Jan Borovička, sloupek Aseptický svět v sobotních LN)

Náš životní styl je produkt sociálního inženýrství


Občas člověk nevidí to, co má přímo před očima, dokud mu to někdo neukáže. Takovým ukázáním může být i dobře formulovaný text, například ten od Davida D. Caina nazvaný Váš životní styl už nalajnovali jiní:

S odstupem času mám pocit, že jsem to takhle dělal vždycky, když jsem měl dobrou práci — v obdobích „prosperity“ jsem vesele utrácel. Po devíti měsících života baťůžkáře bez příjmu si tento fenomén uvědomuji mnohem víc. (…) Myslím, že to dělám, protože mám pocit, že jsem znovu získal jistý status, teď když jsem opět dobře placeným pracovníkem. Zdá se, že mi to dává nárok na jistou úroveň plýtvání. Když utratíte pár dvacek bez vteřiny zamyšlení, dá vám to zvláštní pocit moci.

Pokračovat ve čtení „Náš životní styl je produkt sociálního inženýrství“ →

Past na černocha


V sobotních Lidovkách vyšla výborná esej Eduarda Freislera Obamova černá Amerika o situace černošské populace v USA, její bídě materiální i morální, kriminalitě, diskriminaci a stále přežívajícím rasismu, jehož objektem jsou usedlí černoši paradoxně více, než nově přistěhovalí. Standardní pravičák si z ní při svém typicky uvědoměle povrchním čtení vezme, že si za to černoši mohou sami, protože jsou líní a pasivní, ale kdo si dá tu trochu práce a čte pozorně a přemýšlí u toho, pochopí, že tak jednoduché to jak obvykle není, protože američtí černoši nejsou ani tak líní, jako zlomení, a ani tak pasivní, jako rezignovaní.

Pokračovat ve čtení „Past na černocha“ →

Když tunel, tak tunel


Že je Blanka tunel bylo jasné od začátku. Samozřejmě nemyslím tu fádní díru v zemi, kterou má kde kdo, ale ten náš národní pokrokový tunel do rozpočtu města, zpožděný a prodražený. Pochybnosti mohly být maximálně tak o tom, jestli je tunelování tunelem spíše známka vytříbeného stylu, arogance nebo rafinovanosti. Nakonec nejspíš od každého něco a porce šlendriánu navrch. A dnes se servírovala třešnička: Blanka je černá stavba a staví se podle neplatné smlouvy. Jistě, mohou to být jen nějaké vyjednávací tanečky, ale v kontextu minulých zkušeností s exprimátorem Pavlem Bémem a pražskou ODS to může být – a asi i bude – docela dobře pravda. Kdo za to může a bude za to někdo potrestán? Překvapivě velmi pravděpodobně ano a dokonce přímo viník, kterým jsou – sami Pražané. Bém a celá ta mafie kolem něj jsou sice gauneři, ale to se nezjistili včera, to se ví už dlouho. A celou tu dobu, co se to ví, je Pražané zas a znova potvrzovali ve volbách, protože pro uvědomělé (čti zpitomělé) Pražáky je důležitější kdo jim vládne, což je pro ně svého druhu statusová proměnná (hlavně, když to není levice, na ničem jiném nezáleží), než jak jim vládne. Pražané se o způsob správy Prahy nikdy moc nezajímali, nikdy ho nezpochybňovali, tak teď za něj zaplatí v podobě vyšších daní a zhoršené kvality veřejných služeb. Za blbost se platí a tohle bude další draze zaplacená zkušenost. Bohužel to nejspíš bude ztrátová investice, protože naděje, že se Pražští elitáři poučí, není velká. Zbytek republiky pro to ale může něco udělat: pohlídat si, aby centrum prostředky na zaplacení svých dluhů zase nezrekvírovalo na periferiích.  Není nejmenší důvod, aby za naši blbost platil někdo nevinný.

Lekce konkurenceschopnosti


Kdo se díval včera na další díl z cyklu České století (již jsem zde o něm psal) nazvaný Všechnu moc lidu Stalinovi o únoru 1948, ten viděl přímo ukázkovou lekci konkurenčního boje, v tomto případě na tak specifickém „trhu“, jakým je politika. Na jedné straně dobře organizovaná KSČ s jasným cílem, jasným plánem, silnou pozicí a vůlí uspět, na straně druhé ostatní, tzv. „demokratické“ strany, zmatené, rozhádané, spoléhající na setrvačnost trhu a chycené v mentální pasti přesvědčení, že komunisté nemohou uspět a že Beneš bude jednat tak, jak jim by to vyhovovalo. Jistě, že komunisté měli i záložní plán počítající s nasazením síly, ale ten v únoru 1948 nebyl nutný, protože komunisté měli trumfy v rukou a nebáli se je použít. Komunisté vyhráli, protože byli připraveni a měli vůli k vítězství, demokraté prohráli, protože byli zdegenerovaní a paralyzovaní. Gottwald & spol. nebyli sice představeni jako dvakrát sympaťáci, natožpak hrdinové (na druhou stranu ale nebyli ani démonizováni), ale jako nová dravá a efektivní síla, mladá krev, které nedokázali zavedené firmy konkurovat. Trhy se ovšem vyvíjejí a o čtyřicet let později to byli právě komunisté, kdo nechápavě a bezmocně sledoval, jak jim trh přebírá konkurence nová.

Bohatí nás nespasí


Postřeh Patrizia Cipolliniho, ředitele jednoho florentského hotelu:

A kdo utrácí peníze? Ne ti opravdu bohatí, ti nejbohatší. Ale ti, co jsou za nimi. Bohatí lidé se snaží peníze vydělat, ti je neutrácejí. Utrácejí je ti méně movití, ti mají rádi život, chtějí cestovat do zahraničí, užívat si. Ovšem když je krize, tak jsou méně ochotní utrácet.

Jinými slovy, společnost tvořená hrstkou velmi bohatých a zástupy chudých, což je přesně ten model, ke kterému pomalu ale jistě pod praporem boje proti socialismu, přerozdělování a regulaci směřujeme, nikdy nebude jako celek bohatá a prosperují. Chceme-li se mít dobře, nepotřebujeme hrstku bohatých a masu chudých, potřebujeme co nejvíce lidí žijících v dostatku. Už to začíná docházet i lidem, kteří spíš než k revolucionářům patří k servisním elitám. Asi to bude tím každodenním kontaktem s realitou.

Udice od knížete


Když liberálové v diskusích o sociálním státu horují pro jeho likvidaci, často při tom argumentují starým čínským příslovím: „Dej někomu rybu a nasytíš ho na den. Nauč ho rybařit a nasytíš ho na celý život.“ Tou rybou denně samozřejmě myslí sociální dávky, rybařením podnikání, nebo jinou ekonomickou aktivitu. Na první pohled to zní rozumně, ba přímo moudře – řeší se samotný kořen problému a místo závislosti na almužně se nabízí svoboda. Jak by s tím mohl někdo nesouhlasit?

Pokračovat ve čtení „Udice od knížete“ →

Demokratova pomsta


Dvacet let po převratu si demokraté náhle uvědomili, že revoluce není žádná sranda a má-li být co proto, nestačí vytvořit armádu nezaměstnaných, rezervní fond bezdomovců, privilegovanou elitu zbohatlíků a rozkrást, co se dá, je potřeba udělat něco skutečně velkého, čím se odstřihnou od minulosti, jako například změnit kalendář, nebo přepsat Občanský zákoník. Naši demokraté si vybrali ten zákoník.

Pokračovat ve čtení „Demokratova pomsta“ →