Zrada a lež


Peripetie Michala Haška se zatloukáním jeho výletu k prezidentovi do Lán v den voleb, kvůli kterému si nejprve vysloužil nálepku pučista a hned potom lhář, jsou myslím dostatečně známy. Pana Haška neznám, nemám žádný důvod se ho zastávat – a stejně to udělám. Sám totiž nevím, jak bych se v podobné situaci zachoval. Je to svým způsobem Sofiina volba: říct pravdu a zradit společníky, se kterými jsem se dohodl, že o schůzce budu mlčet, nebo zachovat věrnost dohodě a lhát? Tady si nelze vybrat a neztratit přitom čest. Ano, pan Hašek je hlupák, že se do takové situace vůbec dostal, ale když už v ní byl, zachoval se správně.

Je to dosti komplexní filosofický problém, protože lež je zrada pravdy a zrada je lží o loajalitě, ale čím víc nad tím přemýšlím, tím víc se kloním k závěru, že když už tomu osud (nebo vlastní blbost) chtěl, aby člověk musel volit mezi zradou a lží, měl by si vybrat lež, protože zrada je horší. To, co vytváří lidskou společnost, je totiž vzájemná důvěra, a zrada ji ničí.

Ovšem, že si uvědomuji, že tu teď jakoby hájím zákon omerty a z whistblowerů dělám lumpy, ale ono je to ještě o trochu složitější. Je totiž rozdíl mezi loajalitou k člověku a loajalitou k instituci. Ta první je silná a má přednost před pravdou (neboť je sama pravdou o vztahu dvou lidí), ale ta druhá je slabá a pravda stojí před ní. Řečeno poněkud vulgárně, je správné zradit mafii, ale je špatné zradit mafiána. Upozorňovat na nepravosti je v pořádku, i kdyby to mělo znamenat zradu instituce (firmy, vlády, národa), ale pokud se s někým dohodnu, že budu mlčet, tak bych mlčet měl, dokud nebudu mlčenlivosti zbaven.

Samozřejmě, že je to složité, protože toto je morální volba a morální volby jsou pro morálního člověka, tedy pro toho, kdo se rozhoduje sám za sebe a neschovává se při tom za nějakou autoritu, ať již boha, trh či ideologii, vždy složité, ale to už je cena za svobodu.

České století – Veliké bourání


Původní českou filmovou a televizní tvorbu již několik let úspěšně bojkotuji, v případě cyklu České století jsem se ale rozhodl udělat výjimku, protože koncept mi přišel velmi dobrý a angažmá Kosatíka se Sedláčkem jako záruka, že to nebude úplná pitomost. Jenže z prvního dílu Veliké bourání o vzniku ČSR v roce 1918 jsem poněkud rozpačitý. Měla to být dokumentární rekonstrukce, nebo dramatizace? Na dokumentární rekonstrukci to bylo příliš útržkovité, na dramatizaci málo podmanivé. Dost pochybuji, že by to nějaký teenager, pokud se na to vůbec začal dívat, dokoukal až do konce, přitom právě teenageři by historickou osvětu potřebovali jako sůl.

Pokračovat ve čtení „České století – Veliké bourání“ →

Ze života akvarijních rybiček


Politikům je často vyčítáno, že nevědí nic o skutečném životě, že nevědí, co to znamená podnikat nebo být nezaměstnaný, protože politika je jako akvárium na vrcholu slonovinové věže a politici v něm jako ty akvarijní rybičky tráví celý svůj život; o těch nejkřiklavějších příkladech, jako je Marek Benda, který se ve sněmovně snad i narodil, to platí téměř doslova.

Pokračovat ve čtení „Ze života akvarijních rybiček“ →

Mýtus líných socek


Z eseje Petra Houdka Kdo má málo, tomu bude ještě vzato uveřejněné v tištěných Lidových novinách:

[Na ulici převažuje názor, že chudí si za svoji situaci mohou sami, protože jsou líní a hloupí]. Nový výzkum behaviorální ekonomie ale naznačuje, že příčina a následek mohou v tomto případě stát přesně v opačném gardu – že totiž chudobu neplodí prostota ducha, nýbrž naopak.

Pokračovat ve čtení „Mýtus líných socek“ →

Snižte daně a bude dobře, jde jen o to komu a kde


Fundamentální dogma pravice zní, že prosperitu lze zařídit nejsnáze snižováním daní, že když lidem necháte více peněz, aby si sami rozhodli, za co je utratí, tak to bude ku prospěchu celé společnosti, protože se tak podpoří ekonomika, investice a alokace zdrojů. Jenže to má háček. Vlastně dva. Za prvé, hodně lidí má tak nízké příjmy a jim odpovídající nízké daně, že i když jim daně snížíte, za peníze navíc, které jim zbudou, si nic moc navíc nekoupí. Za druhé neexistuje způsob, jak zařídit, aby bohatí, kteří na snižování daní jediní bezprostředně vydělají, investovali peníze tam, kde je díky snížení daní získali, protože ti je – zcela v souladu s vlastní přirozeností i logikou fungování systému – budou vždy investovat tam, kde mají příslib většího zisku. Pro příklady netřeba chodit daleko, stačí do dnešní E15, která píše o tom, že Kellner, Vítek a spol. míří s realitním byznysem za hranice (v tištěné verzi s ještě výmluvnějším názvem Čeští miliardáři investují do zahraničních realit). Pokud jim budou dále sníženy daně (pokud tedy vůbec po „optimalizaci“ v daňových rájích platí), jaká je záruka, že prostředky neodvedené státu budou investovat zde, aby mohl nastat efekt připisovaný pravicí nízkým daním? Nabízí se tak otázka, proč bychom my měli svými nízkými daněmi sponzorovat cizí prosperitu, stejně jako je třeba se ptát, proč by třeba Afričané či Asiaté měli sociálním a environmentálním dumpingem sponzorovat tu naši?

Volební guláš ročník 2013


Zatímco minulým i předminulým volbám jsem se věnoval celkem intenzivně, plédoval a rozebíral volební programy stran, pro ty letošní předčasné se nějak nemohu nadchnout. Asi to bude dílem únava, dílem nedostatek času a dílem skepse, že řešení našich současných problémů je stále méně možné v rámci politické rutiny, a nikoliv pouze na bázi Herkules-Augiáš. Proto jsem se rozhodl letošní volby odbýt stručnou inventurou všech kandidujících stran mírného pokroku v mezích (volebního) zákona. V pořadí podle Státní volební komise.

Pokračovat ve čtení „Volební guláš ročník 2013“ →

Pravicoví puritáni v akci


USA jsou ode dneška ve faktické platební neschopnosti, protože Republikáni odmítli zákon o vládních výdajích. V praxi to znamená, že fungování státu je silně omezeno a státní zaměstnanci zůstávají doma (pokud tedy nepracují zadarmo, protože jim povinnost a strach z propuštění jinak nedá). A proč? Kvůli odporu Republikánů k Obamově zdravotnické reformě, která měla zvýšit dostupnost zdravotní péče pro lidi, kteří nemají na komerční zdravotní pojištění. Raději srazí vlastní zemi na kolena, než by dopustili, aby zdravotní péče byla dostupnější. A takhle přemýšlí pravice všude na světě – raději spálená země, než „socialismus“, raději nízké daně pro bohaté, než lidská práva pro chudé. Hlavně aby si lidé nebyli rovni, hlavně aby „neúspěšní“ neměli stejné možnosti, jako „úspěšní“, když naopak zaslouží trest.

P.S. Jak si jistě každý všiml, není platební neschopnost, jako platební neschopnost. Stát se něco podobného kdekoliv jinde, budou ratingy padat jako šílené, raketýři z MMF lítat jako zjednaní a rozpočtově odpovědní pisálci agitovat o sto šest. Ale když jde bankrot USA, tak se nic neděje. Too big to fail.

Kriminálka pro zábavu, poučení a dobré vychování


Kriminálky a detektivky jsou svým způsobem archetypální příběhy a souboji dobra se zlem. V poslední době, zejména v souvislosti s nástupem televizních kriminálek Kriminálka (doplň libovolné větší město) však lze pozorovat trend, kdy je detektivní práce kriminalisty v terénu stále více nahrazována technikou a zpravodajskou analýzou informací sesbíraných ze všech možných databází, od registru obyvatel přes registr vozidel, katastr a provozní systémy telekomunikačních operátorů až po bankovní účty a kreditní karty, to vše on-line.

Možná se to tak opravdu dělá, ale z hlediska narace je to poněkud kontraproduktivní, protože vysedávání u počítače nedává prostor pro akci, napětí a dobrodružství. Tak proč tento aspekt tvůrci stále více akcentují? Možná je za tím funkce didaktická: je to způsob, jak imprintovat populaci ty „správné“ vzorce chování, v tomto případě vědomí neustálého a totálního dohledu policie. Je to způsob, jak říct: nepokoušejte se o neposlušnost, víme o vás všechno a nikde se před námi neschováte. I když v těch příbězích jde většinou o delikty čistě kriminální, je jasné, že stejně efektivně si policie poradí s každým. Ony ty příběhy totiž nesou ještě jedno indoktrinační poselství: policie a tajné služby nás chrání před nepřáteli, jen díky nim jsme v bezpečí a kdo by pochyboval o jejich metodách, nebo se ptal kdo je nepřítel a proč jím je, tak ten je sám nepřítel. Nebo minimálně podezřelý.

To je města, to si nech


Velké popularitě se v poslední době těší video, na kterém se Jágr (ten hokejista) dohaduje s nějakým cikánem o tom, jestli si cikán nechá železo, které si nabral (podle jeho slov dostal) na kladenském zimním stadionu:

(Aktualizováno: tady bylo to video, ale přes noc ho někdo smazal, takže bohužel. Ale ke shlédnutí je stále zde.)

Bavíte se dobře? Protože Jágr se zjevně bavil dobře a ze všeho nejlépe v okamžiku, když dává najevo, že ho nějaké krádeže na stadionu nezajímají, protože stadion nepatří jemu, ale městu. Jenže ona to vůbec není žádná sranda, protože to video, kterým se národ evidentně tak dobře baví, by mělo vyvolávat spíš zděšení. Jágr tu totiž s upřímností sobě vlastní odhaluje až na dřeň kořeny současné krize české společnosti: principy z cizího krev neteče, ze společného si vezmi, kolik chceš a co tě nepálí, nehas. Ne, naše problémy skutečně netkví v oscilaci HDP nebo volebních preferencích obskurních partiček. Náš největší problém je, že ani s takto explicitní nápovědou spoustě lidí vůbec nedochází, v čem ten problém je.