Většinu rozhovorů zveřejňovaných v „silnoproudých“ médiích tvoří buď plkání všelijakých těch elebrit, VIP a jiného syntetického produktu banality, nebo proslovy politiků a ekonomů papouškujících neoliberální floskule. Výjimkou potvrzující pravidlo je rozhovor (vřelé díky Kojotovi, bez jehož upozornění bych o něm ani nevěděl) bývalým primátorem kolumbijské Bogoty Enriquem Peñalosou Potřebujeme nový druh rovnosti. A i když říká, že komunismus v praxi nefunguje a neuspěl, je evidentní, že se svým důrazem na člověka a na rovnost jednoznačně řadí na levici, víc nalevo, než kam se, pokud je mi známo, odvážila třeba taková česká sociální demokracie.
Cukřenky nesou smrt
Ten, kdo poprvé překřtil cukr na „bílý jed“ to možná myslel jako nadsázku, trefil ale hřebíček na hlavičku. Jak ukazuje Rich Cohen v článku Láska k cukru s podtitulem Nepříliš sladký příběh v čísle 8/2013 české edice National Geographic 2013, cukr je jed, který otravuje nejenom jednotlivce, ale celé civilizace.
Globální oteplování
Možná mi to nakonec nebudete věřit, ale já opravdu proti homosexuálům nic nemám, nevadí mi registrované partnerství, a ani kdyby se tomu říkadlo manželství, tak by mi to nevadilo, souhlasím s adopcí dětí homosexuály, protože jsem toho názoru, že i když nejlepší pro dítě je otec a matka, tak dva otcové nebo dvě matky jsou pořád lepší, než žádný otec a žádná matka, a dokonce mi nevadí ani ty jejich pochody hrdosti, protože když pochodují odboráři, cyklisté nebo vegetariáni, tak proč by nemohli pochodovat homosexuálové?
Nevstoupíš dvakrát do stejného bahna
Pamatujete si ještě na poslance ČSSD Melčáka a Pohanku? To byly bohatýrské časy, když bylo hlasování podle svého nejlepšího vědomí a svědomí nejvyšší hodnotou a pravice a masmédia dělala, co mohla, aby toto jejich nezadatelné právo, tuto esenci osobní svobody a odpovědnosti, uhájila před totalitními manýry jejich rodné strany, která se dožadovala loajality a hlasování v souladu se stranickou linií. Ale to už je dávno, dnes je nejvyšší hodnotou loajalita. A tak poslanci ODS Úlehla a Florián, kteří nehlasovali v souladu se stranickou linií proti vyslovení důvěry „prezidentské“ vládě J. Rusnoka, nejsou hrdinové, ale renegáti, podrazáci, srabi a zrádci, kteří vrazili koalici nůž do zad. Závěr nechť si vyvodí každý sám, ale jestli v něm bude něco o dvojím metru, double-thinku a podobných finesách zodpovědné politiky, určitě nebude chybovat.
Inovuj nebo zemři
Každá mocnost rozvíjí vědu a vnáší tak svůj díl do světové civilizace. Jestliže se tak neděje, země propadá kolonizaci.
(Frédéric Curie)
Investigace bez legrace
Dnes začal po více než roce vyšetřování soud s poslancem a bývalým středočeským hejtmanem Davidem Rathem obviněným z korupce. To samo o sobě událost je, nejenom kvůli sporné vazbě (srovnejte to s rychlostí, s jakou byli z vazby propuštěni lidé stíhaní v kauze Nagyová), ale především k významu celé kauzy (ještě nedávno eminentnímu, nyní poněkud zastíněnému právě zmiňovanou aférou Nagyová-Nečas). Je proto jedině v pořádku, že o tom ČT hned ráno informovala ve svém ranním studiu (jak přesně tomu pořadu říkají nevím a nezajímá mě to). Pokud ovšem dr. Rath nejel z vazební věznice k soudu na oslu, nebo neletěl vrtulníkem, končí informační hodnota u toho, že soud začíná, a není třeba informovat o tom, že ho k němu Vězeňská služba odvezla. A už vůbec ne „investigativním“ způsobem, který ČT zvolila, kdy redaktor v přímém přenosu stojí před vraty věznice a každý vyjíždějící vůz komentuje zhruba těmito slovy: „V tomto voze může být David Rath, ale také tam vůbec být nemusí, protože nevíme, kdy a čím ho k soudu povezou a do vozů Vězeňské služby nevidíme.“ Informační hodnota nula nula nic, dokonce i jako bulvár je to bezcenné, ale Česká-tedy-naše-televize si stejně hraje na to, že poskytuje veřejnou službu a vyváženě a objektivně informuje. V tomto případě sice opravdu vyváženě a objektivně, ale – dámy prominou – o hovně. Co se zpravodajství týče, tak na nic jiného, než na to vymývání mozků a fedrování bývalé vládní koalice už se ČT vážně nehodí.
Solidarismus
O solidaritě slyšel už zřejmě každý (i když většina si ji plete s nějakou perverzní formou charity), ale co je to takový solidarismus?
Slovo solidarismus (z lat. solidum – pevná, tvrdá půda, přen. – pevný celek) označuje snahu po vzájemné podpoře, po soudržnosti, která je založena na vědomí příslušnosti jedinců k nějakému vyššímu celku, pospolitosti. (…)I solidaristické hospodářství má tedy objektivní účel, nejsou jím však finálně peníze, natož obohacování jedné společenské vrstvy na úkor vrstev ostatních, ale právě přírůstek života, zdraví a kultury. (…) V zájmu hospodárnosti sice solidaristická elita přenechává správu soukromému vedení a soukromé iniciativě – přirozeně vyjma strategických odvětví – avšak účinnou kontrolou zabezpečuje uskutečňování svých ideálů.
Vaše peníze vůbec nemusí být vaše
Můžete se utěšovat tím, že to je jen další konspirační teorie, poplašná zpráva, nedorozumění, nebo prostě tím, že to by si politici a bankéři nedovolili, a když, tak to s vámi myslí dobře, takže stejně o nic nejde, ale princip předběžné opatrnosti velí se alespoň zastavit a zamyslet nad tím, na co upozorňuje Exocet ve svém textu na OM, ze kterého za účelem šíření této informace vyjímám:
A tak se nejen v kyperské praxi, ale i do právních systémů globálně se potichu pašuje tenhle bráška jménem REDEFINICE ÚSPOR A VKLADŮ. Kdo by si ho všímal, že. Kolem je tolik zpráv o pěvuli Bartošové a utrpení hvězd showbyznysu, že to jaksi ujde pozornosti.
Redefinice úspor z nás každého dělá VĚŘITELE BANKY. Budete nadále nikoli vkladatelé, na něž se vztahuje teoretická ochrana státu, ale INVESTORY do svojí banky. To je samo o sobě blbé, ale to horší teprve přichází – jste investory 2. řádu – spadáte do kolonky UNSECURED INVESTOR. Spadáte tedy do složky, dámy prominou, „pitomec v prdeli“.
Samozřejmě platí již dnes, že vklad v bance je pohledávkou za bankou, ale to neznamená, že postavení se vkladatele-věřitele nemůže změnit v jeho neprospěch, například tak, že přesunem z kategorie vkladatel do kategorie investor přijde o ochranu z pojištění vkladů. Davy v ulicích jsou hezká věc, ale velké změny se zpravidla připravují mnohem dříve a nenápadně, skryté před zraky veřejnosti.
S těma padesátkama opatrně
Bývalý (díky bohu za ty dary) premiér Petr Nečas si v poslední době oblíbil – a posilněn absurdním rozhodnutím Nejvyššího soudu ještě přitvrdil – přirovnávat vyšetřování korupce v nejvyšších patrech politiky obecně a své osoby (a své metresy) zvláště k politickým procesům s nepříliš rafinovaným odkazem na 50. léta v zjevné straně dělat ze sebe oběť a vzbudit strach z návratu Temna. Někdo by možná měl panu bývalému (díky bohu za ty dary) premiérovi vysvětlit, že politické procesy 50. let nebyly o tom, že by banda zvrhlých prokurátorů svévolně zatýkala čestné, slušné a pracovité politiky KSČ, ale o tom, že ti politici ty prokurátory a soudce úkolovali koho mají za co stíhat a kolik má dostat, a koho naopak stíhat v žádném případě nemají, přesně tak, jak by to nyní nejraději bývalý (díky bohu za ty dary) premiér Nečas dělal sám, kdyby měl ty možnosti, a jak se to alespoň v rovině verbální a emocionální pokouší.
K.O. od Nejvyššího soudu
Pořád nás straší komunisty, ale ta rána na solar, která může českou společnost srazit definitivně do kolen, přišla od Nejvyššího soudu. Na základě vyumělkované konstrukce opírající se o nepostižitelnost projevů učiněných ve Sněmovně, Nejvyšší soud rozhodl, že ex-poslanci Šnajdr, Fuksa a Tluchoř nemohou být stíháni pro korupci. Úplně stačilo šikovně rozšířit význam pojmu projev z projevu verbálního, učiněného na půdě Sněmovny, jak byl dosud chápán a zřejmě i zamýšlen, na cokoliv, co poslanec učiní a prohlásí za politický akt, přičemž se zdá, že Sněmovnu si poslanec symbolicky bere s sebou kamkoliv jde, takže poslanci jsou tímto okamžikem absolutně nepostižitelní, nad zákony a mimo pravomoc orgánů činných v trestním řízení. Nebo ty správní rady, kam dotyční zamířili, snad zasedaje ve Sněmovně?
Tribun 