Václava Bartušku děsí chování Evropy


Václava Bartušku, zvláštní ho vyslance pro energetickou bezpečnost, jsem zde již jednou citoval, a udělám to znova, protože to je evidentně člověk, který má co říci. Tentokrát vybírám z rozhovoru nazvaného Chování Evropy mě děsí. Závěr ať si chytrý udělám sám, nápověda je to dostatečná:

Obrovský prostor, v němž může národní stát hodně udělat, je v oblasti připravenosti země, kraje nebo obce na výpadky. A tato zásadní robustnost, připravenost na to, že někde shoří trafo nebo za tuhé zimy dojde k výpadku dodávek plynu, nám myslím chybí. Když dáte jako jediné kritérium profitabilitu, samozřejmě první, co jde stranou, jsou všechny duplikace a zajištění. Za příklad lze vzít plynovodní strukturu. K pohonu kompresorových stanic, které plyn ženou, se původně používal zemní plyn přímo z plynovodu. První, co RWE po privatizaci udělala, bylo jejich nahrazení elektrickými kompresory, které jsou mnohem účinnější a jejich provoz je levnější. Ostatně s tím začal už stát v 90. letech. Ale plynovodní soustava se tím samozřejmě stala zcela závislou na elektřině. Takže pokud dojde k výpadku proudu, nebude ani plyn. Je to detail, který mnohým může připadat nepodstatný, ale ukazuje to, kam jsme doputovali.

Umění prohrávat


Umění prohrávat je v Čechách vůbec vzácné zboží, mezi politiky je nedostatek však přímo akutní. Dokud vyhrávají, sebevědomí z nich přímo cáká a je jim jedno, jestli vyhrávají podle pravidel, vedle nich nebo proti nim, hlavně, že  vyhrávají, z gustem si zatančí na hrobech poražených. Jakmile ale začnou prohrávat – a nemusí jít hned o sestup z ligy, úplně stačí, aby to bylo v poločase o bod –  spustí bojovný chorál stížností na porušování pravidel, i těch nepsaných (těch především). Vzdát se je slabost, uznat porážku je slabost, nepokusit se alespoň o jedno podražení soupeře zezadu je slabost, hrát podle pravidel je slabost. Slabost a hloupost, protože historie se neptá, jak kdo hrál, ale kdo vyhrál. Ve vyhrocené atmosféře, kde není prostor pro jiné mínění, jiné řešení a jiné vidění světa, není prostor ani pro porážku, protože uznat porážku znamená uznat, že jiné je možné. A tak kolem sebe politici kopají jak chcípající kobyla, chyceni v pasti nesmiřitelnosti. Vyhrožují, pomlouvají,  lžou a vymlouvají se, hůř než malí kluci, když se vytahují se svými pindíky. Je to smutné na pohled a ještě smutnější na poslech, o to smutnější, že si ti tajtrlíci usurpují status strážců morálky, svobody a demokracie. Kozli zahradníkem, šampióni trapnosti. Umět prohrávat znamená umět vstát a začít znova a třeba příště zvítězit. Ale ti, kteří teď prohrávají a nedokáží to unést, raději zapálí stadión, než aby přiznali, že pro jednou narazili na soupeře, který je dokázal přehrát na jejich vlastním hřišti.

Jo Nesbø: Netopýr


Jo Nesbø: Netopýr

Snad kombinace mé spokojenosti s Nesbøvým Sněhulákem a bezradnosti mých bližních co mi koupit za knihu, kterou ještě nemám, tomu chtěla, že jsem dostal Netopýra, první knihu ze série o detektivu Harry Holym, v níž je Sněhulák sedmý v řadě. A bylo to zajímavé srovnání. Překlad je vyrovnaný (tj. kvalitní a čtivý), vypravěčské řemeslo dobře zvládnuté, a přesto je Netopýr svým stylem úplně jiná kniha. Zatímco Sněhulák je thriller, čistá akce od začátku do konce, Netopýr je více detektivka, osobní příběh detektiva, jeho tápání, hledání a osobních problémů (a proč to tak neříct – běsů) na pozadí vyšetřování vraždy norské dívky v australském Sydney. Netopýr není tak sofistikovaný, jako Sněhulák, zato je lidštější a ústřední postava v něm není jen prostředkem rozehrání efektního děje, ale sama je osou příběhu. Při srovnání Netopýra se Sněhulákem je vidět, jak Nesbø hledal svůj styl až k vypravěčské a – proč to zastírat – komerční efektivitě.

Pokračovat ve čtení „Jo Nesbø: Netopýr“ →

Petice za dobrý zákon o Národním parku Šumava


Poté, co jsem zde varoval před faktickou likvidací Národního parku Šumava jeho přeměnou na „továrnu“, nemohu snad ani jinak, než vám říct o petici Hnutí duha za dobrý zákon o Národním parku Šumava a vybídnout vás k jejímu podepsání. Je sice poněkud vágní, takže není úplně jasné, co a v jaké podobě (ne)mají poslanci odhlasovat, ale její základní požadavek, jímž je priorita ochrany přírody před hospodářským využitím, je zřetelný a srozumitelný. (Za upozornění díky Stanovi).

Šumava (Kochánov)
Šumava (Kochánov)

Ochotníci na svá místa


Už už to vypadalo, že budeme mít skutečnou vládu odborníků, přinejmenším někteří designovaní ministři mluvili velmi rozumně a vypadali velmi nadějně, ale podle všeho to opět skončí u vlády ochotníků – mužů ochotných to vzít. Chce to sice svým způsobem odvahu, postavit se politické galerce, které se pranic nelíbí, jak jí utíkají koryta a eroduje její monopol na moc (jak jsem již psal, prezidentský systém, ve kterém by vedla jasná hranice mezi mocí zákonodárnou a výkonnou, kterou dnešní „ústavní zvyklosti“ stírají, by nám mohl prospět), ale odvaha odborníka nedělá. Zjevná afinita k průmyslu, kterou se řada ministrů vyznačuje, by vzhledem k tomu, že ČR je průmyslová země, ještě nemusela být na škodu (pořád lepší, než afinita k lichvářům, tunelářům a spekulantům); pokud to ovšem nebude afinita k jednomu konkrétnímu průmyslovníkovi panu Chrenkovi.

Největší pochybnosti ovšem budí nový ministr financí, který je jako neúspěšný kandidát na prezidenta eminentní politik, na rozdíl od všech těch manažerů se žádnou odborností pochlubit nemůže („zázračné“ splacení dlouho nesplácených dluhů z předvolební kampaně se počítat nedá, ministr financí má vybírat daně, a ne doufat) a evidentně je velmi na štíru s důvěrou veřejnosti. S panem Fisherem na financích se prostě vláda odborníků mění ve vládu ochotníků, lidí ochotných podpořit prezidenta Zemana, ochotných přijmout funkci, ochotných riskovat politickou kariéru (i když tu by přece odborník mít neměl, že?) a ochotných nechat na sebe plivat média.

Přejme sobě i vládě, aby odbornost zvítězila nad ochotou a ministři nespoutaní loajalitou ke stranickým sekretariátům dokázali spravit, co politici pokazili. Naděje přece umírá poslední, přestože je evidentní, že politici, kterým hrozí fatální blamáž, udělají vše proto, aby Rusnok & his boys neuspěli. A dlužno dodat, že s Fisherem na financích a Pecinou na vnitru jim to Rusnok zbytečně usnadňuje.

Princip úpadku


Stále zřejmější kolaps ruského kosmického programu ukazuje nejenom na hluboké systémové a strukturální problémy Ruska, ale lze je zobecnit na úpadek (post)moderních a zejména postkomunistických společností obecně, Českou republiku nevyjímaje:

Druhého července startovala z kosmodromu v Bajkonuru raketa Proton-M (…) po deseti sekundách od startu však explodovala. Dobývání kosmu vyžaduje oběti. Těch havárií by ale v krátkém časovém úseku nemělo být příliš. Za posledních dva a čtvrt roku jich v Rusku napočítali přes deset. Nejde totiž o nějakou úzce technickou záležitost, [ruská kosmonautika čelí] systémové krizi v ruském raketovém a kosmickém odvětví, v níž se zrcadlí celkový stav ruské společnosti a společenského systému. Od roku 1978 do kosmu vylétlo 130 Protonů, aniž došlo k nějaké havárii či mimořádné události. (…) Rusko, které bývalo v oblasti dobývání kosmu vedoucí mocností, nyní svým konkurentům ani nestačí vysvětlovat, co je příčinou degradace.

Zlodějskou privatizací došlo k likvidaci vedoucích odvětví průmyslu, a [Rusko] přišlo tak o základnu, na které bylo možné vytvořit moderní technologie.  Stát nedostatečně řídí procesy vývoje. Specialisté vymírají, protože, jestliže pro ně není práce, není poptávka ani po nových kádrech. Ekonomové spočítali, že za posledních 25 let Rusko přišlo o 80 procent základního kapitálu. Rusko má sice vypracovanou Strategii rozvoje do roku 2020, avšak v tomto dokumentu o 400 stránkách není ani zmínka o nějaké státní průmyslové politice. Ekonomika založená na exportu surovin ji zřejmě nepotřebuje. (…) Paradoxem je, že jen za 10 let Rusko od vývozu ropy a plynu vyinkasovalo 1,6 trilionu dolarů, avšak nedokázalo využít tyto prostředky k modernizaci ekonomiky. Při tom sám premiér Medveděv při hodnocení minulých havárií v kosmu mezi objektivními příčinami jmenoval zastaralost výrobní základny, neexistenci moderních konstrukčních materiálů, nedostatečnou základnu elektronických komponentů, nedostatek kvalifikovaných dělníků, vysoký věk vědeckých a výrobních kádrů…

Finanční prostředky, vyprodukované převážně vývozem surovin, se ukládají do Rezervního fondu, který je transponuje na účty západních bank a investuje do amerických obligací, kde průměrná výtěžnost činí 2,66 % v dolarech. Tím se tyto prostředky vyjímají z domácího oběhu. (…) Problém je též v tom, že podle předsedy správní rady Investbanky Konstantina Koriščenka nehodlají do podniků kromě Centrální banky a bankéřů investovat ani jejich vlastníci. Nechtějí riskovat, hlavní zájem spočívá ve snaze co nejrychleji vytlouct z podniků zisk. (…) Nutno vzít v úvahu i to, že i zde působí rakovinová nemoc společnosti a její ekonomiky – korupce a elementární zlodějina.

A co je tedy vlastně oním principem úpadku? Privatizace-marketizace-exploatace-rezignace.

Podporujte svého prezidenta


I když se pyšníte tím, že Miloš Zeman není váš prezident, zamyslete se dřív, že začnete vyřvávat něco o puči, obcházení ducha ústavy a putinizaci české politiky, nad tím, zda je nepřítel vašeho nepřítele skutečně váš přítel. Hysterická reakce politiků na jmenování Jiřího Rusnoka premiérem totiž ukazuje, že Zeman přesně zasáhl jejich neuralgický bod, když obešel jejich kartel žijící až doteď v představě, že má monopol na politikaření (sic!).

Ve skutečnosti se totiž nic zvláštního neděje, žádný prezidentský puč se nekoná, prostě proto, že prezident nerozpustil parlament a nezačal vládnout pomocí dekretů, ale jen a pouze zcela v souladu s Ústavou (kdo nevěří, ať si ji přečte) jmenoval designovaného premiéra, který bude muset do 30 dní požádat parlament o důvěru (což je mimochodem jedna z mála Ústavou pevně daných lhůt). Čas k mobilizaci proti usurpaci moci premiérem nastane až v okamžiku, kdy Rusnok případně důvěru nezíská a Zeman bude výrazně otálet se jmenováním jeho nástupce. Ale tak daleko ještě nejsme!

Měl ostatně prezident jinou možnost? Pověřit sestavením vlády opět ty samé strany, které vládu, jíž zlomilo vaz policejní vyšetřování korupce, již jednou vytvořili, znamená zaprvé legitimaci jejích manýrů a zadruhé riziko, že ji vytvoří lidé vyznávající stejné hodnoty a principy, jako ti, kteří se nyní musí kvůli skandálnímu selhání poroučet. A české politice může jedině prospět, pokud celý parlament stráví alespoň nějaký čas v opozici.

Je samozřejmě na místě pochybovat o čistotě Zemanových úmyslů, stejně jako o designovaném premiérovi Rusnokovi, který ze všeho nejvíce připomíná umytého a učesaného Kalouska, ale to je důvod, proč si dávat pozor do budoucna, ne proč teatrálně mobilizovat (v některých případech doslovně, i s tím voláním po ozbrojení občanů) nyní, když se nic neděje s výjimkou toho, že se prezident „opovážil“ dodržovat Ústavu, jenom jinak, než jak si politici navykli.

Parlamentní strany si totiž až příliš zvykli na to, že navzdory principům dělby moci ovládají kromě parlamentu (moci zákonodárné) i vládu (moc výkonnou). Není snad paradoxní, že vládu, která se má odpovídat parlamentu, tvoří poslanci, takže vláda se odpovídá sama sobě, respektive že parlament kontroluje sám sebe? Pokud tedy prezident jmenoval premiéra mimo parlament, v podstatě tak napravil absurdní situaci, která se pomalu stávala normou.

Je pochopitelné, že ješitní politici žárlivě střežící svůj monopol na moc a na sinekury zpustí povyk, ale není nejmenší důvod, aby jim to občané tolerovali, nebo je v tom dokonce podporovali a povykovali spolu s nimi. Komu skutečně leží na srdci otázky svobody a demokracie, ten by měl tento prezidentův krok podporovat, protože vyvážení poměru sil ve státě nemůže škodit, naopak může vést politické strany k většímu respektu k občanům, a tedy jim odebrat část moci, kterou si vytěžováním Ústavy naakumulovali.

Nemusíte Zemanovi věřit, že to „myslí upřímně“, ale neměli byste nekriticky hájit politické strany (je ostatně až takový rozdíl mezi vládou jedné strany a vládou jednoho politického kartelu?), které tím, že apriori odmítají vyslovit Rusnokově vládě důvěru bez ohledu na její program a personální složení, dávají jasně najevo, že jim jejich sobecké zájmy leží na srdci více, než zájmy republiky.

P.S. I kdyby Zeman tlačil republiku k (polo)prezidentskému systému, co by na tom bylo špatně? Věcí se prostě mění. Mění se volební systémy, mění se politické systémy, mění se dokonce i celé režimy (jak ostatně většina z nás dobře pamatuje). Není jediný důvod, proč by vláda – samozřejmě pod kontrolou parlamentu! – nemohla být spíš manažerská, než politická.

Na I. signální do II. pilíře


Jak jsem si posloucháním hovorů u vedlejších stolů a rozhovory se svými kolegy a známými (formálně to lidmi inteligentními a vzdělanými) ověřil, útok na nejnižší lidské pudy, jako jsou lakota, sobectví a závist, vládě při lákání lidí do II. důchodového pilíře vychází. Lidi o II. pilíři kolikrát nevědí ani to, že v něm není nic garantováno a že v něm mohou přijít i o nominální hodnotu svých „úspor“ (protože ve skutečnosti investic), natož pak to, že aby měli na rentu nárok, musí kromě důchodového věku splnit i podmínku 35 let trvání pojištění, ale ono je to kolikrát ani nezajímá, protože důležitější jsou pro ně ta „jejich“ 3% ze „státního“. Jejich postoj je asi takovýto: „Já vím, že 35 let je dlouhá doba, že se během ní může stát cokoliv a že o ty peníze nakonec můžu i přijít, ale to mě zase až tak nevadí, pro mě důležitější, aby ty peníze teď neměl stát.“