Jméno „letního“ premiéra (žárlivý parlament mu ho nejspíš zařízne, takže do švestek nevydrží) oznámí prezident Zeman až v 15:00, a proto máme nyní ještě trochu času na spekulace o tom, kdo to bude:
Dodržuj ústavu, zachráníš stát
Z hlediska legitimity parlamentu a jeho reprezentativnosti by byly předčasné volby nejlepší, ale důsledný postup podle Ústavy s jeho třemi pokusy o sestavení vlády a předčasnými volbami až poté by také nebyl špatný. Znamenalo by to totiž, že se polici budou nějaký čas nimrat sami v sobě a nemuseli by proto mít tolik času na „řízení“ státu, což by státu a nám všem mohlo jedině prospět. Těch sociálně-ekonomických experimentů z budovatelského nadšení už bylo dost a stát a národ také potřebují čas na vydechnutí a rekonvalescenci. Úřednická vláda, kterou prý prosazuje prezident Zeman, je nakonec asi nejhorší varianta, protože nebude vhod nikomu a politici se v duchu arabského přísloví nepřítel mého nepřítele je můj přítel proti ní semknou. Jestli totiž někoho nesnášejí ještě víc, než sebe navzájem, tak je to ten, kdo by ohrožoval jejich monopol na moc. To je snad opravdu lepší dát jim na hraní to sestavování vlády, ať se něčím zabaví a nechají stát na pokoji.
O lumpárnách
Krádež spáchaná chuďasem se stává zlovolnou individuální vzpourou. Kampak bychom s takovou došli? A proto jsou drobné krádeže na celém světě trestány nadmíru přísně nejen na obranu společnosti, nýbrž také a hlavně, pro citelnou výstrahu všem Ubožákům, aby se pěkně drželi svého kopyta a své kasty, aby pilně dřeli a od staletí ke staletí v radostné odevzdanosti umírali uprostřed nekonečné bídy a hladu. Tenhle svět je jedna obrovská lumpárna.
(Louis Ferdinand Celine)
Konec paumělce
Dovolte mi, bych tiše předpokládat, že Daniela Landu všichni znáte tu… což je předpoklad, který si mohu myslím dovolit, protože před tvorbou tohoto muzikanta (a prznitele Kryla) není v Čechách víceméně úniku. Osobně bych ho umělcem přímo nenazýval, na to je málo novátorský a málo provokativní (rozuměj provokuje, ale takovým tím prvoplánovém způsobem, kvůli kterému se mu říká „kontroverzní“), ale schopný a úspěšný podnikatel v kultuře to je zcela jistě. A jeho dřívější věci jsou v rámci poněkud perverzního žánru nacionalisticko-militaristická macho tvorba, který si vybral za svoji tvůrčí niku, velmi zdařilé. Drží pohromadě, mají hlavu a patu, styl a šmrnc, a pokud se dokážete povznést nad podivné poselství textů celkem dobře poslouchatelné.
A pak jsem v hromadě MP3 narazil na jeho poslední album Nigredo (po něm vyšly už jen soundrack a dva záznamy z turné) a nestačil se divit, jak strmý a tvrdý pád Landu potkal. Nezajímavé, povrchní, rozplizlé omílání již vymletého s kapkou moralismu a sebelítosti, chvílemi v předsmrtné křeči. Takhle ale asi musí skončit každý tvůrce, který si začne myslet, že on sám je důležitější, než jeho tvorba, a že jeho jméno-značka rovná se kvalita.
Zbytek pitvy této paumělecké mrtvoly obstarají Mates s Bendou.
Přiznání je přitěžující okolnost
Šlachta s Ištvanem možná nejsou úplně nejlepší policajt a návladní, ale karbaníci jsou excelentní, soudě alespoň podle toho, že dokázali takovou partu protřelých šíbrů, jakou je ODS, donutit hrát s otevřenými kartami. Ledva se Damoklův meč trestního stíhání blýskl nad hlavou budoucího bývalého premiéra Nečase, zalehla ODS na matrace, a že Nečase nevydá, protože: „Toto není korupční jednání a takovým způsobem bych se já sám i všichni mí kolegové posléze chovali. Udílení pozic ve veřejné sféře považujeme za legitimní součást politického rozdělení moci.“
Takže díky, pánové, už víme všichni přesně, na čem jsme, už není pochyb o tom, že politici považují korupci nejenom za normální, ale přímo za fundamentální princip demokracie (té naší specifické podobně, jako je specifický náš trh). Tohle je něco, na co bychom rozhodně neměli přistoupit, i za cenu rizika náběhu na „policejní stát“, protože potom by korupcí nebylo už nikdy nic. Každou dohodu by bylo lze označit za Nečasovský „deal“ a vyjmout ji tak z možnosti soudního přezkumu, každý úplatek by byl jen obchod a každý zločin by bylo lze legitimovat prohlášením za politické rozhodnutí. Pokud tohle přiznání neocení soudce, voliči by měli zcela určitě.
Google Reader a lekce z reálného kapitalismu
Google Reader je (či spíše byla, protože její život se počítá již jen na dny) služba od Googlu pro on-line sledování RSS, která umožňovala synchronizaci, například s (kvůli konci Google Readeru také již opuštěnou) desktopovou aplikací FeedDemon, a kterou se Google rozhodl k letošnímu červenci nekompromisně ukončit. Následnou vlnu nesouhlasu naštvaných uživatelů (co si budeme povídat, také mě to nepotěšilo) Google dokonale oslyšel. A pak se objevila zpráva, že Google chce šířit internet pomocí balónů, na kterou v té souvislosti reagoval tweet Davida Podzimka, který mne zaujal a inspiroval k následující poznámce:
Pokračovat ve čtení „Google Reader a lekce z reálného kapitalismu“
PRISMatem civilizace
Jak je to dlouho, co budil veřejné pohoršení Echelon, zařízení USA na sledování a odposlouchávání telekomunikačního provozu? Deset patnáct let, protože tehdy šlo o telefony a emaily a chaty nikdo neřešil? Mediální a lidsko-právní psi se vyštěkali a karavana amerických tajných služeb vesele šmírovala svět dál, až teď „praskl“ program PRISM a na světě je ten samý skandál v nových šatech – systematické sledování elektronické komunikace provozované vládou USA ve spolupráci s předními technologickými korporacemi jako Google, Skype, Microsoft… A svět se diví a pohoršuje a kde kdo ptá: „Jak je to možné? Jak si to mohou dovolit?“ A ptá se zcela špatně, protože ta správná otázka zní: „Čemu se divíte? Co jste čekali?“
Rozejděte se, neshlukujte se
Když včera vypuklo to velké zatýkání (pro případ, že by tento text četl někdo s odstupem času, dodávám na vysvětlenou, že policie zatýkala přímo na Úřadu vlády nejbližší spolupracovníky premiéra pro podezření z korupce a zneužívání pravomocí), sledoval jsem se sympatiemi tu spontánní škodolibou radost veřejnosti smíšenou s nadějí (jak se později ukáže, naivní), že už to prasklo, že už se policie nebojí a že už bude líp. Sledoval, ale neúčastnil se, protože vrozená skepse mi velela ještě počkat.
Umberto Eco: Ostrov včerejšího dne
Ostrov včerejšího dne je v lecčem připomíná legendární Jméno růže – i v něm jde o převyprávění příběhu, který byl jen náhodou zachován a posléze vypravěčem nalezen v jakýchsi zapomenutých spisech, a který se točí kolem tajemství, které je ve své době zcela zásadní, ale nám dnes připadá banální. V Ostrovu včerejšího dne, který je zasazen zhruba do období baroka, však nejde o filosofii, ale o schopnost určovat zeměpisnou délku a tím polohu na moři, což by toho, kdo by ji ovládal, předurčilo být námořní velmocí a prvním v zámořském obchodu.
Šmejdi z druhého pilíře
Jak vládě a penzijním společnostem začíná téct do bot, reklamní kampaň na vstup do II. pilíře přitvrzuje. Nově se začal vedle sugestivní zkratky „3+2“ objevovat i ultimátní argument „Řekněte si státu o své peníze“ útočící na nejnižší pudy jako je hamižnost. Jenže jaké svoje peníze? Ty peníze a) nepatří státu a b) nepatří daňovému poplatníkovi, protože patří do I. pilíře dnešním důchodcům. Říct si státu o své peníze znamená říct si ně důchodcům. Jen si o ta 3% z sociálního parafiskálu, která nikdy nebyla vaše, podobně jako nejsou vaše např. splátky dluhu, řekněte, ať důchodci vědí, zač je toho loket, jen zatněte tipec těm příživníkům, kteří vybudovali všechno to, z čeho vy teď prosperujete. Tak co, máte je? Cítíte se zodpovědně a státotvorně? Máte radost, jak jste na to vyzráli? A není vám to blbé, obírat důchodce jak nějaký mlamoj na předváděcí akci? Hrnce nebo 3% nejsou zase až takový rozdíl, když mají společné zneužívání slabé vyjednávací pozice někoho, kdo má omezené možnosti, jak se bránit. Spořte si, investujte – ale za svoje, ne za peníze, které budou chybět těm, kteří už si vydělat nemohou.
Tribun 