Takže to byl výbuch v cukrovaru v Dobrovici, předtím výbuch v muničce ve Vlašimi, před tím už pozapomenutý výbuch v chemičce v Litvínově a ještě předtím nezapomenutelný výbuch v muničním skladu ve Vrběticích. Požáry všeho možného už člověk ani nepočítá. Není těch průmyslových havárií v poslední době trochu moc? Samozřejmě, že to může být jen náhodná shoda okolností, ale co když není, co když mají všechny ty události něco společného, co není na první pohled vidět, ale projevuje se právě takovými haváriemi? Například – a teď budu mluvit čistě hypoteticky – znečištění životního prostředí, v jehož důsledku klesá u lidí schopnost koncentrace a ta zase způsobuje nehody? Nebo – a to mi přijde jako pravděpodobnější – honba za ziskem provázená snižováním nákladů jak na údržbu, tak na práci. Co když méně lidí musí zastat stejně práce, takže jsou přepracování, co když staří a zkušení jsou propouštěni a zůstávají jen ti, kteří svoji práci dělají mechanicky bez hlubšího pochopení princip a souvislostí, co když jsou kmenoví zaměstnanci nahrazováni agenturními pracovníky, kterým chybí stavovská čest i elementární loajalita? Při tom všem pak mohou být dodrženy všechny normy a regule a nebude to nic platné, protože elektrikáře nedělá znalost vyhlášky, ale znalost elektřiny. Možná opravdu o nic nejde, ale možná pomalu začínají na povrch vyplouvat problémy, které doposavad tiše hnisaly ve skrytu. Možná se k těm sta maličkostem, které osla ještě neumořili, přidala nějaká sto první, která mu definitivně zlomila hřbet. A do je potom vinen, ten kdo přidal tu 101., nebo ten, kdo dovolil, aby se nahromadilo těch 100?
Poslední kapka
Někdo tomu říká „aha moment,“ jiný „poslední kamínek do mozaiky,“ já mám ale pro ty situace, kdy vám něco docvakne a najednou je vám to nejen zcela jasné, ale přijde vám to naprosto očividné, nejraději označení „poslední kapka.“ Většinou se sice používá ve smyslu poslední kamínek, který strhl lavinu, poslední kvantum, po kterém se množství iritace stalo nadkritické a následoval emoční výbuch, čili amok, ale pro mě je to přesný – vlastně doslovný – popis mechanismu prozření. Protože už jste viděli mozaiku, ve které by vám absence jediného kamínku bránila v poznání toho, co zobrazuje? Ale prozření (pochopení, zahlédnutí) funguje právě na principu kapek: dosavadní poznání se hromadí v nádobě našeho intelektu, až objem naakumulovaného poznání překročí objem oné pomyslné nádoby a poznání začne nahoře tvořit takovou tu čepičku, jako když přeplníte plnou sklenici. Přidáte ještě kapku a čepička se o něco zvětší, ale voda stále nepřeteče. A pak přidáte tu poslední, se kterou povrchové napětí nahromaděného obsahu přesáhne kritickou mez a ten se vyvalí ven. A přesně takhle podle mě funguje i poznání: učíte se, registrujete, máte zdánlivě všechny potřebné informace nutné k pochopení problému, ale stále vám to nedochází, protože jejich množství ještě není nadkritické. A pak jednou přijde něco, a může to být naprostá banalita a vyložená trivialita, s čím je kritická hranice překročena a vám se rozsvítí. A teď přijde to podstatné: tím, co vám chybělo, nebyla ta poslední kapka, protože bez toho, že by ta pomyslná nádoba vašeho intelektu nebyla již dříve naplněna až po okraj, by ta poslední kapka nic neznamenala. Nemusíte se cítit jako blbci, že se vám rozsvítilo kvůli takové prkotině, buďte pyšní, že jste dokázali svůj mozek naplnit tak, že ta prkotina sepnula.
Zaseto/sklizeno
Politici si se širokou veřejností zdatně sekundují ve vysvětlování, že současná vlna protiutečenecké hysterie není žádná hysterie, ale rozumné chování a projev zdravých instinktů. Opravdu? Není to spíš důsledek více než deseti let propagandy vytvářející souhlas s „válkou proti terorismu“, invazemi do Iráku a Afghánistánu a tajnými věznicemi a mučírnami CIA?
Průzkum sečtělosti
Co je psáno, to je dáno. Jak je psáno v Koránu, nejlepší je to po ránu. Čtěte Bibli, tam to všechno je. Moudrá naučení nás nabádají, že knihy jsou zdrojem poznání, a tak lidé čtou. Nebo jen mluví o tom, co tak která kniha říká, aniž by ji vůbec osobně četli, znaje ji jen z vyprávění? Schválně, kdo z vás osobně četl některou z následujících knih? Snažil jsem s přehršle všech vybrat takové, o jejichž existenci všichni vědí, nebo alespoň tuší, a na jejichž základě jsou činěny dalekosáhlé závěry, přitom lze ale s úspěchem pochybovat o tom, že je také všichni četli.
Je to něco zcela naprosto úplně jiného
Analogie, které vidím ve vztahu k uprchlíkům dnes a před 70 lety jsou prý od základu vadné, prý se to nedá srovnávat a je to něco úplně jiného. Tak vám tu tedy ocituji kus z rozhovoru s nordistkou Evou Dohnálkovou v sobotních Lidovkách:
V roce 1930 Fridtjof zemřel a Norsko tak přišlo o hlavního zastánce pozitivního přístupu k židovským uprchlíkům. Pohled na ně se radikálně změnil, norské království pohlíželo na Židy, kteří chtěli do bezpečí, jako na ekonomické uprchlíky. Měli o nich informace hlavně z německých médií a ta samozřejmě referovala jinak, než jaká byla skutečná situace. Obyvatelé Norska se Židů obávali, sami s nimi neměli téměř žádnou zkušenost.
Nechci vám nic vnucovat, ale já tam tu analogii prostě vidím. A také vidím, co následovalo pak a co potom.
Od kvót ke koncentárkům
Teď napíšu něco, na čem se zřejmě shodnu se všemi: kvóty na rozdělování uprchlíků mezi jednotlivé země EU jsou blbost. Tím ale shoda nejspíš skončí, protože je nepovažuji za blbé proto, že by byly nemravné, nebo nespravedlivé, za nemravné naopak považuji nechat všechny uprchlíky na hrbu Řekům a Italům, kteří mají tu smůlu, že jsou po cestě první na ráně, na rozdíl od takového Pobaltí (až budou utíkat Bělorusové nebo Rusové, bude to přesně naopak). Kvóty jsou blbé proto – a teď jen opakuji to, co už mnohokrát padlo v diskusích a čeho si všiml už i ministr vnitra – že naprosto nerespektují přání a vůli samotných uprchlíků, kteří nechtějí prostě někam do Evropy, ale chtějí konkrétně do Německa. A i když i bohaté a silné Německo má nárok na solidaritu zbytku Evropy, kvóty ji nezařídí, protože co udělá člověk dopravený postrkem někam, kde být nechce? Sebere se a půjde tam, kde být chce. A mě je znám jediný způsob, jak mu v tom zabránit: násilím. Pokud Brusel říká „A“, tj. že chce kvóty na uprchlíky, měl by říct i „B“, tj, jak chce jejich naplňování a dodržování vynutit, a to zejména ze strany samotných uprchlíků. A nepůjde jinak, než omezením svobody pohybu a stavbou internačních táborů. Nejprve pro uprchlíky, potom pro každého, kdo nesplní momentální kvóty. S tímhle bych si raději nezahrával, jak to končívá víme všichni.
Takový normální kolaterál
Z reportáže T. D. Allmana v zářijovém NG:
Během Vietnamské války v letech 1964 až 1973 shodily USA na Laos přes 2 miliony tun bomb. To se rovná náloži jednoho bombardéru každých 8 minut po dobu devíti let (nebo) 1000 kilogramů na každého laoského muže, ženu a dítě. (…) Tato masová produkce letecké smrti neměla kontrolu kvality. Proto možná 80 milionů tříštivých pum po dopadu nevybuchlo s jdou stál považovány za aktivní. Navíc nevybuchlo až 10 procent všech velkých bomb. (…) V roce 2014 vyčlenil americký kongres na odstranění nevybuchlé munice 12 milionů dolarů. Nové velvyslanectví v Laosu stálo 145 milionů dolarů.
Asi není třeba dodávat, že USA v Laosu nikdy oficiálně neintervenovaly a nikdy mi nevyhlásily válku. Laos měl jen tu smůlu, že byl ve špatný čas na špatném místě, tj. tam, kde se USA rozhodli šířit svobodu, demokracii a další vznešené západní hodnoty. Je snad tohle adekvátní cena za zadržování komunismu? A jen tak mimochodem, Američané házely ty svoje „propagandistické letáky“ zejména na tzv. Planinu džbánů, vzácné archeologické naleziště. Je tu nějaký zásadní rozdíl oproti Islámskému státu?
Hlava XXII, verze s uprchlíky
Nejprve jsme uprchlíky odmítali s tím, že takovou nekvalifikovanou lůzu, co bude jen parazitovat na dávkách, tady nechceme (a kdyby náhodo neparazitovala, tak nám zase bude brát práci). Pak se ukázalo, že ta nekvalifikovaná lůza je syrská střední třída, relativně vzdělaná, dost kompetentní na to, aby si dokázala najít v jízdném řádu vlak z Budapešti do Berlína, a dost bohatá na to, aby si cestu mohla zaplatit. A je to zase špatně, protože takoví lidé pomoc nepotřebují. Je to vlastně geniálně vymyšlené, ale vymyšlené, tohle jsou instinkty: uprchlíky tady prostě nechceme a neexistuje způsob, jak by takový uprchlík mohl splnit naše nároky tak, abychom ho akceptovali. A ještě jsme to dokázali zaonačit tak, že si za to můžou sami.
Tajemný pan Pjakin
Jestli se pohybujete alespoň částečně na stejných webech jako já, tak jste už určitě museli narazit na V. V. Pjakina a jeho pravidelné komentáře aktuálního dění. Zrovna včera jsem si jedno takové číslo pustil, ale víc než nad tím, co Pjakin říká, jsem přemýšlel nad tím, kdo Pjakin vlastně je. Jeho projevů lze najít všude spousty, až by člověk řekl, že je to svým způsobem fenomén, ale o něm samém ani slovo. A to mne v dnešní době Googlů a Wikipedií zaujalo: jak je možné, že o tak známém a rozšířeném subjektu nelze vyhledat žádné informace? Nejenom důvěryhodné, ale prostě žádné.
Je to moje chyba, že neumím na internetu pořádně hledat (to bohužel, moje ješitnost promine, nemohu tak úplně vyloučit), je to příznak toho, že ani Google není všemocný a ruský (a tím spíše čínský či indický) civilizační okruh je pro něj nedostupný, nebo je to tím, že informace o něm prostě neexistují? Ale pokud neexistují, je to proto, že neexistuje ani on a Pjakin ve skutečnosti fiktivní postava, nebo je to tím, že jsou tajeny? Ale proč by někdo, kdo pravidelně veřejně vystupuje, tajil svoji existenci a identitu (nikoliv nutně reálnou)?
Ne, nejde mi teď o Pjakina, jde mi o obecný princip fungování netosféry, o to, jak moc se stáváme na internetu a internetových vyhledávačích závislí a jak moc jsme bezmocní, když selžou. Kolik toho Moloch vlastně neví, či nechce říct? To je, oč tu běží…
Rusové v Sýrii
Pokud Rusové zahájí – či podle některý zdrojů již dokonce zahájili – přímou vojenskou intervenci v Sýrii na podporu syrské vlády proti Islámskému státu, bude to strategie sice nákladná a riskantní, ale zároveň ambiciózní a znamenající převzetí strategické iniciativy. Kromě pojištění si přístavu v Tartu – samozřejmě pokud bude intervence úspěšná – takovým krokem Rusko jednak prokáže, že jej sankce na kolena nesrazily, ale má stále dostatečné vojenské kapacity na prosazování svých zájmů, a jednak přinutí Západ odkrýt karty a zaujmout jednoznačný postoj k IS, který Západ sice odsuzuje a označuje za svého nepřítele, zároveň proti němu ale nijak aktivně nezasahuje. Ruská intervence proti Islámskému státu bude znamenat, že se Rusko a Západ stanou de facto spojenci (a Rusové budou moci Evropanům předhazovat, že zatímco USA jejich problém s IS vytvořily, Rusko ho vyřešilo) a Západ nebude mít jinou možnost, než buď začít s Ruskem spolupracovat, nebo otevřeně podpořit Islámský stát. Pokud ovšem Západ nebude chtít bojovat na straně IS proti Rusku a Assádovi (což by se vnitropoliticky asi špatně prodávalo, zejména v Evropě, která existenci IS skrze uprchlíky reálně pociťuje), bude se muset buď, byť nepřímo, postavit na jejich stranu, nebo s z oblasti zcela stáhnout. Každopádně jsou Rusové na nejlepší cestě připravit Evropě pořádnou blamáž a vrátit se do 1. ligy geopolitiky. A já raději uvidím úspěch Ruska, než úspěch IS; je mi jedno, kdo šlápne těm zmetkům z IS na krk, jestli Rusové, Číňané nebo Íránci, hlavně že už někdo začne něco dělat, na rozdíl od planých žvástů Západu.
Tribun 