Nebojte se černých děr


Nevím, jestli to byl spíš důsledek četby sci-fi, nebo produkt mé vlastní laické představy o tom, jak černé díry fungují, ale vždy jsem si myslel, že černá díra je jako vysavač, který nemilosrdně nasává vše kolem, až pohltí celý vesmír. Logicky je to úplně jinak:

Černá díra nemá větší sací výkon, než běžná hvězda; pouze disponuje mimořádně pevnou gravitační vazbou. Kdyby se naše Slunce náhle stalo černou dírou (…) zachovalo by si stejnou hmotnost, jen jeho průměr by se smrskl z 1329000 kilometrů na méně než 6,5 kilometru. Země by byla chladná a temná, ale její oběžná dráha kolem Slunce by se nezměnila. Tato černá díra by působila na naši planetu stejnou gravitační silou, jako Slunce.

(NG 3/2014)

Až se sucho zeptá


Po všech těch kvótách pro ženy, právech homosexuálů, špatně placených bankéřích, zákazech podávání alkoholu ve Sněmovně a ňadrech provinčních hvězdiček dnes Aktuálně upozornilo na skutečný problém – vytrácející se schopnost české krajiny zadržovat vodu, která ústí v povodně (menší problém)  na straně jedná a sucha (větší problém) na straně druhé. Problém o to vážnější, že jej nikdo neřeší navzdory tomu, že voda je strategický zdroj, jehož význam bude s největší pravděpodobností v budoucnu narůstat. Bylo by prozíravé již dnes začít na zvýšení retenční schopnosti krajiny pracovat, abychom předešli očekávatelným problémům v budoucnosti. Až voda nebude, žádný trh nám ji nezajistí, o dostatek vody v budoucnosti se musíme postarat tady a teď. A jak se zdá, náklady by ani nebyli nijak enormní, mnohem větším problémem bude překonat lenost a nerozhodnost a začít v předstihu řešit problém, který aktuálně neexistuje, ale až nastane, bude neřešitelný. Jenže to také předpokládá mít koncepci, plán a cíl, jímž není nic jiného, než veřejný zájem, tedy pravý opak protežovaného zájmu soukromého, znamená to dělat něco pro všechny bez ohledu na to, jestli na tom (na řešení, nikoliv realizaci) někdo vydělá. Je otázka, jestli toho liberalismem zpitomělá společnost bude schopna, ale pokud ne, tak veškeré další problémy už bude řešit někdo jiný.

Američtí hrdinové


Protože jsem nikdy neviděl žádný Star Trek, rozhodl jsem se to včera večer s pomocí TV, jejíž jméno zde nevyslovujeme, napravit. Nebyl to nejlepší nápad, protože jako film nic a moc jako sci-fi už vůbec ne. Asi mi vadil kovbojský styl kapitána Kirka, který mi vůbec neseděl k disciplíně a odpovědnosti, kterou si s představou provozu vesmírné (nebo letadlové) lodi spojuji. Zároveň jsem si ale uvědomil, že on takový být musel, protože právě takový je pravý americké hrdina: impulzivní, nespoutaný, bez úcty k nikomu a k ničemu, překračující veškerá pravidla, překypující sebevědomím a nikdy nepochybující o své cestě. O amerických hrdinech se nedá říct, že by riskovali, i když se pohybují na hranici možného, protože oni si riziko vůbec nepřipouštějí; představa vlastního selhání a neúspěchu je pro ně absurdní. Geniálně, i když možná nezamýšleně, to vystihuje jediná věta, která ve filmu opakovaně zazní: „Nedělej to, co je logické, udělej to, co je správné,“ jež zřejmě nikoliv náhodou evokuje Tertullianovo: „Věřím, protože je to proti rozumu.“ Pravý americký hrdina se nenechává omezovat realitou, pravý americký hrdina si vytváří vlastní. Kolaterální ztráty povoleny.

Krymské referendum a česká zkušenost


V souvislosti s referendem o odtržení Krymu od Ukrajiny jsem zaregistroval názor – myslím, že prezidenta Obamy – že aby bylo takové referendum platné, musela by ho uspořádat vláda v Kyjevě. To je samozřejmě velmi průhledný způsob, jak zajistit takový výsledek referenda, který by šel panu Obamovi pod nos, jenže ona s referendem je vždycky potíž, jak ostatně ukazují i ty okamžiky české historie, kdy se sice žádné referendum nekonalo, ale mohl by…

Jak by asi dopadlo v roce 1918 referendum o odtržení Zemí Koruny české od Rakousko-Uherska, kdyby ho pořádala Vídeň? A jak kdyby ho pořádala Praha?

Jak by asi dopadlo v roce 1938 referendum o odtržení Sudet od Československa, kdyby ho pořádala Praha? A jak kdyby ho pořádal Berlín?

A jak by asi dopadlo v roce 1992 referendum o rozdělení Československa, pokud by tedy nějaké politici připustili? Jak kdyby se pořádalo za celou ČSFR a jak kdyby si ho uspořádali jen sami Slováci?

Jak vidno, takové referendum je po čertech ošemetná věc.

Pro sušenku


Až se v práci příště napijete z kohoutku, koukejte se před odchodem domů ještě vyčůrat, abyste si nějakou tu vodu neodnesli domů. A už vůbec nezkoušejte nabít si v práci telefon, protože jinak poletíte na hodinu jako kuchařka, která si vzala trochu jídla určeného k vyhození. I když to po technické stránce krádež je, způsobená škoda je veškerá žádná a společenská nebezpečnost zanedbatelná. Přesto byla žena propuštěna bez výstrahy na hodinu a Nejvyšší soud to posvětil. Jakkoliv se tak stalo po právu, je to aplikace práva poněkud drakonická a ve srovnání s tím, jak složitě se domáhají soudní ochrany zaměstnanci, které zaměstnavatel šikanuje, nevyplácí jim mzdu, neodvádí za ně pojištění, brání jim se odborově organizovat nebo jim nevydá zápočtový list, až nemravná. Takhle nějak vypadá ta disciplinace práce, o níž hovoří Keller.

Podobenství s parním válcem


Co si myslet o lidech, kteří se marně snaží hrozbami pokut za překročení povolené rychlosti zastavit parní válec řítící se z kopce, u kterého předtím odmontovali brzdy a odvolali řidiče?

Co si myslet o lidech, kteří se zoufale snaží uhasit hořící stoh poté, co prve přihlíželi, jak si notorický žhář ke stohu nese benzín a sirky, ale odmítli s tím cokoliv dělat a místo toho nasazovali psí hlavu každému, kdo se pokoušel varovat, že by to nemuselo dobře dopadnout?

Co si myslet o Češích?

TGM o železnici


Moderní železnice vychovaly národy snad stejně jako školy. Ta exaktnost působí na lidi. To je ohromný pokrok, když se lidi naučí čas měřit. Čas jsou peníze. Přestává pohodlí. Kde jsou železnice, lid daleko přesněji myslí.

Past na střední třídu


Z článku Kam vede vzpoura konzumentů, recenze na knihu sociologa Jana Kellera Posvícení bezdomovců:

Získat a udržet si trvalý pracovní poměr a z něj plynoucí příjem, jakož i vědomí vyšší statusové pozice, s níž je spojena určitá prestiž, je už i v těchto patrech společnosti jev čím dál vzácnější. Naopak jevem čím dál častějším je deklasování, které je sráží na úroveň řadových zaměstnanců. Firmy či úřady, kde pracují, k nim na jedné straně necítí vůbec žádné závazky, na straně druhé však od nich vyžadují bezmeznou loajalitu, díky které si mohou (ale nemusí) udržet zaměstnání. Majetková a mocenská elita nebyla dlouhodobě ochotna vydržovat si takovou armádu služebníků. Nač se s nimi dělit, nejsou-li navíc poslušní a dovolují-li si dokonce revoltovat? A tak si tyto elity vymyslely ďábelský trik a služebnou třídu prostě a jednoduše začaly zpoplatňovat. Čili: každý příslušník služebné třídy si musel zaplatit za to, že směl dál sloužit. A jak to fungovalo v praxi? Přišlo se s reformami školství (zavedení školného), zdravotnictví (nadstandardy) a důchodového systému (soukromé penzijní fondy), jejichž cílem bylo (a stále je) zredukovat početnost středních vrstev, které mají podle Kellera do budoucna jen dvojí perspektivu: „Buď si nezaslouží v oblasti produkce a služeb v očích elity vyšší odměnu, a pak postupně klesnou mezi nepojištěné, anebo na vyšší odměnu dosáhnou, a pak dostanou příležitost odevzdat ji soukromým fondům na své pojištění. V prvním případě budou ze středních vrstev vyobcováni, v případě druhém budou svázáni s reprodukcí velkého finančního kapitálu, kterému odevzdají část svých příjmů.“