Reklamy se nenajíme


Ze sobotních Lidovek:

Ve společnosti existuje stále živá představa, že Čechy a Moravany živila výroba, kterou mohli kontrolovat od počátku procesu do jeho konce. Na představu, že by nás živily dejme tomu informační technologie, reklama a služby si vysoké procento občanů dosud nezvyklo.

Jen jestli ono to není spíš tak, že vysoké procento české populace je zatím ještě intuitivně elementárně příčetné, na rozdíl od postmoderních intelektuálů ze pražského kavárenského skleníku. Lze si snadno představit, že se na reklamě a službách dá dobře vydělat, ale neexistuje způsob, jak by nás mohla živit reklama. Reklamy ani služeb se nenajíme. Živí nás obilí, mléko, maso, v širším slova smyslu domov. Výše uvedená úvaha ovšem krásně ilustruje metropolitní aroganci, podle které hodnoty nevznikají prací, ale vlastnictvím nebo spekulací a dokud budou peníze, tak budou regály v obchodech přetékat zbožím, které nějakým zcela nepodstatným způsobem z těch peněz vzniká. Jenže ono z nich nevzniká, ono se za něj kupuje, což znamená, že musí být někdo, kdo je ochoten prodat a ten někdo musí mít co prodat. Správná úvaha je, jak snížit počet lidí potřebných pro produkci potravin a uvolnit kapacity pro činnosti s vyšší přidanou hodnotou, ale živit nás bude vždy primární produkce. Jestli si zvykneme na to, že nic nevyrábíme a jen přeprodáváme, tak se budeme při první vážnější krizi (věřte mi, že existují vážnější krize, než prasknutí bubliny na burze) moc divit, jak to že nás nikdo nechce živit, protože potom budou potřebovat všichni chleba, ale nikdo reklamu.

Příjem práci neodměňuje, ale umožňuje


Výtah z rozhovoru s Götze Wolfgangem Wernerem, zakladatelem drogistického řetězce DM, na téma nepodmíněný základní příjem, jinak též všeobecný základní příjem či občanská renta. Jak se ukazuje, naším největším nepřítelem při řešení společenských problémů není ekonomicky fundament, ale naše zabedněnost, neschopnost myšlenku opustit a lpění na na současných selhávajících paradigmatech.

Pokračovat ve čtení „Příjem práci neodměňuje, ale umožňuje“

Podstata krize


Všichni žvaní o krizi, ale mlčí o skutečné příčině krize: jestliže příjmová polarizace ořezala pro 90% populace přístup ke zdrojům, nemůže fungovat společnost založená na spotřebě.

Veškerý odpor je marný, vzdejte se, budete amazonizováni


Světový internetově-maloobchodní kolos Amazon chce postavit v Česku dvě distribuční centra (lidé v jedné z dotčených obcí jsou proti, samozřejmě nezávazně) pro západní Evropu, ten samý Amazon, který válčí kvůli mzdám se zaměstnanci v Německu a o němž v Británii vyšlo najevo, jak špatné pracovní podmínky v jeho skladech panují. Proč chce firma, která tu nepodniká a podnikat ani nehodlá, stavět svá logistická centra zrovna u nás? Není to náhodou proto, že zde očekává větší vstřícnost úřadů, které ji pod záminkou podpory zahraničních investic nebudou obtěžovat sociálními a environmentálními (takový obří sklad vygeneruje značné objemy kamionové dopravy) standardy, a laxní veřejné mínění, které v případě sporů nepostaví na stranu zaměstnanců, ale na stranu firmy?

Dva tisíce pracovních míst mimo sezónu a dalších deset tisíc ve špičce skutečně není málo, ale to nám to nekvalifikovaná a neperspektivní pracovní místa opravdu stojí za to? To opravdu chceme sociálním a environmentálním dumpingem dotovat nízké ceny pro naše bohatší západní sousedy? Amazona se zdá být přesně tím typem investora – či přesněji řečeno kolonizátora – od kterého bychom se měli držet dál. Distribuční sklady Amazonu nám nic nedají, jen nás budou stát další půdu, další životní prostředí a další porci sebeúcty, kterou pro budoucnost tak nutně potřebujeme.

Vítejme zahraniční investice, ale takové, ze kterých budou mít prospěch obě strany, ne jen investor, kterému na pár let „podržíme“, než vytěžené zmačká a zahodí. Jestli máme jakou společnost nějaký skutečně vážný problém, tak to není dědictví čtyřicet let komunismu, ale právě servilita vůči investorům-kolonizátorům, jako je Amazon. Jestli se chceme nechat „amazonizovat“ jenom proto, abychom demonstrovali, že patříme na západ, tak jsme mohli před dvaceti lety rovnou vyrazit někam hodně daleko na východ.

Náš životní styl je produkt sociálního inženýrství


Občas člověk nevidí to, co má přímo před očima, dokud mu to někdo neukáže. Takovým ukázáním může být i dobře formulovaný text, například ten od Davida D. Caina nazvaný Váš životní styl už nalajnovali jiní:

S odstupem času mám pocit, že jsem to takhle dělal vždycky, když jsem měl dobrou práci — v obdobích „prosperity“ jsem vesele utrácel. Po devíti měsících života baťůžkáře bez příjmu si tento fenomén uvědomuji mnohem víc. (…) Myslím, že to dělám, protože mám pocit, že jsem znovu získal jistý status, teď když jsem opět dobře placeným pracovníkem. Zdá se, že mi to dává nárok na jistou úroveň plýtvání. Když utratíte pár dvacek bez vteřiny zamyšlení, dá vám to zvláštní pocit moci.

Pokračovat ve čtení „Náš životní styl je produkt sociálního inženýrství“

Bohatí nás nespasí


Postřeh Patrizia Cipolliniho, ředitele jednoho florentského hotelu:

A kdo utrácí peníze? Ne ti opravdu bohatí, ti nejbohatší. Ale ti, co jsou za nimi. Bohatí lidé se snaží peníze vydělat, ti je neutrácejí. Utrácejí je ti méně movití, ti mají rádi život, chtějí cestovat do zahraničí, užívat si. Ovšem když je krize, tak jsou méně ochotní utrácet.

Jinými slovy, společnost tvořená hrstkou velmi bohatých a zástupy chudých, což je přesně ten model, ke kterému pomalu ale jistě pod praporem boje proti socialismu, přerozdělování a regulaci směřujeme, nikdy nebude jako celek bohatá a prosperují. Chceme-li se mít dobře, nepotřebujeme hrstku bohatých a masu chudých, potřebujeme co nejvíce lidí žijících v dostatku. Už to začíná docházet i lidem, kteří spíš než k revolucionářům patří k servisním elitám. Asi to bude tím každodenním kontaktem s realitou.

Udice od knížete


Když liberálové v diskusích o sociálním státu horují pro jeho likvidaci, často při tom argumentují starým čínským příslovím: „Dej někomu rybu a nasytíš ho na den. Nauč ho rybařit a nasytíš ho na celý život.“ Tou rybou denně samozřejmě myslí sociální dávky, rybařením podnikání, nebo jinou ekonomickou aktivitu. Na první pohled to zní rozumně, ba přímo moudře – řeší se samotný kořen problému a místo závislosti na almužně se nabízí svoboda. Jak by s tím mohl někdo nesouhlasit?

Pokračovat ve čtení „Udice od knížete“

Snižte daně a bude dobře, jde jen o to komu a kde


Fundamentální dogma pravice zní, že prosperitu lze zařídit nejsnáze snižováním daní, že když lidem necháte více peněz, aby si sami rozhodli, za co je utratí, tak to bude ku prospěchu celé společnosti, protože se tak podpoří ekonomika, investice a alokace zdrojů. Jenže to má háček. Vlastně dva. Za prvé, hodně lidí má tak nízké příjmy a jim odpovídající nízké daně, že i když jim daně snížíte, za peníze navíc, které jim zbudou, si nic moc navíc nekoupí. Za druhé neexistuje způsob, jak zařídit, aby bohatí, kteří na snižování daní jediní bezprostředně vydělají, investovali peníze tam, kde je díky snížení daní získali, protože ti je – zcela v souladu s vlastní přirozeností i logikou fungování systému – budou vždy investovat tam, kde mají příslib většího zisku. Pro příklady netřeba chodit daleko, stačí do dnešní E15, která píše o tom, že Kellner, Vítek a spol. míří s realitním byznysem za hranice (v tištěné verzi s ještě výmluvnějším názvem Čeští miliardáři investují do zahraničních realit). Pokud jim budou dále sníženy daně (pokud tedy vůbec po „optimalizaci“ v daňových rájích platí), jaká je záruka, že prostředky neodvedené státu budou investovat zde, aby mohl nastat efekt připisovaný pravicí nízkým daním? Nabízí se tak otázka, proč bychom my měli svými nízkými daněmi sponzorovat cizí prosperitu, stejně jako je třeba se ptát, proč by třeba Afričané či Asiaté měli sociálním a environmentálním dumpingem sponzorovat tu naši?

Díra v zemi


Motto: Mladý pane, viděl jste někdy důl? To je díra v zemi, chodby tak a tak. Prosím, důl se může zatopit, zasypat, ale nikdo vám ho nemůže vzít!

Jak bylo ovšem empiricky prokázáno, důl vám vzít mohou. A když ho chcete zavřít, tak by i měli, protože důl, to nejsou jen šachty, hunty, těžní věže, pumpy, uhlené kombajny, výdřeva, vzduchotechnika a další vybavení dolu, důl je i těžená surovina a když důl jednou zavřete, už ho neotevřete, nebo jen velmi velmi těžko. A ta surovina nepatří uhlobaronovi, co na ní vydělává, ta patří podle horního zákona státu, tedy celé společnosti. Když uhlobaron zavře důl, okrade stát o uhlí, které v něm zbývá. Teď se na tom uhlí možná nevydělá, možná se na něm nebude dát vydělat příštích dvacet let a možná už nikdy, ale nikdo nikdy nemůže vědět, k čemu nám to uhlí může být dobré někdy v budoucnu. Tak proč ho teď furiantsky odepsat? Aby se panu uhlobaronovi náhodou neztenčila vatička? Pokud není uhlí aktuálně potřeba, nemá asi smysl ho těžit se ztrátou, ale je naprostý nesmysl připravit se možnost těžby do budoucna. Důl nemusí jet na 100%, ale měl být minimálně zakonzervován tak, aby mohl být v případě potřebu znovu reaktivován. A klidně ať to zaplatí strýček uhlobaron, který na tom našem uhlí zatím vydělal miliardy.