Štítek: historie

To bylo gestapo


Z recenze Frank McDonough: Gestapo. Mýtus a realita Hitlerovy tajné policie:

Ve skutečnosti bylo Gestapo velmi malá, podfinancovaná a přetížená organizace, s méně než 15 000 aktivními pracovníky, zabývajícími se veškerými politickými zločiny 66 milionů Němců.

Mučení za hranicí stanovených trestů nebylo nikdy oficiálně schváleno v žádném dochovaném písemném dokumentu gestapa. Ministerstvo spravedlnosti zaslalo příslušníkům gestapa varování s poukazem na přísné trestní postihy, které budou uplatněny, pokud by bylo s vězni ve vazbě špatně zacházeno.

Rozsah mučení je rovněž nesmírně obtížné odhadnout. V nacistickém Německu bylo mnohem méně běžné než na okupovaných územích.

Nejběžnější oficiálně schválený trest bylo bití bambusovou rákoskou. (…) Jiná „neoficiální“ metoda, o níž hovořili ti, kdo přežili, zahrnovala mučení vodou. (…) Podle všeho byl zaváděn elektrický proud do rukou, konečníku a penisu vězňů. K získání informací bylo často používáno drcení varlat lisem podobným lisu na česnek. Mnozí vězni byli zavěšeni na různě dlouhou dobu za ruce, dokud se nepřiznali. Někdy se používalo pálení prstů zápalkami. Tato extrémní opatření byla vyhrazena výlučně pro „sociální outsidery“ a důležité politické vězně, obzvlášť komunisty.

Je jasné, že většinu příslušníků gestapa tvořili kariérní policisté s pravicovými sklony, a nikoli brutální nacističtí fanatici.

Jak je vidět, jde o směs bagatelizace a přiznání nepopiratelné brutality. Otázka je, co si z toho kdo vezme, čemu bude přikládat větší váhu, zda svědectví obětí, nebo absenci formálního příkazu.

Bengálským hladomorům a milionům mrtvých se Churchill jen cynicky smál


Britové nechali opakovaně vyhladovět populaci Bengálska, což byla část jimi spravované Indie (…) měli jediný cíl, vybírat daně, těžit suroviny a sklízet úrodu. Zkrátka vytěžit zemi, která už tak měla velmi málo.

Při prvním hladomoru v roce 1770 zemřelo 10 milionů lidí. To byla třetina populace Bengálska. Je to více, než kolik Židů zabil Hitler za celou druhou světovou válku. O holokaustu se učí děti na základních školách, o bengálských hladomorech se nepíše nikde.

Britští vládci věděli dlouho dopředu, že hladomor se blíží, příznaky byly jasné, protože lidé umírali hlady. Jejich reakcí bylo zvýšení daně z půdy na 60 procent. Zatímco Bengálci hynuli po milionech jako mouchy, Britové závratně bohatli. Donutili zbylé farmáře přestat pěstovat plodiny, které je mohly uživit, a místo toho začali s produkcí indiga, máku a dalších plodin určených na export.

(zdroj)

Vítěz chce psát dějiny


Petra Zídka sice celkem respektuji (je to jediný příčetný antikomunista, kterého znám), ale ani on se nezapře, jako když chytil rapl v Hodoníně, kde spatřil pomník „Na paměť prosincové stávky 1920.“ Popravdě, zrovna v tom Hodoníně to bylo spíš ozbrojené povstání, než stávka jako ve ve zbytku republiky, ale to ví on jako historik, z pomníku to nikdo nevyčte. Jenže Zídkovi zřejmě vadí připomínka neposlušnosti dělníků jako taková, a tak navrhuje: „Ale proč si máme tuto optiku nechat vnucovat po půlstoletí my? Pokud si někdo chce důstojně připomínat události prosince 1920, měl by tak činit u pomníku tehdejších četníků , kteří nasazovali životy při potlačování zfanatizované lůzy.“ Tak nějak podobně by asi reagoval římský patricij, kdyby na svých cestách po říši narazil na pomník Spartakova povstání. Jakákoliv připomínka toho, že kdysi dělníci viděli důvod stavět se na odpor a že to dokázali (Zídkovou optikou měli tu drzost) je dnes nežádoucí, stejně jako připomínka toho, že buržoazní republika není a nebyla samozřejmá, ale musela být vybojována silou. Optika, která vidí boje poraženého proletariátu jako milník na cestě pokroku má být nahrazena optikou, která vidí rebelující dělníky jako zfanatizovanou lůzu. Pomník dělníkům prý „legitimizuje násilí jako prostředek řešení politického konfliktu“. A pomník četníkům, kteří proti nim zasáhli, by násilí nelegitimoval? V Hodoníně se to podle všeho obešlo bez obětí, ale v Trenčíně o čtyři roky později již ne. Stavěl by snad Zídek pomníky i trenčínským četníkům? Nebo těm z Duchcova? Trochu se obávám se, že ano, protože Zídek umí rozlišovat. A chce to učit i všechny ostatní. Jenže pokud chce Zídek odmítat násilí jako prostředek politického boje, měl by začít násilím politickým, ekonomickým a sociálním.

1968: Spřízněni volbou


Díky Janice jsem shlédl dokument Spřízněni volbou z roku 1968 o období mezi abdikací Novotného a volbou gen. Svobody prezidentem ČSSR. Je to dlouhé, až zdlouhavé (1 h 23 min),  místy vyloženě rozvleklé, ale pro pochopení Pražského jara velmi cenné, protože autoři nic nekomentují, nic nevysvětlují, jen zaznamenávají („chytají“) a ukazují.

Pokračovat ve čtení „1968: Spřízněni volbou“ →

Demokratický rasismus


V neděli uplynulo 65. let od popravy Williho McGee za pohlavní styk s běloškou. Stalo se tak ve Spojených státech v 50. letech 20. století, už tehdy údajně nejsvobodnější a nejdemokratičtější zemi a je jen malá naděje, že šlo o exces, jak ukazují i další případy, byla to tehdy spíše norma. Toto je ve stručnosti celý, dodnes velmi poučný příběh:

Celý tragický příběh začal pro Williho McGee v listopadu 1945, kdy byl zatčen na základě udání Willametty Hawkinsové z městečka Lauren ve státě Mississippi pro podezření z jejího znásilnění. Začal první soud, během něhož stačilo porotě složené výhradně z bělochů pouhé dvě a půl minuty na to, aby McGeeho shledala vinného a odsoudila ho k smrti.

Po tomto dalším neúspěchu se McGee a obhájci rozhodli udělat něco, čemu se snažili celou dobu vyhnout, protože byli přesvědčeni, že vyjít s tím ven by jejich šance přesvědčit bělošskou porotu okamžitě srazilo na nulu, zato by to rozbouřilo emoce na celém Jihu. Nyní ale už nebylo co ztratit, a tak se právníci CRC obrátili na vyšší mississippský soud s odvoláním, že nebylo prokázáno, že v případě McGeeho styku s Hawkinsovou šlo o znásilnění, což znamenalo de facto připustit, že mezi nimi proběhl dobrovolný sexuální styk.

Úplnou pravdu, jak se věci odehrály, se v tomto případě již nedovíme, zato však historii zůstal cenný důkaz o panující úrovni (ne)svobod v jižanských státech USA té doby a o děsivé míře v jaké rasismus prostupoval všemi póry mississippské společnosti. V ostře zamítavém stanovisku vyššího soudu k odvolání bylo totiž doslova napsáno toto:

„Pokud věříte, nebo naznačujete, že si jakákoliv bílá žena na Jihu, která není skrz naskrz zdegenerovaná nebo štětka, může něco začít s černochem, nejenže vůbec nevíte, o čem mluvíte, ale také tím urážíte tento soud a celý Jih. Neznáte Jih a nechápete, že něco takového nemůžeme brát v potaz; že o něčem takovém se u soudu vlastně vůbec nemůžeme bavit.“

Hitler byl celkem vzato nevinnej


Hitlerovi muži, Hitlerovy ženy, Hitlerovy zbraně, Hitlerovi generálové, Hitler sem a Hitler tam, Hitler kam se podíváš. Hitler táhne, Hitler fascinuje, Hitler je ale zároveň ztělesněním zla, synonymem nacismu a Druhé světové války, archilotr, masový vrah, válečný zločinec a strůjce holokaustu. Řekne se Hitler a tohle všechno se nám hned vybaví. Jenže on to nebyl Hitler, kdo vypálil Lidice a Oradour-sur-Glane, nebyl to Hitler, kdo obléhal Leningrad, nebyl to Hitler, kdo pálil širou Rus, nebyl to Hitler, kdo provozoval koncentrační tábory… nic z toho by se nestalo, nebýt tisíců Hitlerových stoupenců. Řada z nich pojmenovaná, řada z nich potrestaná, ale naprostá většina bezejmenná a zapomenutá, jako kdyby nikdy nebyli. Ve skutečnosti to ale byli právě oni, kdo v Hitlerově jméně a Hitlerem inspirován konal, kdo to všechno spáchal a kdo nese skutečnou odpovědnost, ne ten neduživý histrión, jehož jméno se stalo synonymem zla o němž se mluví tak často a hodně, až se zapomíná na ty, kteří to vše reálně spáchali. Menší část s vlastní iniciativy, větší poslušně, se svědomím ochromeným slušností, poslušností a povinností. Druhý Hitler už nepřijde, ale slušní lidé s vědomím povinnosti vůči národu jsou zde stále.

Mnichovský komplex


Z recenze knihy historika Jana Tesaře Mnichovský komplex od Čestmíra Pelikána:

V našich dějinách se s jistou pravidelností objevuje příznačný úkaz: snaha omluvit vlastní selhání cizím zaviněním. S tím je úzce spojena i neschopnost přiznat si dřívější chyby.

Další problematickou linií interpretace je téma „zrady mocností“. Toto klišé je klíčovým bodem všech dosavadních výkladů, bez ohledu na to, z které strany pocházejí. Tesař ale vysvětluje, že v tomto ohledu šlo spíš o selhání československé diplomacie v psychologické válce o mínění světové veřejnosti, kdy se Hitlerovým vyjednavačům podařilo zvítězit na celé čáře a přesvědčit svět, že jemu jde o zachování míru i za cenu kompromisů a že Beneš se snaží rozpoutat válku. Snažili se vůbec čeští diplomaté argumentovat tím, že by to byla válka za demokratické svobody a lidská práva proti totalitnímu fašistickému režimu, a nikoli válka o sporná území, válka způsobená problémem národnostní menšiny?

 

Prvním z oněch charakteristických rysů národní povahy, který se plně projevil právě okolo Mnichova, je pasivní, vyčkávací postoj. Například celá situace byla inscenována politickým vedením země jako divadlo, ve kterém se neustále, až do posledního okamžiku očekává závěrečné rozuzlení typu deux ex machina neboli zásah Francie a Británie v náš prospěch. Je to téměř jako struktura, prostupující celou společnost: občan se spoléhá na úřady, úřady se spoléhají na armádu, armáda důvěřuje svému vrchnímu veliteli, Beneš věří ve Společnost národů atd. Je to výraz nevstřebané demokratičnosti, přežitek habsburské monarchie, víra v mocnáře?

V tomto světle se zdá, že možná ani komunistický režim neznamenal tolik morální devastaci národa, jako spíš nepříjemné a nedobrovolné přiznání si vlastních možností.

Legie barbarů


Později, už jako legionáře, Pazderku překvapil údiv italských důstojníků, že se všichni Češi umí podepsat na výplatní listinu.

(Pavel Heřmánek: Zápisky z jižního bojiště, ĎaS 1/2016)

Vojáci [čs. legionáři v Rusku, resp. na Ukrajině] se neomezovali na pochutiny, které dostali. Krádeže se stali standardním postupem. (…) Československé oddíly obdržely povolení rekvírovat za náhradu v ukrajinských usedlostech (…) Ukrajinští vesničané se však na mnoha místech bránili rekvizicím a chránili jídlo i se zbraní v ruce. Češi nezůstávali těmto údajným banditům dlužni, nemálo jich pobili v bitkách a chycené často popravili bez soudu.

(Dalibor Vácha: Knedlíky na frontě, ĎaS 1/2016)