K dříve položené otázce: „Víš, co nechceš?“ se jako logicky komplementární nabízí otázka: „Víš, co chceš?“ Myšleno tedy politicky. A troufám si tvrdit, že v takovém případě skoro každý automaticky odpoví, že chce „svobodu a demokracii.“ Ale kolik lidí se přitom zamyslí nad tím, jakou svobodu a pro koho? Chtějí svobodu ve smyslu práva silnějšího, nebo svobodu ve smyslu solidarity? Jsou ochotni přiznat svobodu druhým, i kdyby to mělo znamenat jejich vlastní omezení, nebo svobodu míní svoji nevázanost? A podobně se lze ptát – a mělo by se ptát, ale je otázka, kolik lidí se tak ptá – i na demokracii: co tou demokracií vlastně myslí? Chtěli by beze změny režim, ve kterém dnes žijí, i kdyby se mu neříkalo demokracie? A můžeme jít dál na subtilnější úroveň, jakou jsou „evropské hodnoty“. Kde kdo je na ně pyšný a bránil by je (a šířil) i s mečem v ruce, ale dokázali by je všichni i vyjmenovat, alespoň některé? A nejenom vyjmenovat, ale i zdůvodnit, čím jsou tam vynikající, že musí být chráněny a vynucovány třeba i silou? Kolik zastánců „evropských hodnot“ dokáže poučeně říct, že poměr cena/výkon je přijatelný, kolik z nich si jejich cenu, nikoliv tu z reklamy, ale tu skutečnou, která je často placena jinými, jinde a jindy, uvědomuje? A přemýšlí o ní vůbec? Kolik asi z těch, kteří automaticky a samozřejmě chtějí svobodu, demokracii a evropské hodnoty, se někdy vůbec zamýšlelo nad tím, co a proč vlastně chtějí?

Hmm… tak ČSSD prý měla sjezd. Poslední politická strana v zemi, která je strana nejenom názvem, ale i svojí strukturou a způsobem fungování, a není jen politickým křídlem oligarchie nebo podnikatelským projektem, měla sjezd, ale i mně, který se o politiku poměrně intenzivně zajímá, to bylo tak nějak úplně jedno. Nějak přestávám věřit tomu, že na tom, co si nějaká strana myslí a kdo ji reprezentuje, záleží. Jsem totiž čím dál tím skeptičtější k tomu, že volby jsou něco víc, než způsob, kterým si panstvo zařizuje alibi a obstarává je glejt na svoje čachry. Co záleží na tom, jaký má strana program a kdo ji navenek reprezentuje, když nakonec udělá pravý opak toho, co slibovala – nejenom konkrétním programem, ale i svojí tradicí a ideály, ke kterým se hlásí – do holportu jde kde s kým a žádný kompromis jí není cizí? Proč řešit politické strany, když mediální dezinformace a stupidizace efektivně brání tomu, aby si člověk mohl na jakoukoliv stranu učinit kvalifikovaný názor? Proč vůbec v kapitalismu řešit nějaké politické strany a lhát si do kapsy o demokracii, když z jeho podstaty je určující silou ve společnosti kapitál? Nezájem o politické strany je projevem nedůvěry v politiku a to je produktem poznání, že obyčejný člověk nemůže nic změnit a nic ovlivnit, že diskuse je nežádoucí a odlišné mínění nemravné. A je jedno, o jakou hnutí či stranu jde, je-li to strana systémová – a takové jsou všechny, které jsou připuštěny k volbám. Myslím, že nebudu jen za sebe, když řeknu, že příčinou nezájmu sjezd ČSSD je nejenom frustrace z arogance a nekompetence politiků, ale i stále horší rozlišitelnost jednotlivých stran, které se od sebe liší stále více jen kosmeticky, ale nikoliv svým ideovým ukotvením a svými způsoby. Je jedno, koho člověk volí, nakonec tu vždy bude mít EU, NATO, americké vojáky, exekutory a Českou televizi. Už je to tak, doba politiků a politických stran zřejmě definitivně minula. Jestli je to dobře, nebo špatně, ovšem ukáže až budoucnost, dnes je jisté jen to, že na politice záleží stále méně, protože současné panstvo je stále méně závislé na souhlasu lidu, jemuž vládne (čti na němž vydělává).