Byl jsem tu i onde opakovaně osočen (kromě jiných zločinů jako je vlastizrada, válečné štvaní [toho jsem se měl dopustit odmítáním války], xenofilie a nedostatku smyslu pro vlast, krev, čest a národ) z toho, že nestavím blaho své rodiny nade vše a nejsem ochoten kvůli němu porušit při boji proti uprchlíkům všechny zákony a zábrany, co jich jen naše kultura a právo znají.
Štítek: společnost
Teroristická internacionála
Naprostá většina reakcí na teroristické útoky v Paříži na sociálních sítích se, alespoň co jsem já pozoroval. nese v duchu perverzního triumfalismu: „My jsme vám to říkali“ a nepokryté radosti, že protimuslimské a protiimigrantské předsudky není třeba revidovat, ale naopak je možné je upevnit a rozšířit. Ve spoustě z nich ale zaznívá ještě něco mnohem temnějšího a zlověstnějšího, hlas bestie, kterou jsme dlouho drželi na řetězu a která cítí, že by ten řetěz teď mohl povolit, hlas ryzího antihumanismus volající po agresivním silovém řešení. Nejenom navenek, ale i dovnitř.
Lidé, kteří považují Evropu za nedostatečně militarizovanou, změkčilou a zbabělou a každého, kdo váhá s ránou a člověka vidí i v tom, kde žije za hranicemi Evropy, mají za nebezpečného zrádce, zde byli vždy. Teď se ale s vydatnou pomocí teroristů mohou z periférie dostat až do vládní paláců. Stačí, aby jim zmatení, vystresovaní a polekané Evropané dopřáli sluchu. Pokud je teroristou ten, kdo chce vládnou skrze teror, pak je jedno, jestli přichází zvenčí, nebo už je uvnitř, jestli chce dobývat, nebo chránit – pořád je to terorista.
A teroristé si jdou na ruku. Možná nevědomě, možná neplánovaně, možná sami sobě navzdory, ale jdou. To, co teď Evropu nejvíce ohrožuje, je teroristická internacionála, synergie mezi teroristy zvenčí a těmi, kteří by nás před nimi skrze teror chtěli chránit. Nebude to bolet hned, nejprve půjdou za potlesku davů na jatka uprchlíci, ale hned po nich ti, kteří je na ta jatka hnát nechtěli, pak ti, co budou pochybovat o evangeliu síly a agresivity a pak… Teroristům stačí jen celý proces nastartovat, o vítězství teroristické internacionály se pak postarají vystrašení slušní lidé sami.
Na válku se ptejte veteránů
Britské listy dnes zveřejnili 9 otázek, které byste neměli pokládat válečným veteránům. Je to překlad z angličtiny, čili se týká především asi veteránů amerických, ale o našich profesionálech „na služební cestě“ to bude platit podobně. Těch otázek je sice devět, ale všechny mají jedno společné: neptej se, nenuť je vzpomínat a hlavně – nenuť je pochybovat o tom, jestli ta válka byla správná a spravedlivá. Vůbec s nimi jednej v rukavičkách a jako s obětmi a nesnižuj jejich trauma tím, že bys jim připomínal, že i na druhé straně byli lidé… Jasně, válka je vůl a semele každého, ale koho jiného bychom se měli ptát na to, jaká válka skutečně je, než vojáků, kteří v ní bojovali? Snad politiků a generálů, kteří si ty války vymýšlejí, ale nebojují v nich? Pro ty veterány to určitě není lehké, ale také to nejsou žádní odvedenci, kteří by byli do armády nahnáni násilím, nýbrž lidé, kteří si, byť možná z naivity či jako oběti brainwashingu, armádu a válku sami zvolili. I veterán je člověk, ale jeho lidství by nemělo převažovat a zastiňovat lidství těch, kteří byli objektem jeho práce (sic!). I veterán je člověk a právě proto i on nese zodpovědnost za to, co jako voják dělal. A proto je každá otázka na jeho práci legitimní, jakkoliv může být nepříjemná. Nikdo jiný nám totiž pravdu o válce neřekne, a pohádkáři z médií už vůbec ne.
Diktatura kameratariátu
V Dolních Počernicích moc pěkně zrekonstruovali zámecký park. Taková zpozdilost zaslouží pochvalu, protože ho také mohli pod praporem pokroku vykácet a postavit tam byty/domy/kanceláře/sklady. Sice to mohli určitě pořídit o pěkných pár set tisíc, možná milionů levněji, ale když to Brusel platí… Co mi ale dost zkazilo dojem jsou ty kamery na stromech:
Chybami se dítě učí – pokud dostane šanci chybovat
Díky Sedmi jsem se dozvěděl o zajímavém eseji Kult dítěte musí skončit o tom, jak svojí opičí láskou a kultem dítěte kazíme svoje děti (a tím logicky u svoji budoucnost). Zajímavý je pro mě hlavně proto, že s ním v zásadě bezvýhradně souhlasím – a přitom, když se poctivě a kriticky zamyslím nad tím, jak svoje děti vychovávám já, dělám přesně ty chyby, o kterých pan Ruščák píše:
Pokračovat ve čtení „Chybami se dítě učí – pokud dostane šanci chybovat“
Vytěsněný „socík‟
Z eseje Čekání na antikomunistický blockbuster vybírám dost zásadní (a víceméně souznící s tím, co říkám já sám, jen formulovaný akademičtějším jazykem) postřeh o percepci období před rokem 1989 v české popkultuře:
Tyto retrospektivní reprezentace mají tendenci nahlížet na dějiny skrze hodnoty doby, ve které vznikají – často tedy vypovídají více o současnosti než o minulosti. Populární kultura tak často sehrává legitimizační roli pro současnou politiku,
[Tím pádem se nikdy nevysvětluje, proč tu vůbec nějaký socialismus byl, proč jej lidé chtěli…]
Dochází často k externalizaci – režim je vyobrazen jako import odjinud. Postavy nikdy nepřijímají žádnou odpovědnost. Představitelé režimu jsou vždycky ti druzí. Jsou to prostě „oni“, ale hlavně ne „my“. Dochází tím ke kolektivnímu vyvinění. Všichni si mohli stejně jako Kodet v Pelíškách zajít na balkon a zařvat si „Proletáři všech zemí, vyližte si prdel“ – a nikdo za nic nemohl. Odpovědnost je vždy externalizovaná, někdy až do Sovětského svazu.
Bez zajímavosti není ani pohled k sousedům:
Jiná situace je v Německu. (…) Reapropiace tohoto období je založena na tzv. Trotzidentität, tedy určité identitě navzdory, skrze kterou se snaží východní Němci nějakým způsobem definovat. V českém prostředí tato potřeba není, čili je pro nás snadnější celé to období prostě odmítnout. Oni se snaží toto období částečně rehabilitovat, a to včetně velkého příběhu o budování lepší společnosti.
Slušní lidé
Z rozhovoru s Philipem Zimbardem, organizátorem Stanfordského vězeňského experimentu:
Dnes už nemůžete uskutečnit experiment, během kterého by jeho účastníci cítili, že jsou ve stresu, ani v psychickém stresu. A tak se dnes většina výzkumů ptá lidí: „Představte si, že jste vězeňský dozorce, jak byste se zachoval? Choval byste se tak, nebo tak?‟ A jaká je odpověď? Všichni by byli dobrými dozorci a dělali pěkné věci – mají se přeci rádi, potřebují tuto odpověď. Nikdo si nedokáže představit, že by dělal cokoliv zlého, dokud se neocitne v té situaci.
To je ta banalita zla, to je to je důvod, proč jsou slušní lidé tak nebezpeční. Každý se má rád, protože to potřebuje, považuje se za slušného a logicky pak považuje za slušné i vše, co dělá a říká.
Zaseto/sklizeno
Politici si se širokou veřejností zdatně sekundují ve vysvětlování, že současná vlna protiutečenecké hysterie není žádná hysterie, ale rozumné chování a projev zdravých instinktů. Opravdu? Není to spíš důsledek více než deseti let propagandy vytvářející souhlas s „válkou proti terorismu“, invazemi do Iráku a Afghánistánu a tajnými věznicemi a mučírnami CIA?
Burzovní hysterie
Jaká je teď nálada na burze, zuří panika, nebo vládne euforie? A teď? A co – když chvíli počkáme – teď? Kdepak burza, tam žije, jednou je nahoře, jednou dole a svět nestíhá a jen za ní beznadějně vlaje. To takhle odlétám k moři a bojím se, jestli bude kde přistát, protože burza padá, indexy jdou dolů a panika z propadu čínských akcií jede, tak by nezavřeli letiště. Ale letiště tam ještě bylo, moře bylo slané a jídla dost, tak jsem to pustil z hlavy. Ovšem asi za dva dny pustím televizi (ano, elektřina šla a televize vysílala, jako kdyby na burze neskončil svět) a ejhle – čínská ekonomika prý vykázala pozoruhodně dobré výsledky a všechno bude v ažůru. Po dvou dnech, ve kterých se nemohlo nic reálně změnit. Znamená to tedy, že je burza odtržená od reality? Nebo že s ní někdo dokáže masivně manipulovat? Ať tak, či tak, výsledek je v obou případech stejný: burza je jako ekonometrická autorita zcela nepoužitelná a přijímat reálná opatření na základě jejího hysterického virtuálního sentimentu je nesmysl. Bohužel, opak jest pravdou. A mimochodem, po návratu nebyla ani po panice ani po euforii ani stopa a všichni se tváří, že žádná taková minulost nebyla. Jak z Orwella.
Tři daňové teze
Z článku Ilony Švihlíkové Jak demokratizovat ekonomiku: daně (když si chce člověk přečíst česky něco rozumného o ekonomice, vždycky nakonec skončí u Švihlíkové, protože většina těch, co si v Čechách říkají ekonomové, jsou ve skutečnosti ideologové liberalismu).
Tribun 