Štítek: společnost

Stačí čtyři „E“?


Následující sentenci pronesl František Kautman v rozhovoru pro Lidové noviny:

Pro lidskou společnost jsou základní čtyři E: etika, estetika, ekologie a ekonomika.

Opravdu to stačí? Opravdu to je všechno a nic nechybí ani nepřebývá? Kde se v těchto „E“ schovává například otázka sociální a humanitní? Kde vzdělání, kde zdravotnictví? Jak možná tušíte, mám problém s ekonomií, taková legitimace mi nevoní, ale uznávám, že zaujímat k ekonomii podobný vztah, jako zaujímá katolický církev k sexu, je nesmysl. Můžu stokrát předstírat, že ekonomie je neexistuje, ona se nakonec vždy někde ukáže, jako ten sex. Možná bych k tomu měl přistupovat jinak, neodmítat zařazení ekonomie mezi čtyři E, ale naopak vítat, že je jen jedním ze čtyř, postavená na roveň ostatním, že není dominantní, ale naopak je korigována zbývajícími třemi. Takto vzato to nakonec není vůbec špatná myšlenka.

Spravedlnost je rovnost


Už od rána mi hlavě straší tenhle tweet:

Je to totiž ilustrativní (v tomto případě doslova) ukázka stereotypů, které někteří (mnozí?) lidé chovají o rovnosti a spravedlnosti, a neschopnosti rozlišovat rovnost a stejnost, se kterou se tak často setkávám i v diskusích zde na blogu. Na obrázku vlevo totiž není rovnost, ale stejnost. Rovnost je vpravo, tam, co je spravedlnost. Spravedlnost tu není rovnosti navzdory, ale naopak díky rovnosti – rovnosti postavení. Vlevo je stejnost krabic, vpravo je rovnost výhledu. Vlevo je rovnost rovné daně, vpravo je rovnost příležitostí.

Čekání na černou labuť


Drahou vlast už zase vovinuly nějaký mraky. To máte krize v Řecku, válka na Ukrajině, do toho imigranti a jako pevný bod ve vesmíru daně a Cikáni. Není toho na jednu drahou vlast už trochu moc? Kupodivu není, alespoň podle novin, kterým jasně dominuje bulvárek a soudničky a jinak je vše při starém, voda teče, slunce svítí, výplata chodí, pivo zdražuje, ale pořád se ještě nestřílí a nehladoví.

Pokračovat ve čtení „Čekání na černou labuť“ →

Občanská statečnost je relativní


Výborný postřeh Jana Zrzavého o odvaze v rámci kognitivně uchopitelné skupiny (tj. do cca 150 členů):

Od lidí tedy můžeme oprávněně očekávat, že budou v maximální míře konformní s názory své skupiny a svou eventuální odvahu budou předvádět navenek. V situaci, kdy je skupina velmi vyhraněně zaměřena proti Tatíčkovi, je projevem konformity, nikoliv odvahy, když její příslušní Tatíčkovi spílá ze všech nejvíc.

Chudoba je politický problém


Když přijde řeč na uprchlíky, tak je kde kdo, křiklounem z hospody počínaje a předsedou vlády konče, začne rozdělovat na „ekonomické“ a „politické“, přičemž těm politickým je ochoten dát alespoň minimální naději na azyl v České republice, ale těm ekonomickým ani náhodou, protože to jsou pro něj jen lidé, kteří chtějí koláče bez práce, chtějí se mít jako prasata v žitě a za tím účelem nás sem chtějí přijít vyjídat a parazitovat na našem sociálním systému.

Pokračovat ve čtení „Chudoba je politický problém“ →

Příběh ženy


Ze stejného čísla stejného časopisu jako Příběh kosatky, jen z jiné reportáže, je i tento příběh-mikrodrama ženy, která se musela přestěhovat, protože její domov musel ustoupit pokroku (přehradě na řece Mekong):

Ve staré vesnici jste nevydělávala mnoho peněz, ale mohla jste jíst rýži, kterou jste si vypěstovala. Tady můžete vydělávat peníze každý den, ale každý den musíte utratit více, než kolik vyděláte.

Příběh kosatky


V roce 1996 vědci zpozorovali mládě s těžce poraněnou páteří a hřbetní ploutví, patrně po střetu s nějakou lodí. Není jako ostatní kosatky, nemůže lovit a všichni se o něj starají. Nežije s jedním stádem, ale střídavě plave nejméně s pěti různými skupinami, které mu obstarávají potravu. Ostatní kosatky vědí, že potřebuje pomoct, a pomáhají mu.

(in NG 6/2015)

Bod zlomu


Něco se změnilo. Solidarita je definitivně sprosté slovo, soucit je nemravnost, humanita zločin a odmítání násilí vlastizrada. Veřejně a beze studu. Drsných a drsnějších, kteří by každý problém řešili silou, je den ode dne víc. Už nejsme lidé, už nejsme ani Evropané – teď jsme Češi a stojíme na hradbách pevnosti, která má chránit naše hodnoty. Jaké? Na takové detaily není čas, situace je příliš vážná. To, co ještě včera vypadalo jako pevná součást naší identity, je dnes nadšeně zpochybněno a zesměšněno. Kdy se to změnilo? Podle všeho zhruba někdy tehdy, když k hranicím Evropy dorazili první uprchlíci. Ale byl to skutečně ten bod zlomu, nebo jenom katalyzátor, který probudil k životu něco, co zde bylo vždy latentně přítomno, jen jsme to schovávali za maskou svobody, demokracie a humanity? Jsme svědky společenské změny, nebo jen celonárodního „coming outu“? V tom krásném novém světě, který se začíná rodit ze strachu a nenávisti, totiž jak se zdá nebude místo pro všechny. Nikoliv omylem, nebo z nutnosti, ale zcela chtěně.

Paradox bílého muže


Jak tak sleduji stále exaltovanější „diskuse“ o uprchlících z Afriky či muslimských zemí, vypozoroval jsem něco, co jsem si pracovně nazval paradox bílého muže – ambivalentní vztah bílých mužů, zejména těch evropských a českých zvláště, k dominanci založené na síle. Pokud mají pocit, že jsou silnější oni, považují sílu za důvod, proč jsou nadřazeni slabším a mohou jim vnucovat svoji vůli, ale odmítají se přitom smířit s vlastní porážkou v případě, že se silnějším ukáže ten druhý. Držet uprchlíky silou v jejich domovských zemích je v pořádku, ale když se ukáže, že jsou uprchlíci silnější a cestu si prorazí, je to najednou proti přirozenému řádu věcí. Jako kdyby byl nějaký zásadní rozdíl mezi dobytím území díky většímu množství tanků, nebo většímu množství mužů. Bílý muž by si měl konečně ujasnit, jestli na síle založené řešení chce, nebo nechce. Zatím se nedopracoval dál, než staří Římané se svým quod licet Iovi, non licet bovi. Největšího problém bílého muže je v tom, že žije v iluze, že do skonání světa bude Jóviš on a nic jiného není možné.

Právo na bankovní účet


Tak nám chce Brusel nadělit právo na bankovní účet. Vlastně už nadělil, teď se implementuje a fungovat by mělo od roku 2016. Pro všechny obyvatele EU, nejen pro občany, ale třeba i pro čekatele na azyl. Nejsem banka, tak by mi to mohlo být vlastně jedno, ale ono není. Není mi jedno, že na právo na práci nesmíme pomalu ani pomyslet, ale právo na bankovní účet mít budeme. Není mi jedno, že právo na zdravotní péči je všelijak omezováno, podmiňováno a rozlišováno, zatímco právo na bankovní účet máme mít všichni bez rozdílu. A nepřesvědčí mě, že bankovní účet skoro nic nestojí. Co je to za způsoby garantovat lidem to, co nutně nepotřebují jenom proto, že je to levné, a přitom jim upírat právo na něco, co je fundamentální podmínkou dobrého žití jenom proto, že je to drahé?

A kde takové právo vůbec skončí? Bude následovat právo na platební kartu, nebo dokonce právo na hypotéku? „Bez bankovního účtu se nemohou evropští občané podílet na životě společnosti,“ prohlašuje eurokomisař pro vnitřní trh a služby M. Barnier. A bez práce snad mohou? Nebo bez zdravotní péče či důchodového zabezpečí? To jsou přece mnohem závažnější překážky plnohodnotného podílení se na životě společnosti, které EU ovšem neřeší buď vůbec, nebo řeší jejich privatizaci a liberalizaci, tedy faktické omezování. Jestli ono nakonec nepůjde spíš o to, že existují „bezpečnostní a praktické důvody pro to, aby se v platebním styku stále méně používala hotovost.“ Tedy o větší kontrolu Evropanů. Tedy spíše o povinnost, než o právo.