Štítek: terorismus

Co nedělat


Tak máme za sebou další masakr klasifikovatelný jako teroristický útok, opět ve Francii. Zbraní byl tentokráte obyčejný náklaďák, jak ovšem někdo někde trefně poznamenal, nezabíjejí zbraně, ale odhodlání. Otázka, která se přímo vnucuje, je logická: „Co dělat, aby se to příště neopakovalo?“ Odpověď je úplně jednoduchá a úplně k ničemu: „Těžko říct.“ Nevíme, co dělat, zato můžeme celkem spolehlivě říct, co nedělat:

Pokračovat ve čtení „Co nedělat“ →

Islamismus není islám


Marek Čejka v eseji Děsí vás Korán? Bojte se jiných knih (myšleny jsou hlavně Milníky na cestě od Sajjida Qutby) mj. píše:

Z výše uvedeného plyne, že aktivisté a bojovníci ISIS nejsou znalci islámu, nýbrž pragmatici, kteří pod rouškou náboženství uskutečňují plány připravené zkušenými bývalými vojáky a pracovníky iráckých tajných služeb. V tom jim pomáhají džihádisté a dobrodruzi z celého světa. Podobné typy lidí – mezi nimi mnoho z křesťanské tradice vzešlých Evropanů – ostatně vstupovaly za války do jednotek SS. (…) Kdyby nebyla doba sekulárních ideologií na Blízkém východě pryč, je dost pravděpodobné, že by klidně bojovali pod zástavou nacionalismu.

Možná souvislost mezi uprchlíky a terorismem


Se zajímavou teorií o souvislosti terorismu a uprchlické krize přišel americký profesor Alan Krueger:

Přijímání uprchlíků je především humanitární otázka s správná cesta, jak se postavit k tamní občanské válce. Jedním z vysvětlení rostoucí intenzity teroristických útoků přitom je, že se islamisté cítí slabí protože Evropa se zachovala pohostinně vůči lidem prchajícím před nimi. A proto se dnes snaží na Evropu tlačit, aby tento svůj přístup změnila.

Ponechme teď stranou, že pan profesor je Američan, tedy de facto nezúčastněný pozorovatel, i to, že Evropa se nezachovala ani tak pohostinně, jako nebyla schopna se domluvit a reagovat. Pokud si toto odmyslíme, nemohlo by na tom zrnko pravdy být? Islámský stát vládne skrze strach. Lidem, kteří mohou odejít a nemusí se ho tudíž bát, vládnout nemůže. Ale jestli se Evropa z uprchlíků podělá, tak bude vládnout nejenom jim, ale Evropě.

Příčinou radikalismu je nezodpovědné zveřejňování pravdy


V dnešním pražském Metru vyšel sloupek s názvem Radikalismus – podněcují ho i arabská média:

Podle něj arabské televize rády ukazují zmrzačené děti a raněné civilisty: „Lidé vidí, co páchají americké bomby nebo izraelská střelba na Blízkém Východě,“ řekl k motivaci muslimů k odchodu z Evropy na Blízký Východ, kde se pak z nich stávají radikálové.

Pokračovat ve čtení „Příčinou radikalismu je nezodpovědné zveřejňování pravdy“ →

Teroristická internacionála


Naprostá většina reakcí na teroristické útoky v Paříži na sociálních sítích se, alespoň co jsem já pozoroval. nese v duchu perverzního triumfalismu: „My jsme vám to říkali“ a nepokryté radosti, že protimuslimské a protiimigrantské předsudky není třeba revidovat, ale naopak je možné je upevnit a rozšířit. Ve spoustě z nich ale zaznívá ještě něco mnohem temnějšího a zlověstnějšího, hlas bestie, kterou jsme dlouho drželi na řetězu a která cítí, že by ten řetěz teď mohl povolit, hlas ryzího antihumanismus volající po agresivním silovém řešení. Nejenom navenek, ale i dovnitř.

Lidé, kteří považují Evropu za nedostatečně militarizovanou, změkčilou a zbabělou a každého, kdo váhá s ránou a člověka vidí i v tom, kde žije za hranicemi Evropy, mají za nebezpečného zrádce, zde byli vždy. Teď se ale s vydatnou pomocí teroristů mohou z periférie dostat až do vládní paláců. Stačí, aby jim zmatení, vystresovaní a polekané Evropané dopřáli sluchu. Pokud je teroristou ten, kdo chce vládnou skrze teror, pak je jedno, jestli přichází zvenčí, nebo už je uvnitř, jestli chce dobývat, nebo chránit – pořád je to terorista.

A teroristé si jdou na ruku. Možná nevědomě, možná neplánovaně, možná sami sobě navzdory, ale jdou. To, co teď Evropu nejvíce ohrožuje, je teroristická internacionála, synergie mezi teroristy zvenčí a těmi, kteří by nás před nimi skrze teror chtěli chránit. Nebude to bolet hned, nejprve půjdou za potlesku davů na jatka uprchlíci, ale hned po nich ti, kteří je na ta jatka hnát nechtěli, pak ti, co budou pochybovat o evangeliu síly a agresivity a pak… Teroristům stačí jen celý proces nastartovat, o vítězství teroristické internacionály se pak postarají vystrašení slušní lidé sami.

Tohle násilí, tahle svoboda


V novinách na úvodní straně samozřejmě komentář k teroristickému útoku ve Francii, ve kterém mi zrak sám od sebe padl – nebo si ho snad přitáhla? – na větu: „Ale také sjednotit většinu civilizovaného svět v odporu k násilí a obraně svobody slova.“ Civilizovaný svět, to nemůže být nikdo jiný, než my, takhle mi sami sebe přece vidíme, ale jakému násilí že to chceme odporovat? My, kteří jsme dali světu dvě světové války a koncentrační tábory, my, kteří považujeme mučení za přiměřený a efektivní způsob vyšetřování, my, kteří jsme vedli války v Iráku a Afghánistánu a bombardovali Libyi, my, kteří institucionalizované ekonomické násilí považujeme za nepřekonatelný vrchol civilizace, my, kteří diktujeme, intervenujeme, sankcionujeme a kolonizujeme? Ale vždyť je to jasné: chceme odporovat tomu násilí, kterého se někdo dopustí na nás. Z toho je také jasné, proč se má sjednotit většina civilizovaného světa, a ne celý: ten, proti komu chceme násilí použít my, musí zůstat venku.

Bůh ochraňuj Soči


Co si budeme namlouvat, Rusko je logickým cílem teroristů (tak jako jím byly a jsou i USA) a marketingový potenciál útok na olympiádu v Rusku je řádově někde jinde, než v případě takového Norska, takže možnost teoretického útoku na Soči je reálná. Bohužel, míra tohoto nebezpečí je umocněna Západem, který zaklet v myšlenkových schématech studené války místo toho, aby dal jasně najevo, že jestli si někdo něco zkusí, tak ho ruku v ruce s Ruskem nekompromisně smázne, Rusko soustavně kritizuje takovým způsobem, že případný útočník snadno může nabýt dojmu, že za útok nebude jednoznačně odsouzen, ale že se o část viny jednak podělí s obětí, a jednak že by útok leckomu přišel vhod jako šikovná podpora protiruských stereotypů. Přitom by stačilo málo – nedělat z olympiády v Soči politikum a nezařazovat na její program neoficiální disciplínu pomlouvání hostitele. A protože od Západu nelze očekávat, že by dokázal překročit svůj stín, nezbývá než doufat, že se nic nestane a olympiáda nevybočí ze sportovních mezí alespoň ve svém průběhu, když už se nepodařilo ji v nich udržet před zahájením.