Mnichovské řešení, při němž byl SSSR zcela ignorován, však představovalo zásadní úder Litvinovově politice kolektivní bezpečnosti a zřejmě též důležitý milník na cestě k uzavření sovětsko-německého paktu v srpnu 1939.
(Vít Smetana: Deset tezí o Mnichovu, DaS 10/2018)
Obdarovali jsme dceru lísky na sobotní koncert skupiny Jelen, neb o ní kdysi (asi před 3 měsíci, což je v pubertě pravěk) jevila zvýšený zájem. A aby nešlo to nebohé děvče samo, naděli jsme si je také, čímž jsme v podstatě uspořádali rodinný kulturní výlet.
Ani nevím, co jsem od toho koncertu čekal, myslím, že nic moc, i když pár jejich písniček jsem znal a líbily se mi. Jak se později ukázalo, znal jsem jich víc, než pár, jen jsem nevěděl, že jsou od nich. Z nějakého důvodu jsem Jeleny považoval za sice úspěšnou, ale pořád amatérskou partičku z periférie. První překvapení tudíž proto přišlo, když se objevila „předkapela“. To jsem nečekal. Předkapela v uvozovkách proto, že to nebyla celá kapela, ale jedna jediná písničkářka (jméno jsem zapomněl, za což se vám i dotyčné omlouvám). Druhé překvapení přišlo, když předkapela začala hrát, protože hrála podle mého mínění sakra dobře. Tak dobře, až jsem si říkal, jací jsou ti Jeleni frajeři, že před sebou pustí holku, co hraje líp, než oni.
Nehrála, a že hrála sakra dobře. Jeleni totiž hráli skutečně výborně. A s veškerou světelnou zvukovou a světelnou parádou, jak nějaký zahraniční superstar, a to bylo třetí překvapení. Těžko říct, jestli si to po turné vozili všechno s sebou, nebo jen využili možností Fóra Karlín, kde se koncert konal, ale na každý pád, takhle dobře nazvučený koncert jsem už dlouho nezažil, pokud vůbec kdy. Výborná byla i atmosféra, protože evidentně přišli skalní a textů znalí fanoušci, takže skoro pořád zpívala celá hala. A tady přišlo čtvrté překvapení: Jeleni totiž turné pojali jako poctu Michalu Tučnému (přiznávám, že jsem úplně nepochopil proč, protože stylově se z mého laického pohledu naprosto míjejí) a zahráli poměrně dost jeho písní, jako první Pověste ho vějš, která v jejich aranžmá zněla snad ještě lépe, než originál. A to překvapení? Když i tuhle starou táborákovou vykopávku zpívalo celé Fórum. To byl nečekaně silný zážitek. Přiznávám bez mučení, osobně jsem byl z toho koncertu nadšen a pokud to nebyl vůbec nejlepší koncert, na jakém jsem zatím byl, tak rozhodně jeden z nejlepší. Tolik muziky za tak málo peněz se jen tak nepořídí.
A pochvalu zaslouží i Fórum Karlín, které sice nejprve znechutí návštěvníky šacováním u vstupu, konfiskací pití a dvackou za kus (sic!) oděvu v šatně, samo o sobě pak vypadá ratejna, ale má tak velkoryse dimenzované pípy a záchodky (včetně dámských), že se skoro nečeká. Rodinný výlet se zkrátka vydařil.
Podporuji finančně dva vlastizrádné štvavé plátky – Deník referendum a A2larm. Někdy si říkám, jestli to má vůbec smysl, ale někdy si říkám, že to má sakra smysl. Jako třeba dnes, kdy oba přinesly velice zajímavé texty. O něco lepší (= třaskavější) A2larm, který je v poslední době přeci jenom o něco málo lepší (=radikálnější?), než DR. Posuďte sami a zamyslete se nad tím, kde jinde byste si něco podobného mohli přečíst. Myslím, že v žádném ze seriózních a módních deníků, co jich dnes na pravici je.
[A2] Žana Coneva: Ceny paliv vyvolávají protesty i v Bulharsku
Sociolog Čavdar Najdenov to shrnul následovně: „Když v Bulharsku nemáš auto a benzín, nemáš ani práci.“ Železniční doprava je neuvěřitelně zastaralá a podfinancovaná, což obvykle bývá příprava na privatizaci.
[DR] Petr Bittner: „Oni to tak chtěj“ a jiné projevy tradiční české lhostejnosti
Problém bezdomovectví takto média často redukují na citace člověka, který si svůj životní úděl v nejhorších představitelných podmínkách racionalizoval do podoby „neměnil bych“ a „tady můžu chlastat“. Přispívají tím k utužování předsudků o bezdomovectví jako „životním stylu“, přestože jde o problém hluboce systémový. (…) Všechny dosud uplatňované metody jako prostupné bydlení vychází z nezpochybnitelného základu, že bydlení samo o sobě je zásluha, že si na ně člověk musí vydělat. Všechny tyto přístupy ignorují fakt, že bydlení je především nutnou podmínkou, aby se člověk v téhle společnosti vůbec mohl začít o něco zasluhovat.
[A2] Zdeněk Rous: Václavák obsadili feťáci a černoši z Nigérie!
Podle zástupce organizace Sananim, která pomáhá drogově závislým, ve skutečnosti počet uživatelů, kteří si na Václavské náměstí přicházejí kupovat drogy, klesá. Pohybuje se jich zde až o polovinu méně než před 12 lety. Ti, kteří zde zůstali, ale zestárli, zhoršil se jejich zdravotní stav a jsou častěji bez přístřeší – došlo tedy k jejich zviditelnění.
[A2] Václav Drozd: Migranti jsou dokonalý terč pro projekci pocitů strachu a zklamání
Obyvatelé vnímají migranty velmi negativně a nejvíce odmítají migraci v zemích, kde je narušená tkáň společnosti. Tyto společnosti jsou charakteristické velmi nízkou úrovní důvěry, lidé se v nich cítí ohrožení, vidí budoucnost nejistě a trpí celou řadou frustrací. Narušená tkáň společnosti také znamená velmi nízkou úroveň vzájemné solidarity.
[DR ]Ivan Štampach: Paradoxní důvody ruské hybridní války
Co vedlo Rusko k tomu, že opustilo spíše prozápadní orientaci, již mu můžeme připsat v létech 1991-1999, a že jeho politika je radikálně imperiální? (…) Orgány nadnárodní anonymní moci kapitálu, světové a evropské finanční instituce nadiktovaly Rusku změny podle Washingtonského konsenzu: překotnou privatizaci, deregulaci nákladů na bydlení, zhoršení dostupnosti zdravotní péče, omezení státních výdajů včetně sociálních, vzdělávacích a kulturních, jakož i dramatické zdanění, takřečenou „fiskální disciplínu“. To vedlo k prudkému růstu cen a zhoršení už i tak špatného životního standardu. (…) Nutno připustit, že významný podíl na vítězství této nebezpečné politiky [současné ruské] má Západ sám tím, jak bezcitně prosazoval v devadesátých letech „trh bez přívlastků“ a odvrátil vznikající sympatie obyvatelstva od sekulárních, demokratických a liberálních principů.
Ne, já nevím, jak zachránit svět. Vědí to ale jiní a pro mě je čest, že mohu přispět alespoň tím, že jejich nápady sepíši do stručného, a po hříchu nutně neúplného, přehledu. Co je tedy možné a nutné udělat pro záchranu světa? Svět spasí, nebo jej alespoň před pádem do propasti pomůže ochránit, kupříkladu toto:
Nutně jsem mnohé vynechal a mnohé trestuhodně zjednodušil, proto vlastní nápady, postřehy a upřesnění směle pište do komentářů, protože vám jistě osud světa není lhostejný. Pamatujte, že jen málo problémů nelze vyřešit násilím a krutostí. A já nepochybuji o tom, že společně recept na záchranu starého dobrého světa dáme dohromady. Jen si tedy nejsem už tolik jistý tím, že ten krásný starý svět za tu záchranu stojí.
Kdo jste vy, co vám nevadí, že v některých rodinách nemají ani na školní obědy pro děti, ale zdvihne vás ze židle, že by těm dětem měl ty obědy platit stát? Kdo jste? Jak byste se sami charakterizovali? Kam byste zařadili sami sebe na politické mapě? Já si myslím, že vím, co jste zač, ale chci vám dát šanci mne přesvědčit, že se mýlím. Teď máte příležitost, pak vám řeknu já, co si o vás myslím.
V rozhovoru pro LN řekl Radoslaw Sikorski (pokud vám toto jméno nic neříká, tak je to bývalý polský ministr zahraničí, tedy člověk, který může být všechno možné,. jen ne neinformovaný):
Rusko prolomilo tabu nejprve v Gruzii, pak na Ukrajině, kdy silou změnilo pozemní hranici.
Poznámka 1: Pozemní hranici změnily silou například i USA v Kosovu. Pan exministr tedy buď v lepším případě lže, nebo v tom horším vůbec nevidí analogii mezi těmito dvěma situacemi, a použití síly považuje za tabu pouze pro Rusko, ale použije-li ji NATO, problém v tom nevidí. O faktické změně hranic takové Sýrie ani nemluvě. A co si budeme povídat, ruská „okupace“ (ve skutečnosti anexe) Krymu je ve srovnání s okupací Afghánistánu či Iráku, kterou má na svědomí NATO, učiněná selanka.
Poznámka 2: Hranici se mění stále. Například rozšíření EU či NATO nebylo nic jiného, než změna jejich hranic. Kdyby tedy Ukrajina místo u přijetí do NATO požádala o přijetí do Ruské federace, mělo by to být vzhledem k nesilové povaze takového aktu, analogické k rozšiřování NATO, pro EU/NATO zcela přijatelné a nekonfliktní. Kdo tomu věří, ať tam věří. Nebo scénář nenásilného vystoupení některého státu z NATO. Síla, kterou by NATO v ten okamžik použilo, by byla enormní, byť by pravděpodobně nešlo o hrubou vojenskou sílu, ale o soft-power propagandy, vydírání a korupce elit.
Závěr: EU/NATO elity jsou buď extrémně pokrytecké, nebo absolutně neschopné sebereflexe, velmi pravděpodobně obojí.
Z článku Jana Schneidera Kerčský incident, Husův odkaz a Krym:
Vysvětlením je zřejmě to, že neschvalují Chruščovovu anexi Krymu z roku 1954. Je třeba zdůraznit, že odpůrci současného stavu, kdy je Krym součástí Ruska, jsou tedy nutně zastánci Chruščovovy anexe, tedy typického projevu sovětského režimu, pro který jinak nemají než slova odsouzení.
V případě Krymu je zamlčováno referendum z 20. ledna 1991, zda má být obnovena Krymská autonomní sovětská socialistická republika. Šlo tehdy o administrativní „povýšení“ Krymu z „oblasti“ na „autonomní republiku“. Zúčastnilo se 81 procent oprávněných voličů, 94 procent z nich řeklo, že ano. Nejvyšší sovět Ukrajinské SSR příslušný zákon schválil a Krym se s účinností od 19. června 1991 stal autonomní republikou v rámci Ukrajiny.
Dne 21. října 1998 krymský parlament přijal už třetí verzi krymské ústavy. Dne 23. října 1998 ukrajinský prezident Kučma podepsal zákon, který ji schválil. Článek 48 krymské ústavy deklaroval právo Krymské republiky vypsat referendum, týkající se podstatných otázek pro krymské obyvatelstvo.
Referendum z 16. března 2014 bylo tedy uplatněním tohoto práva, které bylo v souladu i s ukrajinskou ústavou. Námitky, že se konalo za přítomnosti ruských („okupačních“) vojsk, která tam dokonce byla prý poslána, jsou zcela liché. V roce 2010 byla totiž uzavřena rusko-ukrajinská smlouva o pronájmu krymských základen pro ruskou Černomořskou flotilu s platností až do roku 2042. Milan Syruček (Rusko-ukrajinské vztahy. Mýty a skutečnost. Praha 2015) uvádí, že Sevastopol dostal zvláštní status, a celkem 4.600 objektů na Krymu mělo právo exteritoriality. Celkový počet vojáků ani po jejich doplnění počátkem roku 2014 (to asi měla být ta „okupace“) nikdy nepřesáhl množství, uvedené ve smlouvě.
Vzal jsem rodinku do kina na novou českou filmovou pohádku*) Čertí brko. Nebo rodinka vzala mě? Ale to je celkem jedno, prostě jsme šli společně. A zatímco rodinka byla spokojená, až nadšená, já odcházel poněkud v rozpacích. Ne, že by to bylo vyloženě špatné, v kontextu české produkce se jedná o dílo téměř nadstandardní, má to hlavu a patu a nikdo se nepitvoří, jen jsem měl celou dobu dva neodbytné pocity: že všechno už jsem někde viděl (od S čerty nejsou žerty po Teorii velkého třesku – to ve scéně, kde čerti skandují: „Čerti! Čerti!“ a já viděl Berta, jak huláká: „Šutry! Šutry“) a že tvůrci neměli až do konce jasno v tom, jaký film vlastně chtějí natočit (bude do komedie? parodie? moralita? zpěvohra? má to být pro děti, nebo pro dospělé?).
Ty citace, inspirace a výpůjčky by tolik nevadili, kdyby byl výsledek originálnější. Přitom nepůsobí ani jako vykrádačka, ani jako snaha levně zrecyklovat osvědčené, spíš tak nějak nedotaženě, snad jako kdyby toho původně natočili mnohem víc a pak stříhali a stříhali, až nastříhali, co nastříhali. Nebo ta zpěvná čísla, které jsou ve filmu asi tři a první se objeví až někdy po třetině, možná v polovině. Proč tam vůbec jsou? Nestačila by ústřední melodie a zpěv až se závěrečnými titulky? Ale když už tam jsou – a proč ne, je to osvědčený způsob – proč jich není více?
Ale co mi vyloženě vadilo, to byly prvoplánové moralizující promluvy ve smyslu: „Nevěřte nikomu, kdo říká, že to s vámi myslí dobře. Jestli si nenecháte peklo na zemi, nebudete nikdy šťastní a svobodní.“ (Nebo tak nějak.) Šlo to říct jinak, ale nemuselo to tam být vůbec, protože to byl beztak jen další neorganický prvek, který ani neposouval děj, ani nebyl vizuálně zajímavý. A na druhou stranu zůstala nevyužita spousta zajímavých motivů, ze kterých se dalo vytěžit mnohem víc, když už byly nakousnuty.
Pro děti Čertí brko asi špatné nebude, protože nad tím nebudou přemýšlet tak, jako já, ale pro mě tam toho rušivého a nepochopitelného bylo víc, než by mi bylo milo.
*) V Česku je kdo ví proč zvyk říkat pohádka všemu, kde se objeví princezna (ta v Čertím brku nebyla, což je malé plus) nebo čerti, jako kdyby pohádka byla totéž, co fikce. Myslím, že pohádka je žánr mnohem hlubší a temnější, než se u nás zvrhla.
Něco si tady odložím z textu Tomáše Schejbala Klima versus impérium, neb byla věčná škoda, kdyby to zapadlo:
Naomi Kleinová před několika lety pochopila souvislost globálního oteplování s kapitalismem a také nutnost skloubit boj za klimatickou spravedlnost s tou sociální.
Obloukem přes Negriho a Hardtovu analýzu světového systému, popsaného roku 2000 v jejich knize Impérium, se pak dostáváme k otázce, proč nás kapitalismus škrtí všemi svými chapadly, ke kterým nepatří zdaleka jen klimatický rozvrat, ale také dluhy, nerovnosti, chudoba, války, rasismus a v poslední době vzestup fašismu.
Protivníkem lidstva a veškerého života na planetě je globální kapitál, deteritorializovaný suverén emancipovaný od národních států a představovaný třídou diskrétních elit, žijících v soukromých ohrazených komunitách v bezpečí před problémy, které mají na svědomí. Tyto socioekonomické struktury utvořené v éře globalizace během posledních několika desetiletí však stojí na bází imperialismu 20. století, který rozdělil svět na cizopasná civilizační centra a chudé zemědělské periferie.
Lidové vrstvy západních zemí, jejichž stále rostoucí blahobyt byl vykoupen bídou zbytku světa, si nakonec nechaly rozmluvit své revoluční představy o proměně společnosti k obrazu svému. Reformní liberálové a umírnění socialisté nakonec přiměli lidi spokojit se s odstraněním chudoby u nich doma, aniž by došlo k překonání její příčiny.
Klimatické hnutí se svým bojem proti fosilnímu kapitálu snaží předejít scénáři etnicko-kulturního konfliktu, který by v případě zvýšení mořské hladiny znamenal zostřený boj o zmenšený prostor. Tak jako se imperiální politici 19. století snažili předejít sociálním konfliktům jejich transformací v rasismus, těžko očekávat od energetické lobby humánnější politiku, neboť pro ni bude výhodnější klimatické hnutí násilně potlačit fašistickými metodami a úzkosti vystrašeného obyvatelstva směřovat proti nově příchozím. Univerzální emancipační příběh by se i proto měl i nadále věnovat všem problémům, kterým v současnosti čelíme.
Text končí větou: „Autor je leninista“. Evidentně potřebujeme leninisty k tomu, aby pojmenovali problémy, na které demokraté svojí submisivitou vůči kapitálu zadělali.
Update 22.11.2018: Zdrojový článek už není pod uvedeným odkazem dostupný, po jeho osudu reakce pátrá.
USA se s oblibou pasují do role arbitra demokracie a po celém světě poučují, jak má demokracie vypadat, a osobují si jednostranné právo rozhodovat o tom, kde které volby byly demokratické, a které ne. Jenže samy USA mají v tomto směru máslo na hlavě a ani volby v USA nebývají nejsou bez poskvrnky. Největší rozdíl proti těm pranýřovaným je v tom, že v USA není omezováno volební právo pasivní, ale volební právo aktivní. Rozšířené jsou zejména tyto triky:
(Zdroj: seriózní tisk)
Tribun 