Mýtus šestidenní války

Mýtus šestidenní války: Není pravda, že se Izrael „jen“ bránil, Izrael nebyl napaden, dokonce nebyl ani přímo ohrožen, ale zaútočil sám, aby demonstroval sílu a získal území, zejména palestinská, na nichž poté organizoval „zeštíhlování“ palestinské populace, neboli etnické čistky. Dalším důvodem bylo uvolnění kapacit lidských a materiálních vázaných v armádě ve stavu pohotovosti. Oslavy vítězství jsou tak de facto oslavy okupace.

Když nemůžou, přitlač

Po snížení příspěvku na živobytí pro dlouhodobě nezaměstnané se od června snižuje i doplatek na bydlení. Prý aby se zaťal tipec obchodníkům s chudobou a bytovým lichvářům, tedy těm, které stát a municipality aktivně pomáhaly vytvořit a vykrmit, mj. i fundamentalistickou privatizací bytového fondu. Co teď stát čeká? Že když sníží doplatek na bydlení, že lichváři adekvátní sníží ceny? To se samozřejmě nestane, jen ti na úplném dně to budou mít zase o něco těžší, zase pro ně bude složitější vyjít s penězi, zase to dopadne především na jejich děti, zase zbude méně peněz na jídlo, na boty, na dopravu, zase bude méně motivace zapojit se do života společnosti a respektovat její většinová pravidla. Upřímně, takhle nastavená pravidla si o nějaké to porušování vyloženě říkají. Nebo co jiného může čekat společnost, která čím je bohatší, tím krutěji se chová k chudým? Ekonomika šlape, nezaměstnanost klesá (byť kolikrát za cenu pracující chudoby), tak kdy jindy by si mohli i ti nejchudší polepšit? Místo toho se jim ale ještě trochu přitáhnu šrouby. Ať vidí, zač je toho loket! Jen ať má mizerně placený zaměstnanec dobrý pocit, že se nemusí dělit s „parazity“, pak se ze samé radosti nebude ptát, proč je tak mizerně placený. Jen aby se nám tahle uvědomělá krutost brzy nevymstila. Už jenom tím, když ekonomika škobrtne a z masy „slušných“ Čechů se naráz stanou také „paraziti“.

Kapitalismus platforem II

V návaznosti na Kapitalismus platforem doplnění z Pokud nebudeme opatrní, technologie lidstvo zničí:

Práce zprostředkovaná platformami se příliš neliší od toho, jak lidé pracovali v druhé polovině 19. století, když ještě neexistovalo stálé zaměstnání. Je to skutečně radikální změna ve vývoji poválečné ekonomiky.

Každý freelancer musí neustále žonglovat s mnoha zakázkami a mnoha platformami, na kterých si práci hledá. Můžeme to přirovnat k tomu, kdyby byl slavný fotbalista jako Pavel Nedvěd placený jen tehdy, když dá gól. Nebo kuchař, který nedostává měsíční mzdu, ale je placený za každé jídlo. Nemáte žádnou jistotu a musíte si při práci pořád hledat další zakázky.

Tyto firmy utvářejí takzvanou společnost freelancerů a dodavatelů, kteří nemají zdravotní a sociální pojištění. Jsou to [platformní kapitalisté] neoliberálové, kteří se zhlédli v Ayn Randové a její Atlasově vzpouře.

Tiše, vůdce maká a sní

Andrej Babiš sepsal cosi, co v tomto rozhovoru označuje za Vizi 2035, prezentuje to jako dlouhodobý program ANO, který nemá nic společného s letošními volbami, oficiálně se to jmenuje O čem sním, když náhodou spím, všechny v tom zaujala zmínka o tom, že se děti mají učit o kolonizaci Marsu a nikde se to nedá sehnat, ani na webu ANO, který jsem kvůli tomu obětavě navštívil.

Pokračovat ve čtení „Tiše, vůdce maká a sní“ →

Tom Egeland: Nostradamova závěť

Nostradamova závěť Toma Egelanda je perfektním příkladem toho, že ani prvotřídní suroviny nezaručí, že výsledný eintopf bude delikatesa. V Nostradamově závěti (viz ČBDB, kde až jsem zjistil, že jde o 4. pokračování jakési série, což mnohé vysvětluje) je přitom všechno: tajná organizace po staletí střežící tajemství, do známých knih zakódovaná vodítka k jeho odhalení, Archa úmluvy, Alexandrijská knihovna, utajený kvazibojový řád z konspiračních teorií, který, jak se ukáže, skutečně existuje a poněkud se vymkl se kontrole papeže, pyramidy, Sfinga, templáři a samozřejmě Vatikán. A ovšem krásná žena. Nostradamova závěť je v podstatě pastiš Brownovy Šifry mistra Leonarda, jejíchž kvalit ovšem nedosahuje v duchu přísloví mnoho psů, zajícova smrt. To ale neznamená, že by se Nostradamova závěť špatně četla, z tohoto pohledu jde o slušné řemeslo, působí však poněkud banálně, recyklovaně, jako vrstvení populárních motivů a komerční exploatace ověřených vzorů. Přitom pár dobrých motivů problematizujících náboženství a víru v Nostradamově závěti je, ale jsou pohříchu utopené (nebo alibisticky schované?) v přehršli dalších. Jako kdyby se chtěl Engeland pochlubit, co všechno ví. Bohužel tím nejenom že vystřílel spoustu munice, ale naprosto při tom rozstřílel cíl.

(Ne)adekvátní reakce

Tak máme za sebou další teroristický útok. Tedy ne přímo my, Britové, ale asi nemá cenu předstírat, že se nás to netýká, stejně jako nemá smysl chlácholit se tím, že v Sýrii, Iráku či Jemenu jsou na tom hůř. Ještě třikrát a zvykneme si, tak jako si museli zvyknout lidé jinde po světě. Problém to sice nevyřeší, ale alespoň se z toho nezblázníme. Řešit by to ovšem chtělo. Jenže jak?

Pokračovat ve čtení „(Ne)adekvátní reakce“ →

Po vyvolených potopa

Takzvané globální oteplování, přesněji globální změny klimatu, je stejně nezpochybnitelné, jako nezvratné. Už to nezastavíme, už nenapravíme, už se tomu můžeme jenom přizpůsobit. Z tohoto pohledu není sabotáž mezinárodních dohod o ochraně klimatu ze strany USA zase až takový problém, protože adaptace, tedy nějaká forma geoinženýrství v kombinaci s reformou energetiky, nebyla nikdy prioritou, vždy se tlačilo především na snižování emisí. Symbolicky je však odstoupení ekonomické i politické velmoci od dohod zcela zásadní, protože vysílá celému světu jednoznačný vzkaz: nic nedělejte, žádné nebezpečí nehrozí, dál žijte na dluh, dál dotujte svoje ekonomiky externalitami. Takže to teď buď bude tak, že veškeré snahy o řešení problému klimatických změn, dokud jej ještě řešit jde, půjdou k ledu, nebo ostatní státy vytrvají a USA budou na jejich úsilí parazitovat.

Svým způsobem se ale USA nezachovaly nijak překvapivě, protože vykořisťování zbytku světa je jejich bytostný princip. USA se zachovaly pro sebe typicky arogantně a agresivně. Mezi odstoupením od klimatických dohod a mechanismem banánových republik není zase až takový rozdíl, jak by se na první pohled mohlo zdát. USA posedlé mindrákem vyvoleného národa se zkrátka chovají standardně imperialisticky stylem po nás potopa.

Je ovšem otázka, zda toto rozhodnutí, které bude jistě racionalizována řečmi o ekonomice, národních zájmech a konkurenčních výhodách, není v podstatě metafyzické a nekoření právě v tom komplexu Bohem (sic!) vyvoleného národa? Protože kdyby Bůh chtěl, aby se se dobře žilo na Vanautu, založil by Spojené státy na Vanautu. Protože jsou ale v Americe, plyne z toho, že Bohu na nějakém Vanautu nezáleží a proto ani vyvolený americký národ na nějaké Vanautu nemusí brát žádné ohledy a klidně ho může utopit v rozpuštěném polárním ledu. A protože je americký národ Bohem vyvolený, je pod jeho ochranou a on už se postará, aby klimatické změny Ameriku neohrozily a jako deus-ex-machina (jak také jinak, když je Bůh) přijde s nějakou novou technologií, zázračným objevem, nebo prostě zařídí, že se nic nestane. A nebo také nezařídí a pak to bude boží trest a to je také v naprostém pořádku a bude stačí víc modlení a víc svatých válek, aby se problém vyřešil.

Kombinace moci, pověrčivosti a z ní plynoucí nezodpovědnosti, která USA tvoří, je nebezpečná pro celý svět. Přitom, kdyby se ta moc použila správně, mohla by celému světu prospět. Jenže to by si, mimo jiné, museli Američané nejprve uvědomit, že celý svět není jen Amerika a že ten zbytek tu není proto, aby jim sloužil.

Hodně štěstí nám všem, protože Američané nám moc jiných možností řešení, než je naděje, jako obvykle opět nenechali.

Uděláme, aby dobře bylo

Tak už to vypuklo. Předvolební kampaň. První do světa na billboardech vylétli Modří ptáci a pak nějaká partička, co chce referendum o vystoupení z EU, další budou nepochybně houfně následovat. Ta partička je ovšem zatím – a tím teď nemyslím jen letos, ale snad za všechno volby, co pamatuji – jediná, která jasně říká, co chce a jak to chce a dokonce už má sepsaný i návrh zákona o tom referendu. Ostatní lákají voliče na slib: „Uděláme, aby dobře bylo.“ Konkrétní informace o tom, co chtějí, jak toho chtějí dosáhnout a zejména jak to něco má vést k vytčenému cíli většinou zcela chybí. Maximum konkrétnosti, kterého jsou strany schopny, je záměr zvýšit/snížit daně přidat/ubrat někomu peníze. Jak to má ale zařídit lepší budoucnost a jaká ta budoucnost má vlastně být, o tom strany (a hnutí) cudně mlčí. Soudě podle obecné komunikační strategie stran je politika něco na způsob magie. Nejde přitom o očarování voliče, to není magie, ale „jen“ technologie, jde o to, že když ve správný čas (u voleb/o úplňku) se správnou substancí (volebním lístkem/močí panny) uděláte tu správnou věc (vhodíte do urny/nalijete do vývaru z netopýra) svět se změní podle vašich představ. Příliš málo informací na tak zásadní rozhodnutí, jako jsou volby. To strany samy nevědí, co vlastně chtějí a jak by to mělo fungovat, nebo to před voliči tají, aby je neodradili? Vize, strategie a koncepce nikde, zato emocí a výkřiků jako nasráno. Vítejte u demokratických voleb, bude se čarovat.

Internet ve spárech kapitalismu

Všechno se mění, i internet, který se, zjednodušeně řečeno, mění z více či méně regulované kvaziveřejné infrastruktury určené pro vzájemné propojování počítačů na neregulovanou privátní infrastrukturu určenou k distribuci obsahu. Dobře to popisuje článek Globální internet umírá, řítíme se do pozlacené éry obřích CDN a je to přesně ten druh změn, které jsou nenápadné a mimo okruh „insiderů“ nezjistitelné, jejich dopady ale mohou být globální. Jejich závažnou samozřejmě závisí na tom, jestli internet považujete primárně za infrastrukturu, nebo za obsah, jestli se v „internetovém moři“ cítíte spíše jako pirát, suverénní kapitán či pasažér-konzument.

Pokračovat ve čtení „Internet ve spárech kapitalismu“ →

Král Artuš: Legenda o meči

Natočit tenhle film určitě nebylo ani snadné, ani levné, protože speciálních efektů je v něm kupa, bohužel to ale bylo trochu zbytečné, ať si rating na ČSFD co chce říká. Legenda o králi Artušovi již byla zpracována mockrát a jistě ještě mockrát bude, toto zpracování mi k ní ale prostě nesedí. Přitom příběh samotný, nakolik si artušovskou legendu matně vybavuji, nijak znásilněný nebyl, ale ta vizuální a narativní modernizace, ten fantazy akčňán (víc akčňák, než fantazy) mi k němu prostě nějak nepasuje. Vadilo mi, že některé scény vypadají jako z Pána prstenů (i když by mě vůbec nepřekvapilo, kdyby se Tolkien inspiroval i Artušem), vadilo mi, že král Artuš je skoro pořád takový čisťounký a nakrátko střižený, což mi k raně středověké Anglii (nebo kdy se to vlastně odehrává) nesedí, stejně jako černoch v jedné z hlavních rolí. A prosím vás, co je to za příběh o Artušovi, když v něm není kouzelník Merlin? O tom je ale jen zmínka a místo něj je tam jakási čarodějka, jejíž jméno ani nezazní. Přitom scény, ve kterých čaruje, patří k těm nejlepším. Podařená je i hudba. A vlastně i vyprávění je dobře zvládnuté, divák nemá problém orientovat se v tom kdo je kdo a proč dělá, to co dělá. A přesto to není film, který bych chtěl vidět znova. Asi stárnu.