Autor: Tribun

Čtenář, kritik, komentátor a kverulant v jedné osobě, z milosti boží a dopuštěním zdravého rozumu levičák, majitel realit.

Porošenkův Siegfried


S německým termínem Siegfried, neboli vítězný mír, jsem se poprvé setkal v jedné knize o první světové válce. Německý generální štáb tak označoval svoji strategii pro ukončení války a nastolení míru – ukončit válku tak, že německá armáda zvítězí. Tato „geniální“ strategie stála statisíce lidských životů a v jejím důsledku nakonec tak či onak prohráli všichni, jen někteří o dvacet let později. Když teď slyším ukrajinského prezidenta Porošenka mluvit o tom, jak chce mír, ale je připraven vést totální válku, tak si na ten německý vítězný mír vzpomenu a začnu se bát, aby nám podobné „vítězství“ nenadělili Ukrajinci, kteří také odmítají jakoukoliv dohodu a víc než mír je zajímá vítězství. Jestli chceme mír, měli bychom se vzdát touhy po vítězství a rozmluvit ji i Porošenkovi, který chce bojovat hlavně proto, že cítí bezvýhradnou podporu Západu. A jestli mír nechceme, tak jsme blbci a musíme počítat s tím, že nás ten Porošenkův Siegfried může přijít pěkně draho a nejenom v penězích.

Dětičky je třeba kout, dokud jsou malé


Kdykoliv jsem včera zabrousil na některý z veřejnoprávních (!) dětských kanálů, ať už televizní, nebo rozhlasový, vždy jsem přišel zrovna v okamžiku, kdy dětičky dostávaly nalejvárnu o svobodě, jak dřív žádná nebyla a jak teď je a jak je to skvělé, že ji máme. Každý režim má svoje, ten minulý měl zase pionýry, a každý chce to svoje zasít na co nejúrodnější půdu, ale stejně si myslím, že děti by z propagandy měly být vynechané. Jo kdyby jim někdo říkal, co to znamená být svobodný, jak svobodně žít a že svoboda jednoho končí tam, kde začíná svoboda druhého, proč ne, ale tohle nebyla osvěta, to bylo oznámení: máte svobodu a tomu věřte. Na nic se neptejte, protože kdo se moc ptá, tak si svobody neváží. A hlavně si na nic neztěžujte, protože máte svobodu, takže nemáte důvod ke stížnostem, a že máte svobodu poznáte tak, že jsme vám to řekli. Chudáci děti, kteří chtějí pohádku a místo ní dostávají politické školení, chudáci rodiče, kteří musejí dětem vysvětlovat, že ani tak nezpochybnitelná autorita, jako je televize nebo paní učitelka, nemusí mít vždycky pravdu, a chudáci děti těch dětí, které nikdo nenaučí přemýšlet o tom, co to svoboda je, ale prostě budou věřit, že oni svobodní jsou, bez ohledu na okolnosti.

Spor o masakr


Prezident Zeman řekl, že 17.listopadu 1989 se na Národní třídě žádný masakr nekonal, že to byl jen standardní policejní zákrok a že on to musí vědět, protože tam byl. A hned to schytal ze všech stran, že to tedy masakr byl a basta a že by se měl stydět takhle zlehčovat slavnou revoluci. Mohla by to být jen další kost, kterou Zeman předhodil vzteklé pražské kavárně a teď se náramně baví, jak zase tancuje podle jeho píšťalky, ale tentokrát jde o mnohem víc – o zakladatelský mýtus nového režimu. Zakladatelské mýty totiž nemohou být všední, ale musejí být slavné a hrdinské. Kdyby se tehdy lidé v poklidu sešli a zase rozešli, aniž by potkali jediného policajta, a přitom se dohodli, že už toho mají dost a chtějí změnu, tak by ten starý režim sice také skončil, protože o něj už prostě nikdo nestál, ale dnešní elita by nemohla odvozovat svoji legitimitu od prostého faktu, že tam tehdy byla. Proto musí být na 17.listopad 1989 vzpomínáno jako na masakr, bez ohledu na to, že se jednalo o zákrok, který byl sice brutální, ale nijak zvlášť nevybočoval ze západoevropského standardu policejní brutality. Pojem masakr by měl zůstat vyhrazen pro situace, kdy umírají lidé a krev teče proudem, což při vší úctě 17.listopad 1989 – na rozdíl od Majdanu, Tchien-an-men nebo Amritsaru –  nebyl. Měl by, ale nezůstane, protože musí posloužit k oživení revolučního étosu notně pošramoceného kocovinou z polistopadového vývoje. Každá revoluce potřebuje své mučedníky a když nejsou, tak se musejí vyrobit.

Sváteční chvilka poezie


Bytostný disident, marxist levý Egon Bondy na dnes aktuální téma, o jehož dnešní aktuálnosti nemohl před 25 lety nikdo vědět, ale tušit měl a mohl každý (tušili jen nemnozí):

Jak jste věřili ve svobodu
A zbyla z ní svoboda obchodu
t. j. podvodu
Zalízt pod vodu
a tam utopit byste se měli
vy co jste na Václaváku v nadšení vyváděli
To co jste chtěli jste dostali:
zas vám akorát nasrali
A rvát vlasy by si měl pan Havel
jak to s váma sválel

Pokračovat ve čtení „Sváteční chvilka poezie“ →

ZZZ – zelený zmrde zhyň


Quo usque tandem abutere, Alzáku, patientia nostra? Já sice chápu, že reklama patří ke kapitalismu jako ke žluté zimnici horečka, ale čeho je moc, toho je příliš. Abych měl Vánoce místo tří dní v prosinci dva měsíce v kuse, a po zbytek roku se také neměl kam schovat, tak to tedy ne. A ze všech nejotravnější, nejvlezlejší a nejuřvanější je ten zelený zmrd Alzák. Ale co s ním? Když se člověk podívá na tu záplavu bilboardů kolem silnic a ve městech, musí mu být jasné, že u úřadů se zastání nedočká. Naštěstí to není potřeba. Alza má totiž nejenom dobré ceny a dobrý sortiment (to jí nikdo nebere), ale také – konkurenci. Nakupujte u konkurence a Alzákovi zmehne. Ale nakupovat nestačí, ještě je potřeba po každém nákupu napsat Alze: „Koupil jsem si u XY za YZ,- u firmy ABC. Nakoupil bych u vás, ale vaše antireklama s Alzákem mě přesvědčila, abych nakupoval jinde.“ Anebo, když už máme ty sociální sítě, to hodit na ně, třeba s hashtagem #zzz. Tohle musí pochopit i kapitalista. Vlastně je to to jediné, čemu kapitalista rozumí. Však ono to půjde, stačí chtít. S trochou organizace a disciplíny se dají dělat divy.

Provolání ke španělské vládě


Vládo Španělska! Ve jménu svobody a demokracie – neustupuj katalánským teroristům. Udus v zárodku tu ohavnou rebelii, vyřízni bez slitování vřed separatismu z těla Evropy. Všichni slušní lidé tě podpoří, Brusel penězi, Washington zbraněmi. Neboj se použít sílu proti zlu, nenech se zmást tím, že domy mají okna místo střílen a komíny místo hlavní, nenech se oklamat tím, že zabití teroristé ještě nebudou mít chlupy mezi nohama. Domy promění separatisté v pevnosti, z chlapců vychovají bojovníky. Vládo Španělska! Zasáhni rychle a rázně, protože připustíš-li, aby si lidé sami určovali, v jakém státě chtějí žít, otevřeš Pandořinu skříňku a celý svobodný svět tě bude nenávidět za tvoji slabost a zbabělost, která vpustila do světa démony požírající hranice. Vládo Španělska! Bojuj za hodnoty, na kterých stojí naše civilizace, bij katalánské teroristy, vykořeň separatismus z našeho společného domu. Vládo Španělka! Cokoliv učiníš, učiníš ve jméně svobody a demokracie a máš k tomu souhlas všech slušných lidí.

Čí je Donbas?


Čí je země? Státu, který kolem ní nakreslil své hranice, nebo lidí, kteří v ní žijí? Otázka, která měla dávno patřit historii, ale jak ukazuje krize na Ukrajině, tak je pořád velmi žhavá a bolestivá. A jestli na ni chceme v souvislosti s Ukrajinou hledat odpověď, měli bychom hledat rychle, dokud vůbec nějaká Ukrajina existuje a dokud v ní nějací lidé žijí, dřív než se změní v jedno velké krematorium.

Pokračovat ve čtení „Čí je Donbas?“ →

Nenadávej na zrcadlo, když máš křivou hubu


Hrůza! Skandál! Konec světa! Premiéři podávají demise, občané píší petice, okrašlovací spolky přecházejí do ilegality a slabší povahy páchají sebevraždy. Co se děje? Taková prkotina – pan prezident mluvil sprostě. Samozřejmě, že by prezident sprostě mluvit neměl, samozřejmě, že ta tři sprostá slova v interview pro ČRo byla přesně o tři víc, než bylo nezbytně nutné, ale jestli je vulgarita pana prezidenta problém, tak jeho kořeny je třeba hledat jindy a jinde.

Pokračovat ve čtení „Nenadávej na zrcadlo, když máš křivou hubu“ →