Pod záminkou ukrajinské krize ožila debata o roli armády a jejím financování. Na to, že je armáda chronicky podfinancovaná a ztrácí bojeschopnost, upozorňují generálové již poměrně dlouho, ale až strašení Ruskem způsobilo, že jim alespoň někdo naslouchá. Strašení Ruskem je samozřejmě hloupé a svatá válka s Ruskem hloupost na entou, ale to na faktu, že se česká armáda pomalu ale jistě stává nepoužitelnou, nic nemění. A armáda, která je k ničemu, je i zadarmo drahá.
Autor: Tribun
Čtenář, kritik, komentátor a kverulant v jedné osobě, z milosti boží a dopuštěním zdravého rozumu levičák, majitel realit.
Být rodič, nebo mít děti?
Již jednou citovaný Edgar Keret řekl ve stejném rozhovoru ještě jednu věc, která mne zaujala:
Rodiče často vychovávají své děti s tím, že z nich chtějí mít lékaře nebo právníky, ale moji rodiče chtěli být něčí otec a něčí matka a být v tom dobří.
A tady si neodpustím krátký komentář. Jako druh jsme již dosáhli mnohé, umíme létat do kosmu, stavět jaderné reaktory, léčit rakovinu a klonovat ovce, ale dobře vychovávat děti jsme za všechny ty tisíce let, kdy na tom kvůli životu v civilizaci záleží, pořádně nenaučili. Snad je to nějaký evoluční mechanismus, který zajišťuje, že děti nebudou stejní jako rodiče a budou mít šanci tam, kde rodiče tak úplně neuspěli. Bohužel, spousta lidí v dítěti nevidí svébytné individuum, ale něco na způsob majetku rodičů, investici, která musí rodičům vydělávat, ať již finančně, nebo emocionálně, a do níž rodiče projikují svoje (neukojené) ambice. Asi bychom měli být především rodiči, ale místo toho chceme mít doma právníka či lékaře a zdůvodňujeme to tím, že to je pro jejich dobro. Ale nebylo by pro děti lepší být dítětem, než mít účel být úspěšný? To Frommovo mít, či být, tady prostě rezonuje.
Smysl smyslu pro humor
Humor jako takový se rodí v kompenzaci za to, že jste slabí.. Když máte v reálném životě překážku a můžete ji odstranit, tak ji odstraníte – když ji odstranit nemůžete, tak o ní začnete žertovat. Proto máme tolik vtipů o nadřízených, zatímco oni o nás ne, protože nás prostě vyhodí z práce, a proto máme tolik vtipů o smrti, protože život je předem prohraný a jediný způsob, jak žít a neztratit důstojnost, je mít smysl pro humor.
(spisovatel Etgar Keret)
V ráji Šumavském II
Opět na Šumavě, nedaleko místa, kde jsem fotil loni, a opět stejný obrázek, tentokrát cestou z Antýglu na Čeňkovu pilu. Na to, že jde o (stále ještě) národní park, je vidět až moc lidských zásahů.
Opáčko pro Čecháčky
Když pozoruji, kolik Čecháčků nadšeně podporuje trestnou výpravu Kyjeva proti odbojnému východu Ukrajiny a jak horují pro územní celistvost Ukrajiny hlava nehlava, tak si říkám, že by jim měl někdo připomenout několik momentů z novějších českých dějin. Například vznik republiky v roce 1918, kdy se české země odtrhly od Rakousko-Uherska a k nim se následně připojilo Slovensko, nebo boj armády nového státu, kterou lze tehdy ještě směle označit za povstaleckou, proti Maďarsku, které chtělo udržet svoji územní celistvost, tedy včetně Slovenska. A co legionáři, z pohledu Vídně teroristé podporovaní cizími státy (Itálie, Rusko, Francie) a bojující proti územní celistvosti, ba přímo existenci, Rakousko-Uherska, mimo jiné s cílem podkopat potenciál Vídně ovládat a udržet České země? Za připomenutí stojí rovněž rozpad Československa v roce 1993, kdy se Slovensko odtrhlo od Čech, se kterými již dále nechtělo sdílet jeden stát, a to bez občanské války a bez toho, že by česká armáda bombardovala Košice. Byla tohle snad chyba, Čecháčci? Litujete, že nebyla občanská válka se Slováky? Proč nemají mít Rusové z východu Ukrajiny stejný nárok na opuštění státu, který již nepovažují za svůj, jako měli Slováci z východu Československa? Proč podporujete Kyjev, když nebýt toho, že jsme se k Vídni zachovali stejně, jako se nyní snaží Doněcko zachovat ke Kyjevu, tak by žádné Československo nikdy nebylo?
Palte mosty, kopejte příkopy, zabíjejte… a zoufejte
Když se po převratu v Kyjevě chopila moci nová vláda, začaly se východní provincie Ukrajiny obávat o svoji budoucnost a bezpečí, protože nové moci nedůvěřovali, a začaly proto usilovat o odtržení od Ukrajiny. Nová kyjevská vláda ovšem, místo aby se snažila obavy východu rozptýlit a udržet jej v rámci Ukrajiny, začala dělat vše pro to, aby východ přesvědčila, že jeho obavy byly opodstatněné a že odtržení od Ukrajiny (a možné připojení k Rusku) není otázka volby, ale životní nutnosti. Nasazení dělostřelectva a letectva proti vlastním občanům a odmítání vyjednávání je spolehlivý způsob, jak spálit všechny mosty a zničit poslední zbytky naděje na mírové urovnání v rámci jednoho státu.
Pokračovat ve čtení „Palte mosty, kopejte příkopy, zabíjejte… a zoufejte“
Mýtus samoregulace
Viděl jsem včera kus předvolební debaty, kde se zrovna hádal Liška s Teličkou o ochraně spotřebitele. Liška razil tezi, že ochrana spotřebitele je možná pouze pomocí státní regulace, nejlépe na úrovni EU, Telička mu vehementně oponoval, že regulace jsou k ničemu, že mnohem lépe bude fungovat samoregulace průmyslu a že žádné státní regulace nejsou potřeba. Od Babišova koně se dá asi jen těžko čekat, že by řehtal jinak, ale ať už tomu sám věří (vypadal, že ano), nebo ne, je evidentní, že někteří lidé právě takto přemýšlejí. Škoda, že pan Telička ani nikdo jiný nevysvětlil, proč by to průmysl dělal a jak by to mohlo fungovat? Proč by průmysl k nějakým samoregulacím přistupoval a proč by sám sebe omezoval? Proč by průmysl platil náklady vyšší, než je nezbytně nutné, proč by platil náklady, které může přenést na někoho jiného? Proč by kterýkoliv podnik něco takového dělal, když by konkurence, která by to neudělala (a proč by to dělala, když by nemusela?), získala výhodu? Proč by se kapitalista zříkal části renty, kterou může vytěžit, ve prospěch někoho jiného? Kdyby totiž samoregulace podniků v kapitalismu mohla fungovat, nikdy by se nemohlo dařit komunistickým a sociálně-demokratickým hnutím, protože by po nich nebyla poptávka, prostě nebyla potřeba. Desítky let zápasů o lidská, občanská a sociální práva jsou důkazem toho, že samoregulace průmyslu v kapitalismu nefunguje.
Kdo rozhoduje o objektivitě zpravodajství?
Na obzoru je nový skandál – poslanec Komárek míní, že o objektivitě zpravodajství mají rozhodovat politici (když si přečtete, tak ovšem zjistíte, že se jako obvykle nic nejí tak horké, jak se to uvaří, to jen ten titulek je standardně přihřátý). A protože představa, že by ze své práce měli skládat účty, je pro novináře zcela nezvyklá, bude se teď pár dní (nebo hodin) bouřit a kázat o svobodě slova a nezávislosti médií, aby se pokud možno překřičelo meritum věci, tedy zcela legitimní a případná otázka, zda zpravodajství objektivní a vyvážené je?
Problém je, že není nikdo, kdo by mohl o objektivitě zpravodajství objektivně rozhodnout. Politici to být nemohou, protože jsou sami předmětem zpravodajství; nemůže to být ani nikdo jiný, o kom zpravodajství referuje. Nemohou to být sami novináři, protože ti zpravodajství vytvářejí, navíc trpí předsudky (iluzemi) o své vlastní výjimečnosti. Nemohou to být ani vlastníci médií, protože každá liška chválí svůj ocas. A nemohou to dost dobře být ani čtenáři, protože k posouzení objektivity zpravodajství by jsou nutné informace, které ale získávají právě z toho zpravodajství. Snad jedině vědci by teoreticky mohli být schopni objektivitu zpravodajství nějak změřit, minimálně by na to mohli mít dobrou metodu, ale i oni budou moci změřit tak maximálně relativní posun mezi jednotlivými zpravodajstvími, nikoliv pevný bod objektivity.
Nemá smysl řešit, zda je či není zpravodajství objektivní, lepší je novinářům prostě nevěřit, přistupovat ke zpravodajství s kritickým odstupem a skepticky a především důsledně filtrovat hodnoticí a interpretační složku zpravodajství a brát si z něj pouze fakta, které sice také mohou být (a zpravidla i jsou) tendenčně vybrána, ale sama o sobě mají nejvyšší míru pravděpodobnosti, že jsou objektivní.
Rodinná záležitost
To si takhle holka z východu Ukrajiny najde kluka ze západu, dají to dohromady a spoustu let jim to docela klape. Jenže pak ten kluk chytí druhou mízu a najde si novou atraktivní milenku ještě víc na západ a k té staré se začne chovat hrubě a jenom ji využívá. Tak si ta stará řekne, že tohle jí za to nestojí a chce dát tomu klukovi kopačky, jenže to zase nechce ten kluk, protože je macho a také nechce přijít o příjem, který ta holka nosí domů, a tak začne tu holku bít a vydírat, v čemž ho jeho nová láska samozřejmě podporuje. Byl by to případ pro rodinou poradnu, kdyby ta holka neměla o kus dál na východě silnějšího bratra, kterému není jedno, co se u jeho sestry doma děje, a nová milenka toho kluka neměla o kus dál na západ pasáka, který je kápo té nejostřejší bandy ve městě. Pak stačí málo, jedovaté slovo, křivý pohled nebo jedna facka, a už se to mydlí. Možná by nemuselo dojít na nejhorší, kdyby do hry vstoupil rozum, ale kdo by se staral o rozum, když jde o čest, o majetek a o poslední slovo? Bohužel, takhle ošklivá záležitost už dávno není a už nikdy nebude soukromá a sousedům hrozí, že při téhle „domácí zabijačce“ možná také nějakou tu ránu schytají a ani kamarádšofty s tou partou ze západu je neochrání.
Sluníčkový Gadžo
Autorský dokument Tomáše Kratochvíla Gadžo o pobytu příslušníka majority v romském ghettu je sympatický osobním nasazením autora a potřebný tím, že „polidšťuje Cíkána“, ale je poněkud problematický tím, jak tak činí. Autor se totiž jeví tzv. sluníčkový člověk a tím je dáno i jeho nazírání světa – není konfrontační a proto konfrontace nevyvolává a na podněty, na který by jiný „startoval na první našlápnutí“, vůbec nereaguje. Jako životní strategie to není špatné, ale jako východisko k reflexi tak komplexního a závažného problému, jakým soužití s romskou minoritou je, to poněkud kulhá.
Kratochvílova odpověď na romskou otázku totiž zní, že žádné problémy nejsou, protože on žádné neměl. Kratochvíl zjišťuje, že za jeho přítomnosti se nic zvláštního nestalo a spokojuje se s tím, že když nemá problémy on, nemá je nikdo, když nejsou problémy tady a teď, nejsou nikdy a nikde. Jenže tak jednoduché to není. Frustrace a hněv lidí mašírujících proti Romů jsou totiž skutečné a bagatelizace a vysmívání jejich obav, jak Kratochvíl činí, nic neřeší, jen zametají problém pod koberec a přilévají olej do ohně. Pokud tedy Kratochvíl říká, že Romové nejsou kořen problémů, měl by i férově přiznat, že ale jsou katalyzátorem a ventilem skutečných obav veřejnosti a připustit, že někde nějaký problém, který je potřeba řešit, existuje.
Diskutabilní je i vzorek populace ghetta, který Kratochvíl „studuje“, protože s řady náznaků lze vyčíst, že se nejedná o typické obyvatele ghetta, ale o místní elitu, jak majetkovou, tak intelektuální (oba Romové mluví dobře česky, paní Margita vyloženě krásně, mnohem líp, než leckterá celebrita, a bez problémů zvládají formulovat myšlenky). Stejně diskutabilní je skutečnost, že se Kratochvíl systematicky vyhýbá problematice bytové lichvy, již mohou – ale také nemusí, to by však mělo být jasně řečeno a řešeno – jeho noví přátelé provozovat.
Gadžo je dobrý a potřebný krok správným směrem, ale pořád je to jen romantické nakročení, které se lichvy, nezaměstnanosti, drog a kriminality, tedy skutečných problémů spjatých s vnímáním romské menšiny, dotýká jen okrajově a neochotně.
Tribun 