Pražský hřbitov je román o spiknutí s cílem vyvolat dojem existujícího židovského spiknutí, jinak též román o vzniku Protokolů sionských mudrců. S výjimkou té ústřední jsou všechny postavy skutečné, nebo na skutečných založené, i události a reálie jsou skutečné, jen příběh je více či méně realistická – především ale čtivá – fikce. Jistý kpt. Simonini, dobrodruh, gurmán (zejména ze začátku připomíná román místy kuchařku), tajný agent a excelentní padělatel se živí tím, že vytváří falsa dokumentů (zejména závětí), a baví se tím, že dělá tajného agenta a organizuje speciální manipulační a diskreditační operace. Přitom po celý svůj poměrně dlouhý život cizeluje příběh o schůzce rabínů na pražském židovském hřbitově za účelem organizace spiknutí proti gojim, který zdělil po svém dědovi, takto zavilém antisemitovi, a který postupně rozšiřuje a prodává, až nakonec vyústí ve známé Protokoly židovských mudrců (proč by si někdo takovou práci objednával vysvětluje tento citát z knihy), protože „lidé snadněji uvěří tomu, co už četli nebo slyšeli, než něčemu zcela novému.“
Rubrika: Fučíkův odznak
Zpacifikovaný Hus
I když mi to Česká televize zařazením všech tří dílů na tři po sobe jdoucí večery zrovna neulehčila, tak jsem trilogii Jan Hus poctivě shlédl, protože jsem ji prostě vidět chtěl. Byl jsem zvědavý nejenom na to, jak se ČT s ambiciózním projektem na historické téma popasuje, ale především na to, jakého Husa v časech intenzivní reinterpretace dějin ČT ukáže, jestli proroka, nebo kverulanta. Že ho shodí z piedestalu, kam ho postavili komunisti (protože ho tam stavěli právě oni, jako kdyby První republika se svojí radikálně antiklerikální intenci vůbec neexistovala) bylo jasné, ostatně bourání mýtů je dnes všeobecně uznávaná a praktikovaná tvůrčí metoda, ale otázka zněla, zda ho zadupe do bláta, nebo si zachová respekt. Odpověď zní, že dehonestace se Jan Hus nedočkal, ale zpacifikován byl poměrně efektivně. Kdo by viděl jen tento film, neviděl byl revolucionáře, ale spíše nezodpovědného potížistu.
Jeníček a Mařenka
Dětská – či lépe řečeno pro děti vhodná – opera Jeníček a Mařenka ve Státní opeře Praha je čerstvé zboží (premiéra byla letos koncem dubna), ale vše nasvědčuje tomu, že bude i úspěšné a žádané. Ať už je to krásná (a chytlavá) hudba Engelberta Humperdincka (toto jméno jsem dnes viděl poprvé a když jsem si ověřoval na internetu, zda to není nějaká mystifikace, musel jsem do Googlu zadat „Engelbert Humperdinck composer“, protože prosté „Engelbert Humperdinck“ ukazovalo jen jakéhosi německého popového zpěváka; jeho hudba ale mne opravdu nadchla a donutila k zamyšlení, co vlastně rozhoduje o tom, že některý skladatel se stane „hvězdou“ a „klasikem“, zatímco o jiném nikdy nikdo s výjimkou hrstky zasvěcenců neslyšel, přestože oba tvořili kvalitní hudbu), nebo vizuálně opulentní scéna Matěje Formana a Andrey Sodomkové (mimochodem stejného tvůrčího tandemu, který stojí za rovněž vysoce ceněným a neustále vyprodaným Čarokrajem). Tvůrčí rukopis je zde sice patrný, ale to vůbec není na škodu, ostatně takové Wagnerovy opery jsou také svým způsobem na jedno brdo. A protože pohádku O perníkové chaloupce zná každý, jsou Jeníček a Mařenka přístupní a srozumitelní opravdu každému. A jelikož by to nebyl Forman, aby neměl v inscenaci nějaké extrabuřty, tak v Jeníčkovi a Mařence je i není přestávka – představení se sice přeruší, ale herci i diváci se přesunou před budovu Státní opery, kde se o přestávce koná intermezzo v podobě cirkusového představení (tatínek Jeníčka a Mařenky je totiž principál kočovného cirkusu Humperdinck (sic!)). Není běžné, aby člověk o přestávce postával na schodech před divadlem vedle představitele jedné z hlavních rolí a režiséra, ale dnes se to stalo (dělal jsem ovšem, že ho nepoznávám, pana režiséra tedy, protože Jiřího Hájka v kostýmu principála nepoznat nešlo). Jedinou vadou na kráse (tedy vyjma plačících dětí, o kterých ale myslím, že již byla řeč v některé mých z minulých recenzí), bylo pokažené cosi, co v prvním obraze dělalo v pravidelných intervalech: „Tsssss!“, což bylo hodně rušivé a kazilo to dojem, ale pak to naštěstí přešlo a tato výtka stejně podle všeho nejde za tvůrci, ale za techniky.
Známý neznámý Gustáv Husák
Gustáv Husáka zná každý, přinejmenším každý, kdo vyrůstal před Listopadem. Husák, to je přece ten děda z obrázku na zdi za katedrou, ten Slovák, co strčili na Hrad, aby Slováci neremcali, poslední prezident ČSSR. Jenže tenhle Husák není skutečný, ten skutečný je překvapivě impozantní osobnost: vzdělaný, inteligentní, schopný, ambiciózní, cílevědomý, přesvědčený a oddaný komunista, kterého nezlomil ani komunistický žalář v padesátých letech (viz kniha Svědek Husákova procesu vypovídá), dalece převyšující běžné aparátčíky. Alespoň tak se jeví v dokumentu V hlavní roli Gustáv Husák. Přitom ten dokument není žádná oslava Husáka, ostatně byl natočen v roce 2008. Husák nebyl žádné neviňátko, byl u spousty věcí, které by se mu daly vyčítat, kdyby nic jiného, tak byl hlavním architektem normalizace, ale nebyl to žádný tupý ouřada.
Upřímně, samotného mne to překvapilo. Takový Husákův obraz je zřejmě důsledek toho, že autoři nechávají své aktéry (mj. i Havla nebo Gorbačova) volně mluvit, neusměrňují je, nenutí je Husáka pomlouvat a ani diváka nesměrují k konkrétní interpretaci Husákovy osobnosti (takže je možné, že kdokoliv jiný by tento Husákův portrét přečetl naprosto odlišně). Po formální stránce lze pochválit zakomponování záběrů ze slovenské divadelní hry o Husákovi a vytknout přílišnou délku, bezmála dvě hodiny jsou na dokument přeci jenom docela dost.
Dva postřehy:
1.) Husák se jako Slovák rozhodně necítil Čechům nějak zavázaný a podřízený a stejně vnímal celé Slovensko (i proto byl zřejmě pro vládu v Praze „slovenský buržoazní nacionalista“).
2.) Normalizaci považoval Husák za svoji oběť pro národ, za způsob, jak zajistit, že se Rusové nebudou příliš míchat do vnitřních věcí Československa a že vliv lidí jako Vasil Biľak zůstane alespoň částečně omezený, přičemž počítal s tím, že mu za lidé vděční nebudou. Napadá mne v této souvislosti analogie s Emilem Háchou.
Podivuhodné cesty Julese Verna
Další v předplacení (tahle archaická formulace ze starých plakátů se mi líbí) Národního divadla bylo velmi zdařilé představení laterny magiky Podivuhodné cesty Julese Verna. Námětem inscenace je natáčení němého filmu na náměty příběhů Julese Verna, do kterého zasáhne i sám spisovatel, jejím těžištěm ovšem není příběh, ale práce se scénou a obrazem. A řeknu vám rovnou, že taková Árie Luny patří rozhodně k tomu nejpůsobivějšímu, co jsem kdy na divadle viděl.
Naši furianti
Naši furianti, to je přece ta hra od nějakého Stroupežnického, co se o ní učí ve škole, ale nikdo ji nikdy neviděl, protože kdo by takovou starou vykopávku dnes hrál a kdo by na ni koukal? Jenže ona se skutečně pořád hraje a navzdory tomu, že má v rodném listě vepsán rok narození 1887, pořád docela dobře funguje, protože lidi jsou, co si budeme nalhávat, pořád stejná ješitná a malicherná pakáž, která chytračí, lumpačí, trumfuje se a kuje pikle. Na vesnici v malém, ale to ještě neznamená, že následky takové vesnické konspirace nemohou být pro někoho velmi nepříjemné, až likvidační.
Žili, byli, písně pěli, s rýmama to neuměli
Snad géniové zodiakální, snad osmapadesátá vyšší inteligence spikli se proti mě, že aniž bych po tom toužil, už jsem třikrát viděl novou českou pohádku Tři bratři (2014). Sice ani jednou pořádně, ale dohromady to nějakých 80% dá a já pevně doufám, že těch zbývajících 20% už neuvidím. Mějte si mě za cynika, ale mě takhle sluníčková slátanina za srdce nechytla.
Pokračovat ve čtení „Žili, byli, písně pěli, s rýmama to neuměli“
Louskáček
Louskáček patří k baletní klasice a je stálicí světového baletního repertoáru, nepochybně i díky hudbě geniálního Rusa Petra Iljiče Čajkovského (byl jsem překvapen, kolik známých melodií je právě z Louskáčka). Já jsem viděl představení v pražském Národním divadle, které mělo premiéru již v roce 2004, ale letos posledního ledna jej čeká derniéra, takže mnoho příležitostí k jeho shlédnutí již není, radím proto spěchejte, zejména hledáte-li něco, na byste byste mohli vzít děti.
Dvořák v pasti postmoderny
Antonína Dvořáka považuji osobně za největšího světového skladatele klasické hudby a tak jsem se na včera premiérované Americké dopisy celkem těšil, ale „dopadlo to jako vždycky“ a zdaleka nejlepší na celém filmu byla samotná Dvořákova hudba. Ač milovník Dvořákovy hudby, nejsem znalec jeho životopisu a Americké dopisy rozhodně nehodnotím z hlediska historické věrnosti, je mi jedno, jestli to tak bylo, být mohlo, nebo naopak nemohlo ani omylem, zajímá mě vyprávění jako takové. A to bohužel kulhá od samotného začátku, který jako expozice nefunguje, je nudný, diváka spíš odradí a teprve od scény, kde se Dvořák zpije (sic) se Sládkem (básníkem J.V.), se začne dít něco, co existenci Amerických dopisů ospravedlní a diváka za jeho trpělivost odmění.
Počátek
Proniknout ve snu do cizího snu a tam pak ukrást spáčovy myšlenky, nebo mu tam naopak nějaké vložit, a to dokonce jako koordinovaně a řízeně snící organizovaná skupina – tak o tom je americký film Počátek (2010), svého času kinohit, který se mi konečně podařilo shlédnout s obligátním mnohaletým zpožděním. Dlužno dodat, že k mé velké radosti, protože Počátek je opravdu dobrý film, a to jak po řemeslné stránce (kamera, narace), tak i po stránce toho, co tvůrci možná ani nezamýšleli, ale co si v něm divák může najít a uspokojit tak svoji potřebu nahlížení.
Tribun 