Diskusemi tu opět obchází strašidlo přirozených práv. Ale jako neexistují strašidla, neexistují ani přirozená práva. Protože co je člověku přirozené? To, s čím se narodí, co mu je vlastní, již tím, že je, i kdyby měl být jediným člověkem na světe, a co je zároveň společné všem lidem. Přirozený je strach, hlad, spánek, radost, zvídavost, ale ne práva – práva jsou produktem právního řádu a ten je zase produktem civilizace. Hovořit o právech má smysl pouze v případě lidí civilizovaných, a i pak se jejich práva liší podle povahy civilizace a jejích institucí. Na právech není nic přirozeného, práva jsou produktem lidské vůle a intelektu.

To samozřejmě neznamená, že práva označovaná jako přirozená jsou špatná a že si nezaslouží ochranu, ale ani sociální, ani občanská, ba dokonce ani lidská práva nejsou přirozená a tedy na člověka nezávislá. Jako o přirozených o nich hovoří pouze ten, kdo se chce rafinovaně zbavit povinnosti existenci těchto práv argumentačně obhajovat, jako o přirozených o nich hovoří ten, kdo chce svoje pojetí práva bez diskuse a argumentace vnutit ostatním, protože je-li právo přirozené, pak je zároveň univerzální.

O právech nelze uvažovat jako absolutních, definitivních a na lidech nezávislých, práva je vždy třeba formulovat, obhajovat, prosazovat a revidovat v kontextu konkrétní situace konkrétní společnosti a jejích potřeb. Čím širší shoda, tím lépe, ale nikdo nemůže svoje pojetí práva označit za přirozené a tedy závazné pro všechny ostatní.