Je to něco zcela naprosto úplně jiného


Analogie, které vidím ve vztahu k uprchlíkům dnes a před 70 lety jsou prý od základu vadné, prý se to nedá srovnávat a je to něco úplně jiného. Tak vám tu tedy ocituji kus z rozhovoru s nordistkou Evou Dohnálkovou v sobotních Lidovkách:

V roce 1930 Fridtjof zemřel a Norsko tak přišlo o hlavního zastánce pozitivního přístupu k židovským uprchlíkům. Pohled na ně se radikálně změnil, norské království pohlíželo na Židy, kteří chtěli do bezpečí, jako na ekonomické uprchlíky. Měli o nich informace hlavně z německých médií a ta samozřejmě referovala jinak, než jaká byla skutečná situace. Obyvatelé Norska se Židů obávali, sami s nimi neměli téměř žádnou zkušenost.

Nechci vám nic vnucovat, ale já tam tu analogii prostě vidím. A také vidím, co následovalo pak a co potom.

Takový normální kolaterál


Z reportáže T. D. Allmana v zářijovém NG:

Během Vietnamské války v letech 1964 až 1973 shodily USA na Laos přes 2 miliony tun bomb. To se rovná náloži jednoho bombardéru každých 8 minut po dobu devíti let (nebo) 1000 kilogramů na každého laoského muže, ženu a dítě. (…) Tato masová produkce letecké smrti neměla kontrolu kvality. Proto možná 80 milionů tříštivých pum po dopadu nevybuchlo s jdou stál považovány za aktivní. Navíc nevybuchlo až 10 procent všech velkých bomb. (…) V roce 2014 vyčlenil americký kongres na odstranění nevybuchlé munice 12 milionů dolarů. Nové velvyslanectví v Laosu stálo 145 milionů dolarů.

Asi není třeba dodávat, že USA v Laosu nikdy oficiálně neintervenovaly a nikdy mi nevyhlásily válku. Laos měl jen tu smůlu, že byl ve špatný čas na špatném místě, tj. tam, kde se USA rozhodli šířit svobodu, demokracii a další vznešené západní hodnoty. Je snad tohle adekvátní cena za zadržování komunismu? A jen tak mimochodem, Američané házely ty svoje „propagandistické letáky“ zejména na tzv. Planinu džbánů, vzácné archeologické naleziště. Je tu nějaký zásadní rozdíl oproti Islámskému státu?

Hus a úroky


Mistr Jan byl nebezpečný kverulant, který neměl pochopení pro stabilitu vlády, nejen ve své do době. Jeho myšlenky jsou nepříjemně aktuální i dnes (nenechte se zmást Bohem, toho lze docela dobře izolovat a na brizanci Husova myšlení to nic neubere) a spousta lidí je určitě velmi ráda, že je již 600 let bezpečně po smrti a nemůže otravovat naši postkomunistickou selanku svým kacířstvím. Třeba tím, co si myslel o úrocích:

Málo komentovaným Husovým postojem je jeho odmítání úroků. (…) Úrok je zisk, který stoupá v čase. Avšak Bůh je pánem času – a tak si lichvář ten čas nemůže přivlastnit, aby mu vydělával peníze.

(podle Jana Schneidera, k nalezení na Psu)

Občanská statečnost je relativní


Výborný postřeh Jana Zrzavého o odvaze v rámci kognitivně uchopitelné skupiny (tj. do cca 150 členů):

Od lidí tedy můžeme oprávněně očekávat, že budou v maximální míře konformní s názory své skupiny a svou eventuální odvahu budou předvádět navenek. V situaci, kdy je skupina velmi vyhraněně zaměřena proti Tatíčkovi, je projevem konformity, nikoliv odvahy, když její příslušní Tatíčkovi spílá ze všech nejvíc.

Jak to bylo v Sevastopolu


Přímý účastník je vždy lepší svědek, než podání třikrát přefiltrované přes různé agentury. A je-li ten svědek navíc anarchista, tedy z podstaty věci nepřítel státu, dá se snad čekat, že nebude věci lakovat narůžovo. Takže co říká sevastopolský anarchista Alexej Šestakovič o připojení Krymu k Rusku? Ve zkratce: Rusové nemuseli nic falšovat, referendum věrně odráželo nálady a touhy obyvatel Krymu.

Pokračovat ve čtení „Jak to bylo v Sevastopolu“

Pro samý liberalismus zapomínáme na svobodu


Občas člověk nevidí něco, co má přímo před očima, nebo si neuvědomuje, co vlastně vidí, dokud mu to někdo jiný neukáže. Tak jako Ján Simkanič ve své eseji Kde je ta slavná svoboda?, ze které cituji (ale vřele doporučuji přečíst si ji celou):

Dnes monopolistické praktiky považujeme za přirozenou součást prostředí. Jako vítězství toho nejlepšího, jako výsledek svobodného střetu konkurenčních sil, jako oslavu liberální neregulované soutěže. A zatím ještě dostatečně nevidíme, že na konci na nás nejspíš čeká jen omezená možnost volby a méně osobních a sociálních práv.(…) Globální firma může po celém světě konkurovat cenou, rychlostí vývoje i kvalitou produktu, jaké místní prostředí nemá šanci vygenerovat. A celý svět tak lze držet pod krkem distribučních a obchodních podmínek nastavených vítězem (the winner takes all economy). (…) A uživatelé jásají, protože chléb ještě nestojí zas tak moc a her je nekonečně. Zatím. Až „kreativní destrukce“, jak je tento proces ekonomy nazýván, zasáhne i jejich zaměstnání, až limity pravidel omezujících jejich chování začnou pociťovat na vlastní kůži, až zjistí, že skutečně nemají možnost volby, mohou být překvapeni. (…) Dnešní inovace byla už včera stará a dost možná za sebou zanechá tisíce nebo miliony nezaměstnaných, bezprizorních a vyloučených. Kultura, služby, e-commerce. Všude vítězí jen několik superhvězd, zatímco paralelně mizí střední životaschopná vrstva a naprostá většina se nimrá v přítmí marginálnosti a stále větší závislosti.