Občas člověk nevidí něco, co má přímo před očima, nebo si neuvědomuje, co vlastně vidí, dokud mu to někdo jiný neukáže. Tak jako Ján Simkanič ve své eseji Kde je ta slavná svoboda?, ze které cituji (ale vřele doporučuji přečíst si ji celou):

Dnes monopolistické praktiky považujeme za přirozenou součást prostředí. Jako vítězství toho nejlepšího, jako výsledek svobodného střetu konkurenčních sil, jako oslavu liberální neregulované soutěže. A zatím ještě dostatečně nevidíme, že na konci na nás nejspíš čeká jen omezená možnost volby a méně osobních a sociálních práv.(…) Globální firma může po celém světě konkurovat cenou, rychlostí vývoje i kvalitou produktu, jaké místní prostředí nemá šanci vygenerovat. A celý svět tak lze držet pod krkem distribučních a obchodních podmínek nastavených vítězem (the winner takes all economy). (…) A uživatelé jásají, protože chléb ještě nestojí zas tak moc a her je nekonečně. Zatím. Až „kreativní destrukce“, jak je tento proces ekonomy nazýván, zasáhne i jejich zaměstnání, až limity pravidel omezujících jejich chování začnou pociťovat na vlastní kůži, až zjistí, že skutečně nemají možnost volby, mohou být překvapeni. (…) Dnešní inovace byla už včera stará a dost možná za sebou zanechá tisíce nebo miliony nezaměstnaných, bezprizorních a vyloučených. Kultura, služby, e-commerce. Všude vítězí jen několik superhvězd, zatímco paralelně mizí střední životaschopná vrstva a naprostá většina se nimrá v přítmí marginálnosti a stále větší závislosti.