Rubrika: Studovna

Mýtus bezvýznamné chudoby


Z článku Úvod do praktické sociologie: Rizika popírání chudoby:

Debata o nerovnostech byla v Česku dlouho ovlivněna výkladem „tvrdých dat“, který měl ukázat, že chudoba u nás prakticky neexistuje. Kdyby to tak opravdu bylo, proč se pak Češi v hodnocení prakticky každého tématu (…) štěpí primárně na základě socioekonomických faktorů?

Číslo relativní příjmové chudoby tedy neříká, že máme málo chudých, ale že relativně málo lidí svou bídou vyčnívá z méně prosperující poloviny obyvatel.

V Česku je relativně málo lidí trpících těžkou materiální deprivací (nemohou si dovolit čtyři a více položek z devíti zkoumaných), ale hodně těch, kteří trpí nějakými lehčími formami takto měřené chudoby.

Kvůli vysokému procentu příjmů, které dávají na základní výdaje, si mohou jen těžko dovolit nějaké životní strategie – tedy to, co by je přibližovalo střední třídě.

Právě asymetrické životní zkušenosti jsou jedním z důvodů vzájemného nepochopení mezi různými částmi společnosti, když přijde na životní úroveň a věci, které jsou její optikou posuzovány.

Prdel požehnaná


To, co se tady snažím roky klopotně formulovat já sám, zformuloval již před deseti lety pregnantně a nadsázkou Alex Königsmark ve své Pohádce o prdeli:

Zatvářil se, jako kdyby ho otázka zabolela. Takto se už ptát nesmím, řekl. Vysvětlil mi, že prdel, do které se vsouvá, je jiná a lepší, než ostatní, je čistší, než byly ty, kterým jsme se předtím vyhýbali, je velká a bílá a on si také může mezi mnoha takovými demokraticky vybrat, čili má v tom značnou svobodu, nikdo ho už nenutí, jako kdysi — a potom, leze tam dobrovolně, s chutí a takřka z lásky, neboť tuto prdel on upřímně obdivuje a dovnitř se těší. Uvnitř už je mnoho, mnoho lidí, kterých se naučil si vážit a je rád, že smí být s nimi. Chce někam patřit. Je těžké a obtížné nebýt součástí žádné party.

Hladomor na Ukrajině


Pokud patříte k těm, kteří vše, co řekne Rusku, apriori považují za lež a propagandu, pak dál snad ani nečtěte a link neklikejte, protože je na něm cca třičtvrtěhodinové video dvou Rusů, kteří se pokoušejí uvést románový příběh o sovětskou mocí záměrně vyvolaném hladomoru na Ukrajině v letech 1932-1933 na pravou míru (jestli už si to pustíte, poslouchejte jen toho v tmavém svetru, ten mluví k věci, ten ve světle modré košili je něco jako ruská Petra Procházková, nebo ještě hůře Štětina skřížený s Mitrofanovem, a plácá stejné propagandistické nesmysly). Stěžejní teze Borise Julina jsou tyto:

Pokračovat ve čtení „Hladomor na Ukrajině“ →

Nenávidím, tedy jsem


Jak si tak v hlavně rovnám esej o tom, že nenávist je základem identity a nepřítel nutnou podmínkou orientace ve světě, a do toho čtu Ecův Pražský hřbitov, tak najednou koukám, že Eco tam píše přesně to, co jsme chtěl napsat já. A protože není třeba, abych znova psal to, co už někdo napsal, dávám slovo Umbertu Ecovi, respektive jeho veliteli carské Ochrany Petru Ivanoviči Račkovskému:

Nepřeji si (a nepřejí si to ani osoby, kterým chci vyhovět), aby lid obrátil svoji nespokojenost proti carovi. Což znamená, že lid potřebuje nepřítele.Hledat nepřítele třeba mezi Mongoly nebo Tatary, jak to dělalo někdejší samoděržaví, nemá smysl. Aby se dal nepřítel snadno rozpoznat a aby se ho lidé báli, musí se nacházet u nás doma, na vlastním prahu. Proto tedy Židé. Božská prozřetelnost nám je dala, tak je probůh použijme a modleme se, aby tu vždycky byl nějaký Žid, kterého je třeba se bát a kterého je třeba nenávidět. Máme-li dát lidu naději, musí tu být nepřítel. (…) Národní totožnost je poslední zbraň vyděděnců. A smysl pro ni se zakládá na nenávisti, na nenávisti k těm, kdo totožní nejsou. Musíme pěstovat nenávist jako občanskou vášeň. Nepřítel je přítel národů. Vždycky musíme někoho nenávidět, abychom se cítili vykoupeni ze své bídy.

Nemusím snad příliš zdůrazňovat, že car a Židé jsou jen konkrétní proměnné dosazené do obecného vzorce.

Korsuňský pogrom


Svědomí mi nedalo a tohle sem musím dát, i když vím, že zaslepeným to oči neotevře a ti, kteří mají odvahu a svědomí vědět, už dávno vědí. Tohle konkrétní svinstvo je pro mě nové, neznal jsem ho, ale nejsem překvapen, jen o to více zhnusen, jaké zlo na Ukrajině nekriticky podporujeme.

P.S. Nezapomeňme na Oděsu!

Chvála bordelářství


Celkem náhodou jsem se dostal k článku Proč děti nerady uklízejí své pokoje, který mne ovšem velmi zaujal. Nikoliv ovšem proto, abych si s jeho pomocí vytvářel rodičovské alibi a dělal z nouze ctnost, ale proto, že pěkně ukazuje, jak málo jsme schopni respektovat odlišné vzorce chování, a to i u vlastních dětí. V tom článku, který nejenom svým názvem, ale i svým obsahem evokuje okřídlené rčení: „Pořádek je pro blbce, inteligent se vyzná i v bordelu,“, jež by se dalo lehce parafrázovat i na: „Pořádek dělá blbce…“ se totiž píše:

Pro dospělé obrovský nepořádek, pro malé děti systém, kterému rozumí a dobře se v něm orientují. Rodiče považují věci za uklizené, když jsou srovnané ve skříních, a tedy na svých místech. Děti však všechny tyto věci potřebují mít na očích, tudíž je vnímají uklizené na těch místech, kde je položily. Samy se neorientují v šuplících a skříňkách a obvykle k tomu potřebují rodiče, což jen upevňuje jejich závislost na nich. Nemohou být tak samy sebou a i ke hře vyžadují rodičovskou asistenci. Podle několika vědeckých studií mají bordeláři o několik bodů vyšší IQ než ostatní. Jejich výhoda spočívá v komplexnosti. Rozházené věci totiž poskytují vizuální stimulace, mozek vytváří spojení.

Jde o to, že to, co je z pohledu rodiče lenost či vzpurnost, je z pohledu dítěte zcela racionální a žádoucí chování. My to ale nechápeme, protože sledujeme jiné cíle (třeba útulný a bezpečný pokoj), než dítě, které je evolučně determinováno k tomu, aby si hrálo, k čemuž ovšem potřebuje hračky. A to platí vlastně všeobecně: pokud dojde ke konfliktu, nemusí v tom být nutně agrese či nekompetentnost druhé strany. My ovšem apriori předpokládáme zlý úmysl, protože svůj úhel pohledu považujeme za samozřejmý a univerzálně platný. Ale to už jsem se od dětí dostal někam trochu jinak.

Jak utáhnou celé národy na dobře provařené nudli


Říká se tomu metoda Overtonova okna, ale známá je i jako salámová metoda nebo vaření žáby. Jde v ní o to, jak přeprogramovat veřejné mínění a v kostce vypadá nějak takhle:

Fáze 1 – nepřijatelné, ale mluvme o tom
Fáze 2 – desakralizace
Fáze 3 – nahrazení původního výrazu eufemismem a vytvoření podpěrného precedentu
Fáze 4 – z možného do racionálního
Fáze 5 – popularizace
Fáze 6 – z kategorie populární do sféry aktuální politiky

Když to zvládnete, tak lidé tancují, jak vy pískáte, a vůbec jim nepřijde divné, že zaujímají postoje diametrálně odlišné od toho, co ještě relativně nedávno považovali za nezpochybnitelné.

Snad jenom dvě poznámky:
1. Základem úspěchu je dostatečně dlouhý časový horizont, aby si lidé nedokázali spojit jednotlivé fáze. Lidé obecně zapomínají, nepamatují si, co bylo před rokem, přede dvěma, a když jste dostatečně trpěliví, vůbec si nevšimnou, že jak se hodnotové a interpretační rámce mění. Můžete-li si dovolit roztáhnout celý proces přes generace, máte úspěch zaručen, ale když musí spěchat, postačí i pár měsíců, jak ukazuje aktuální reinterpretace příčin a průběhu 2. světové války.

  1. Pokud jste četli Protokoly sionských mudrců, tak vám tato metoda bude jistě povědomá. V zásadě nejde o nic jiného, než o aplikaci principů v Protokolech navržených. Nejde tedy o žádnou žhavou novinku, ale o techniku, která já známa již přes sto let, ale mnohem spíše ještě déle.