Naposledy toto pondělí psala E15 o tom, že plán podpory jádra drhne, protože se nedaří navrhnout takový mechanismus podpory, která má společnosti ČEZ zajistit návratnost investice do stavby dvou nových bloků Temelína. Jenže skutečný problém netkví v tom, jak takovou podporu vymyslet, ale v tom, že pořád hledá řešení v rámci konceptu investice soukromého kapitálu za účelem zisku (kapitalismu). Je třeba začít tím, že si ujasníme, jaký je účel dostavby Temelína, proč má být vůbec dostavěn? Proto, aby přinášel finanční zisk, nebo proto aby zajišťoval dostatek elektřiny, a tedy energetickou bezpečnost státu? Pokud proto, aby se rentoval, potom nejsou úvahy o státních garancích čehokoliv vůbec na místě, protože proč by na sebe měl stát brát podnikatelské riziko soukromé korporace? Pokud je ovšem smyslem dostavby Temelína zajistit dostatek elektřiny, potom naopak není otázka podstatná, protože není zajímavý finanční zisk, ale produkční potenciál. A v takovém případě by měl být investorem přímo stát, který nebude nikomu nic garantovat, nebude nikomu nic dotovat, ale také nikoho, včetně sebe, nenechá vydělávat na zajištění tak strategické „suroviny“, jakou v dnešním světě elektřina je, pro své občany.
Bytová lichva již zraje
Na tzv. bytovou lichvu jsem zde upozorňoval již před dvěma roky a situace se od té doby nezlepšila, spíše naopak, jak vyplývá z vystoupení Miroslava Brože ze sdružení Konexe na jednání ústeckého zastupitelstva dne 7. 3. 2013, ve kterém připomíná, že „časovaná bomba předlického ghetta už dotikala“. Je dobré si připomenout kořeny této situace, na které se rádo a snaživě zapomíná, protože poněkud zpochybňují mýtus o dokonalosti tzv. tržního hospodářství, ale bez jejichž znalosti nebude nikdy možné takové problémy řešit, natož jim předcházet:
Jaké jsou příčiny současné předlické krize? Je jich několik. Jako tu hlavní vnímám já, stejně jako komunita předlických Romů, privatizaci celé čtvrti a jejího bytového fondu do rukou „pochybných podnikatelů“ jak se jim laskavým eufemismem říká. Tedy do rukou drogových dealerů, lichvářů a kriminálních živlů. Ti od té doby v Předlicích vládnou železnou pěstí, čerpají na svá konta příspěvky na bydlení, provozují ze své Předlické základny drogový byznys v celém našem městě, dřou masu chudých Romů, kteří bydlí v jejich domech až na kost. Předlice fungují jako jakási pumpa, která pumpuje dávky ze sociálního systému a na pomoc chudým Romům na jejich bankovní konta. Protestuju, nesouhlasím ! Dodnes tuto privatizaci nechápu. Nemohlo to dopadnout jinak, prodat celou čtvrť města mafii. Kdo za to nese odpovědnost? Chci Vás informovat, že obyvatelé Předlic a chudí našeho města obecně, platí ty nejvyšší nájmy. V Předlicích se platí za špinavou jednopokojovou kobku stejně, nebo víc než za prostorný byt první kategorie na klidném sídlišti.
Rituál obnovy republiky
Už nevím, jak vypadala inaugurace Havla nebo Klause, možná byla komornější, než ta dnešní Zemanova, možná ji nepřenášela televize, možná jsem se tehdy jen nedíval, ale ta Zemanova byla – působivá. Říká se – a píše se to i v učených knihách – že pro duševní zdraví člověka jsou rituály nezbytné a o národech to podle všeho platí také. Inaugurace nového prezidenta zcela jistě mohla být skromnější, levnější i civilnější, ale právě ta obřadnost se všemi těmi pochody, prapory, fanfárami a pečlivě nacvičenou choreografií dodává úřadu prezidenta majestát a vyděluje jej z řad zaměnitelných a vyměnitelných vládních úředníků. Právě podobná představení, která jsou stejně absurdní a zbytečná, jako hluboce funkční a nepostradatelná, dodávají institucím – a republika není nic jiného, než superinstituce – identitu, se kterou se mohou občané ztotožnit. Nebo se proti ní naopak vymezit. Měla to hezké, ta naše republika, a prezident Zeman to na amatéra nesehrál špatně.
Paradigma šlechty
Protože se v souvislosti s kandidaturou „knížete“ K. Schwarzenberga na prezidenta republiky začaly objevovat případy až nekritického oslavování šlechty a čehosi vzácného a potřebného, čeho je šlechta zárukou, nebylo by od věci si připomenout, co to cosi vlastně je:
V myšlení jednotlivých šlechticů a šlechtičen se jejich sociální identita odvozovala z neustálého oživování vzpomínek na hloubku urozenosti, společenskou výlučnost a nepřetržitost. Aby urozené osoby uhájily privilegované místo v hierarchicky uspořádané společnosti, musely neustále prokazovat svou nadřazenost nejen ušlechtilým chováním, které dlouhodobě vycházelo z kánonu očekávaných rytířských ctností, ale také svým podílem na moci a držbě majetku.
(V. Bůžek: Řeč šlechtických sídel, ĎaS 1/2013)
Pověste ho vejš, ať se houpá
Václava Klause jsem nikdy neměl rád, nikdy jsem si ho nevážil a v naprosté většině případů jsem s ním nesouhlasil tak, jak jen se někým nesouhlasit dá, přesto považuji žalobu za velezradu, kterou proti němu chce vznést Senát, za absurdní. Je to podle mě jen pokrytecké gesto sudího, který celý zápas přehlížel, jak největší hvězda fauluje, a minutu před koncem začne rozdávat červené karty a hrát si na to, že má zápas pevně v rukou.
Ubohost je když…
Senátorům, kteří chtějí žalovat prezidenta Klause za vlastizradu (konkrétně za podkopávání demokratického zřízení, o společní s cizí mocí nemůže být řeč, ono je to spíš spolčení s vlastní nemocí), vzkázal premiér Nečas, se za svého působení v politice se nesetkal s větší ubohostí a měli by se stydět [1]. Žaloba na Klause je možná hloupost, možná malichernost, ale v žádném případě ubohost. Ubohost je když si silný dovoluje na slabého, když se sytý posmívá hladovému, když privilegovaný dává knížecí rady neprivilegovanému, když bohatý obírá chudého. To je ubohost. Skutečná ubohost je to, co lidé jako Nečas považují za ctnost.
Jáchymov na vás!
Nahnal bych vás do mišelinky tahat gumy, šmejdi jedni intelektuálský. Nebo rovno do Jáchymova, ať si pořádně máknete, než zhebnete, muklové. Co tomu říkáte? Jak se vám to líbí? Že skáčete metr dvacet do vzduchu, vidíte rudě a blekotáte něco o nenávisti a lidských a občanských právech? Já se vám nedivím, já bych také viděl rudě. Stejně jako vidím rudě, když nějaký novodobý neohrožený antikomunista hlásá: „U konce jsou vaši dnové, přijdou noví Mašínové.“ (zdroj) Možná je to nadsázka, ale co když je to vážně míněná výhružka fyzickou likvidací politické konkurenci, které nejsou tzv. demokrati schopni čelit atraktivitou vlastní nabídky? Lze se ve světle historických zkušeností spoléhat na to, že antikomunisté budou respektovat lidská a občanská práva těch, které označí za komunisty, a tedy ze svého pohledu ne-občany a ne-lidi? A vy, kteří jde s takovými hesly na náměstí, potom vyčítáte komunistům, že zavírají lidi do lágrů… To snad měli čekat, až jim někdo po mašínovsku zakroutí krkem?
Pokud už listujete sbírkou zákonů a sumírujete trestní oznámení za „propagaci“, vězte, že pointa je jinde, než v oslavě třídního boje. Nechci tvrdit, že násilí nic neřeší a že síle lze čelit jedině slabostí (i když i to je možné), tvrdím ale, že si nikdo nemůže osobovat monopol na násilí a že každý, demokraty nevyjímaje, by měl ctít elementární maximu „nečiň jiným to, co nechceš, aby oni činili tobě.“ Ačkoliv mohou znít banálně, tak na příslovích jako „čím kdo zachází, tím také schází,“ nebo „kdo seje vítr, sklíží bouři,“ něco je. Nevím, jak by, ale jí bych dal přednost tomu, aby džin občanské války zůstal v láhvi, i kdyby to mělo znamenat tolerovat toho, s kým nesouhlasím. Už jenom kvůli té pitomé svobodě, bez které budeme žít v zase v nějaké formě totality.
Všechno, co jste kdy chtěli vědět o rozpočtové odpovědnosti, ale báli jste se zeptat
Kalousek hájí poradce: Raději podvodníka než hlupáka. Ten podvodník, který není žádný hlupák, je jeho poradce Šnábl, který ještě jako podnikatel (samozřejmě že pilný a úspěšný) okrádal stát na daních. Teď už prý stát neokrádá, teď mu prý významně pomáhá vyhrávat arbitráže. Jistou logiku to má, protože kdo jiný by měl lépe vědět, jaké triky kozlové používají, než kozel sám, ale to přece ještě není důvod, proč udělat kozla zahradníkem. To se opravdu v tomto státě nenajde nikdo, kdo by byl zároveň schopný a zároveň nezkorumpovaný? Nebo by se sice našel, ale nechce pro stát pracovat? A proč tedy potom chce pan úspěšný Šnábl? Z vlastenectví to jistě nebude, i když jistý perverzní idealismus (svět patří silným, dravým, chytřejším a úspěšným) za tím docela dobře být může. A nebo nechce pan ministr Kalousek, aby pro něj někdo takový pracoval, protože platí, že rovný rovného (v tomto případě spíš křivý křivého) si hledá? V každém případě to mnohé – ne-li všechno – vypovídá jak o hodnotovém systému pana ministra, tak o marasmu, do kterého se naše společnost stále hlouběji propadá. A co ta rozpočtová odpovědnost? Zapomeňte na ni, tihle lidé jinou odpovědnost, než vůči svým privilegiím necítí. Jestli jim jde o státní kasu, tak jenom proto, aby měli z čeho krást.
Válka je vůl
Řemeslně velmi dobře zpracovaný francouzsko-marocký válečný snímek na motivy skutečných událostí Mezi nepřáteli je jedním z těch, ve kterých se s odstupem času snaží okupační mocnost reflektovat svoji agresi vůči cizí zemi, pokud možno takovým způsobem, aby naznačila, že toho tak trochu lituje, ale vyhnula se širším souvislostem a příliš nepošpinila armádu. Je to podobný princip, ze kterého se po První světové válce zrodil v poraženém Německu mýtus o dýce vražené do zad armády, a na kterém jsou později vystavěny americké filmy o Vietnamu či Iráku, ruské o Afghánistánu a německé o Rusku (jen ty japonské se poněkud vymykají).
V případě Mezi nepřáteli jde o francouzskou válku v Alžíru proti alžírské nezávislosti, která, jak už to tak v případě koloniálních válek bývá, je hnusná a špinavá. Na obou stranách, což poněkud relativizuje vinu Francie (významně ve filmu, méně ve skutečnosti). Na jednu stranu zde nejsou žádní hrdinové, takže zde není prostor pro oslavu války a vlastenectví, tak typickou pro většinu hollywoodské produkce, na druhou stranu se ovšem stírá rozdíl mezi okupanty a povstalci a výsledkem je zvláštní pocit, že válka je špatná sama o sobě, ale ne ve svých příčinách.
Lidé se ve válce nedělí na dobré a špatné, ale na již mrtvé a ještě živé, přičemž zemřou nakonec bez výjimky všichni, jen někteří definitivně a někteří „pouze“ morálně, nikdo se ale z války nevrátí takový, jako do ní odešel. Ideály a zásady jsou hezká věc, ale válka je materialistická, je to realita par excelence, proti níž jen tak nějaký ideály neobstojí. Stokrát můžete jít do války s tím, že budete v mezích možností slušný, stokrát si můžete zakazovat krutost a přikazovat „ideály humanitní“, pokud rychle nepadnete, tak vás válka nakonec vždy zformuje k obrazu svému, protože přežít znamená přistoupit na její principy. Zatímco v civilním životě můžete totiž zůstat loajální k obecnému lidství, v boji jste vždy loajální jen ke konkrétnímu člověku a ostatní se pro vás stanou cíly a nepřáteli.
Jako film je Mezi nepřáteli zdařilý, ale tím spíš byste si měli dávat pozor, aby vás s válkou nesmířil.
Lidé stojí, auta jedou
Uznávám, že sníh v únoru je ve Střední Evropě něco tak nepravděpodobného a výjimečného, že nelze po úřadech rozumně a spravedlivě požadovat, aby si s jeho případným výskytem uměly poradit. A vidíte – ony to přesto jakž takž dokáží. Tedy pokud jste auto a vše, co potřebujete, jsou sjízdné a dobře prosolené hlavní tahy. Pokud jste ovšem chodec odkázaný na MHD, potom se připravte na to, že vás čeká boj se závějemi, břečkou a studená slaná sprcha od panstva, které si ve svých bojových vozidlech buržoazie umí protažené ulice řádně vychutnat. Ale jak se říká, všechno zlé je pro něco dobré: pokud se na autobus nakonec probojujete, máte dobrou šanci, že se nebudete mačkat, protože důchodci a maminy s kočárky se do něj skrz to nadělení na ulicích prostě nedostanou. Samozřejmě chápu, že kvůli pár dnům, kdy napadne sníh, nemá smysl udržovat v bojové pohotovosti armádu cestářů a silničářů, ale stejně se mi ty priority, kdy chodci jsou až poslední v řadě a většinou se o ně dřív než město traktorem s radlicí postará matka příroda oblevou, nějak nezdají. Jako kdyby tím magistrát říkal, že socky, co jezdí sockou, žádným socialismem rozmazlovat nebude. Neumíš si vydělat na audi a dům ve čtvrti, kde se v zimě uklízí? Tak ryj držkou ve sněhu.
Tribun 