Expanze ČEZu na Balkán se poněkud zadrhla a z ofenzívy jsou rázem zmatené ústupové boje. Po Albánii, která ČEZ ze země vyhnala koncem loňského roku, se k podobnému kroku chystá Bulharsko. Stačila nespokojenost místních s (ne)způsoby ČEZu a cenami, které jim ČEZ za elektřinu účtuje. Nechci teď řešit, zda je ČEZ v právu a Bulhaři a Albánci jej teď sprostě okrádají a jeho prostřednictvím i ČR, potažmo nás všechny, a poškozují tak jeho (naše) investice, nebo zda je to důvod k radosti, že mocná korporace dostala přes prsty, padni komu padni (i kdyby to mělo být nám). Zajímá mě spíš to, že to někde jde, že někde se nebojí proti zahraničnímu investorovi zasáhnout a prosazovat svoje zájmy proti jeho. Dovedu si totiž živě představit, jak by podobná situace vypadala u nás: vláda by se postavila na stranu investora a občany a opozici strašila prohranými arbitrážemi a umlčovala mantrou o ochraně investic a důvěryhodnosti na mezinárodních finančních trzích. Co je známkou vyspělosti a suverenity země spíše, asertivita, nebo servilita?

Další z řady heroických příběhů o tom, jak se v Čechách budoval kapitalismus, se rodí na Energetickém regulačním úřadě, kde vychází najevo, že výkupní ceny solární elektřiny jeho úředníci nastavili vyšší, než kolik jim dovoloval zákon. Tyto nezákonně vysoké ceny byly zákazníkům účtovány a solární baroni je spokojeně inkasovali. Jaká je reakce politiků? Vlastně zcela očekávatelná: všichni jsou strašně překvapení, obviňují se navzájem, kritizují dotace – a vzniklou škodu, údajně v řádu tisíců miliard (sic!), berou jako fakt. Ještě tak potrestat pár úředníků, aby se občané najedli a tunelářská koza zůstala celá, ale rázně a citelně zasáhnout proti těm, kteří z toho měli největší prospěch, buď neumějí, nebo nechtějí, nebo se bojí. Přitom byl by to takový problém po solárních baronech požadovat, aby vše nad rámec zákonem povoleného maxima vydali jako neodůvodněné obohacení? Když běžnému občanu přijdou omylem na účet cizí peníze, také je musí vydat, i když to nebyla ani jeho chyba, ani jeho zájem, tak proč by solární baroni měli mít privilegia a jejich nemravné zisky by měly být nedotknutelné? Protože oni jsou ty tzv. diskrétní elity? No a co, nebyli by první ani poslední vládnoucí třídou v dějinách, která přetáhla mejdan a probudila se v propadlišti dějin (pokud ne přímo na kandelábrech). Uvidíme, co na to naši politici, jestli budou hledat způsoby, jak narovnat, co je křivé, nebo důvody, proč to nejde. Mají pořád plnou hubu keců o tom, že co bylo ukradeno, musí být také vráceno, tak teď mohou předvést, že to myslí vážně a padni, komu padni.

Pro všechny vyznavače dobré knížecí rady nad zlato „měl(a) ses líp učit“ jedna židovská:

Žid Samuel Mordechaj jde po Mukačevu a uvidí na synagoze nápis, že se přijme šámes (kostelník): „To by mohlo být něco pro našeho Icika“, pomyslel si Samuel a poslal ho tam. „Umíš počítat?“ ptá se rabín. „Trochu ano,“ odpověděl Icik. „A číst a psát umíš“, ptal se nadále rabín. „To ne“, po pravdě přiznal Icik. „No, tak to by nešlo. Ale abys neřekl, že mám špatné srdce, tak tady máš dvacet korun a zkus štěstí jinde“, ukončil rozhovor rabín. Icik vzal peníze, šel do velkoobchodu, nakoupil cigarety, postavil se u nádraží a prodával je. Za stržené peníze zase výhodně nakoupil zboží a jinde ho opět prodal. Po čase si vydělal na cestu do Ameriky. Tam pokračoval v obchodování, prvně se zbožím, pak s akciemi, až se stal vlastníkem velké části akcií koncernu a byl zvolen jeho prezidentem. Na valné hromadě měl pak podepsat převzetí funkce: „Na to mám tajemníka“, odvětil Icik. „Ale to musíte podepsat vy“, naléhali. „Neumím číst ani psát“, přiznal se. „Neumíte psát?“ divili se všichni., „A jak vysoko jste to dotáhl! Čím byste teprve mohl být, kdybyste se líp učil!?“ Icik se zasnil a povídá: „Jóó, kdybych se líp učil, tak to bych byl šámesem v Mukačevu…“

Dcera dnes přinesla domů své první vysvědčení. Samé jedničky. Tak se ptám, jestli měli všichni samé jedničky (vím, že měli, paní učitelka avízovala již předem, že je budou mít všichni, protože pro některé je to zcela jistě naposledy)? Prý ano, i ten chlapeček, co dostával pětky. Co by vás v ten okamžik napadlo jako první? Mě jak k tomu přijdou ty děti, které se snažili a učili, ale dcera na tom nic divného nevidí: „Paní učitelka mu odpustila.“ No není to mnohem zdravější přístup, než to dospělé podezřívání z nekalé konkurence a nedovolené veřejné podpory? Už jsme tou věčnou adorací konkurence a individuálního úspěchu tak zpitomělí, že nedokážeme odpouštět a na každého koukáme prizmatem vítězství (pokud možno našeho) a porážky (pokud možno jeho). Na chvíli jsem jí tu dětskou nevinnost záviděl, i když si nedělám iluze, že jí vydrží dlouho, protože adaptace na život v kapitalismus (pardon, nejlepším ze všech možných světů) z ní tu lidskost brzy vytluče. Přinejmenším se o to pokusí.