Jak chutná moc? Moc má tisíc příchutí, ale vždy chutná sladce. A jedním z gurmánů, kteří si ji umí jaksepatří vychutnat, je i premiér Nečas, který si ji v poslední době dopřává plnými doušky. Neboť co může být lahodnějšího, než vědomí, že i když vaše legitimita stojí na vodě, vláda se vám hroutí pod rukama a o podpoře veřejnosti se nedá hovořit ani s těmi nejrůžovějšími brýlemi na očích, stejně si můžete dělat co chcete a není moci kromě boha a revoluce, kterou by vás nesouhlasící většina mohla zastavit? Moc chutná jako omluva Sudeťákům za to, že si Češi dovolili jim po válce vystavit účet, moc chutná jako chvatný podpis tunelářských smluv o církevních restitucích dávno před nemravným a nespravedlivým zákonem daným termínem, zjevně ve snaze ztížit, či přímo vyloučit soudní přezkum největšího transferu majetku z rukou veřejnosti do rukou soukromých korporací, prosazeného opět velmi požitkářským způsobem hrstkou labužníků moci. Není větší rozkoše, než je bezmoc opozice. Právě tak chutná moc.
Jiný kraj, jiný mrav, aneb Čezko se vrací do Česka
Expanze ČEZu na Balkán se poněkud zadrhla a z ofenzívy jsou rázem zmatené ústupové boje. Po Albánii, která ČEZ ze země vyhnala koncem loňského roku, se k podobnému kroku chystá Bulharsko. Stačila nespokojenost místních s (ne)způsoby ČEZu a cenami, které jim ČEZ za elektřinu účtuje. Nechci teď řešit, zda je ČEZ v právu a Bulhaři a Albánci jej teď sprostě okrádají a jeho prostřednictvím i ČR, potažmo nás všechny, a poškozují tak jeho (naše) investice, nebo zda je to důvod k radosti, že mocná korporace dostala přes prsty, padni komu padni (i kdyby to mělo být nám). Zajímá mě spíš to, že to někde jde, že někde se nebojí proti zahraničnímu investorovi zasáhnout a prosazovat svoje zájmy proti jeho. Dovedu si totiž živě představit, jak by podobná situace vypadala u nás: vláda by se postavila na stranu investora a občany a opozici strašila prohranými arbitrážemi a umlčovala mantrou o ochraně investic a důvěryhodnosti na mezinárodních finančních trzích. Co je známkou vyspělosti a suverenity země spíše, asertivita, nebo servilita?
Nechoď, Jendo, s pány na led
Ještě nedávno byl favoritem prezidentské volby, dnes zbyly Janu Fischerovi jen oči pro pláč a dluhy. Jeho podnik totiž přestal být konkurenceschopný a tak o něj investoři ztratili zájem. Je to logické, protože systémovým suverénem v kapitalismu nejsou politici, ale kapitalisté, a ti Fischera na Hradě nechtěli kvůli Fischerovi, jeho politice, vizím, společně sdíleným hodnotám či jinému podobnému sentimentálnímu haraburdí, ale proto, že to považovali za výhodné pro svůj byznys a zhodnocování svého kapitálu. Byznys plán nevyšel, je třeba seškrtat náklady. A náhle zbytečný Fischer je se svými moralizujícími apely na pány Chrenky a Švedy, aby dostáli svými slibům a zaplatili mu faktury, vyloženě trapný. To nevěděl, s kým se dává do party? To mu nedošlo, že on není účel, ale pouze prostředek? Ta banka, co pro ni kvůli své kandidatuře přestal pracovat, může být jedině ráda, že se zbavila tak dezorientovaného bankéře.
Tak jak je to s těmi rdousícími daněmi?
Zeptáte-li se jakéhokoliv pravičáka na české daně, dostane se vám s pravděpodobností hraničící s jistotou stereotypní odpovědi, že české daňové prostředí je nesnesitelné, daně jsou neúnosně vysoké, vyhánějí od nás podnikatele, takže budeme brzy chudí jako kostelní myši, protože si teď se všemi těmi důchody, vzděláním a zdravotnictvím dostupným pro každého žijeme nad poměry a že by to mělo skončit. A pak si v E15 přečtete slova Petera Weinzierla z představenstva privátní banky Meinl Bank (to je taková ta banka pro lepší lidi, kde vám neotevřou účet, pokud nemáte alespoň 15 mil. Kč), která chce začít v tuzemsku podnikat:
Díky pozitivnímu ekonomickému vývoji a atraktivnímu daňovému systému se z Prahy stal hlavní obchodní uzel pro Východní Evropu.
Leda že by tím myslel, že v ČR je nejjednodušší okrádat stát na daních. Ale i potom by se ta mantra české pravice s realitou míjela, byť z důvodů, které nikoho s výjimou úspěšných ambiciózních parazitů nepotěší.
Co bylo ukradeno, musí být vráceno
Další z řady heroických příběhů o tom, jak se v Čechách budoval kapitalismus, se rodí na Energetickém regulačním úřadě, kde vychází najevo, že výkupní ceny solární elektřiny jeho úředníci nastavili vyšší, než kolik jim dovoloval zákon. Tyto nezákonně vysoké ceny byly zákazníkům účtovány a solární baroni je spokojeně inkasovali. Jaká je reakce politiků? Vlastně zcela očekávatelná: všichni jsou strašně překvapení, obviňují se navzájem, kritizují dotace – a vzniklou škodu, údajně v řádu tisíců miliard (sic!), berou jako fakt. Ještě tak potrestat pár úředníků, aby se občané najedli a tunelářská koza zůstala celá, ale rázně a citelně zasáhnout proti těm, kteří z toho měli největší prospěch, buď neumějí, nebo nechtějí, nebo se bojí. Přitom byl by to takový problém po solárních baronech požadovat, aby vše nad rámec zákonem povoleného maxima vydali jako neodůvodněné obohacení? Když běžnému občanu přijdou omylem na účet cizí peníze, také je musí vydat, i když to nebyla ani jeho chyba, ani jeho zájem, tak proč by solární baroni měli mít privilegia a jejich nemravné zisky by měly být nedotknutelné? Protože oni jsou ty tzv. diskrétní elity? No a co, nebyli by první ani poslední vládnoucí třídou v dějinách, která přetáhla mejdan a probudila se v propadlišti dějin (pokud ne přímo na kandelábrech). Uvidíme, co na to naši politici, jestli budou hledat způsoby, jak narovnat, co je křivé, nebo důvody, proč to nejde. Mají pořád plnou hubu keců o tom, že co bylo ukradeno, musí být také vráceno, tak teď mohou předvést, že to myslí vážně a padni, komu padni.
Měl se líp učit
Pro všechny vyznavače dobré knížecí rady nad zlato „měl(a) ses líp učit“ jedna židovská:
Žid Samuel Mordechaj jde po Mukačevu a uvidí na synagoze nápis, že se přijme šámes (kostelník): „To by mohlo být něco pro našeho Icika“, pomyslel si Samuel a poslal ho tam. „Umíš počítat?“ ptá se rabín. „Trochu ano,“ odpověděl Icik. „A číst a psát umíš“, ptal se nadále rabín. „To ne“, po pravdě přiznal Icik. „No, tak to by nešlo. Ale abys neřekl, že mám špatné srdce, tak tady máš dvacet korun a zkus štěstí jinde“, ukončil rozhovor rabín. Icik vzal peníze, šel do velkoobchodu, nakoupil cigarety, postavil se u nádraží a prodával je. Za stržené peníze zase výhodně nakoupil zboží a jinde ho opět prodal. Po čase si vydělal na cestu do Ameriky. Tam pokračoval v obchodování, prvně se zbožím, pak s akciemi, až se stal vlastníkem velké části akcií koncernu a byl zvolen jeho prezidentem. Na valné hromadě měl pak podepsat převzetí funkce: „Na to mám tajemníka“, odvětil Icik. „Ale to musíte podepsat vy“, naléhali. „Neumím číst ani psát“, přiznal se. „Neumíte psát?“ divili se všichni., „A jak vysoko jste to dotáhl! Čím byste teprve mohl být, kdybyste se líp učil!?“ Icik se zasnil a povídá: „Jóó, kdybych se líp učil, tak to bych byl šámesem v Mukačevu…“
O hrdinech
Kult Hrdiny je kult toho, kdo měl štěstí. Hrdinství nevyžaduje zralého ducha.
(Louis Ferdinand Celine)
Nespoutaný Django
Nejnovější Tarantinův opus Nespoutaný Django je výborný film o ničem, který byste si neměli nechat ujít. Nenechte se zmást tím, že hlavní hrdina je osvobozený otrok, který se snaží osvobodit svoji zotročenu manželku, Nespotaný Django není film o svobodě, tedy pokud za svobodu nepovažujete prst na spoušti. A nenechte se zmást ani tím, že v něm lidé jezdí po Divokém západě na koni, Nespoutaný Django není ani western, byť po formální stránce všechny jeho znaky splňuje, či přímo přeplňuje. A není to ani film oslavující násilí, jak se o něm někde píše, vždyť v (pod)průměrném „akčňáku“ je explicitního násilí mnohem víc. Co tedy Nespoutaný Django vlastně je? Čistá filmová estetika založená na výborné kameře, skvělé kompozici, vypointovaných dialozích a kongeniální hudbě.
Pokud kultovní Pulp Fiction (je to poprvé, co tento přívlastek používám, ale v tomto případě je myslím zcela na místě) bylo možno chápat jako sice nadsazenou, ale přesto sondu do střední třídy podsvětí, a Kill Billa jako poněkud afektovanou reflexi některých vyprávěcích a vizuálních postupů, potom Nespoutaný Django čistá žánrová ironie. Téměř celý film režisér hraje s divákem hru na to, jestli mu to divák zbaští a bude to brát vážně, tedy jako film s příběhem a sdělením, nebo jestli z nesčetných náznaků (asi nejkřiklavější takový moment je okamžik, kdy banda hrdlořezů relaxuje ve své chatrči a jeden z nich se chaplinovsky ráchá v neckách, zatímco další si vyrábí křiklavě barevný domeček pro panenky) pochopí, že to jen hra a ironie.
Nespoutaný Django je rozdělen na tři stylově a funkčně odlišné části. První, ve které je Django osvobozen svým budoucím parťákem Schulzem, a která má stylově nejblíže k westernu, druhou, kterou je brilantně vystavěné drama o infiltraci domu otrokáře Candieho a jednání o koupi otroka, které je zástěrkou pro odkoupení-osvobození Djangovy manželky (a která by vydala na samostatný snímek, který by působil zcela vážně) a třetí, kterou je do reálií Divokého západu zasazená akční podívaná vystavěná ve stylu Kill Billa (což není režisérská impotence, ale další z her, kterou Tarantino s divákem hraje, když cituje sám sebe; ostatně podobných odkazů je ve filmu určitě více, například Franco Nero, který odkazuje na svoji vlastní postavu z fimu Django z roku 1966).
Pokud by snad chtěl někdo v Nespoutaném Djangovi mocí mermo hledat víc, než podívanou, pak by z něj snad mohl vytěžit myšlenku, že moc pánů spočívá ve slabosti jejich sluhů. Bez loajálního černošského majordoma by totiž pan Candie lest, kterou na něj Django se svým společníkem Schulzem nastražili, nikdy neprohlédl. Podobně se lze zachytit zobrazení černochů versus zobrazení bělochů, kdy černoši jsou představení jako nenápadní lidé, taková středná třídy (samozřejmě s tou výhradou, že jsou to otroci), zatímco to vysoké i nízké je u bělochů a vyložená lůza, otrhaná a zaostalá, jsou pouze běloši. Ale to je moment, kterého bych si nevšiml, kdybych se dříve nesetkal s různými, podle mě zásadně mylnými, rasistickými exegezemi snímku.
Nespoutaný Django je dobrý film, který neuráží inteligenci a vkus diváka a zároveň ho neznepokojuje otevíráním velkých témat a kladením nezodpovězených otázek.
Síla odpuštění
Dcera dnes přinesla domů své první vysvědčení. Samé jedničky. Tak se ptám, jestli měli všichni samé jedničky (vím, že měli, paní učitelka avízovala již předem, že je budou mít všichni, protože pro některé je to zcela jistě naposledy)? Prý ano, i ten chlapeček, co dostával pětky. Co by vás v ten okamžik napadlo jako první? Mě jak k tomu přijdou ty děti, které se snažili a učili, ale dcera na tom nic divného nevidí: „Paní učitelka mu odpustila.“ No není to mnohem zdravější přístup, než to dospělé podezřívání z nekalé konkurence a nedovolené veřejné podpory? Už jsme tou věčnou adorací konkurence a individuálního úspěchu tak zpitomělí, že nedokážeme odpouštět a na každého koukáme prizmatem vítězství (pokud možno našeho) a porážky (pokud možno jeho). Na chvíli jsem jí tu dětskou nevinnost záviděl, i když si nedělám iluze, že jí vydrží dlouho, protože adaptace na život v kapitalismus (pardon, nejlepším ze všech možných světů) z ní tu lidskost brzy vytluče. Přinejmenším se o to pokusí.
Poslední pokušení Krista
Pověst jednoho z těch filmů, které člověk prostě musí vidět, již předchází snímek Martina Scorseseho Poslední pokušení Krista (1988), je plně zasloužená. Pravověrný křesťan ho sice asi neocení, protože mu bere boha a místo něj mu dává člověka, a církev ho prý dala do klatby (nebo ty, co ho viděli?), ale ateistovi může dobře pomoci pochopi běsy víry. Poslední pokušení Krista přitom není k Ježíši neuctivé, je pouze nekanonické a Ježíš z něj vychází více lidský i démonický zároveň.