Usoudil jsem, že výsledek prezidentských voleb bude nejlépe komentovat v předstihu, dřív, než volby skončí, udělá se jasno a vypukne občanská válka, ke které se zatím podle všeho schyluje. Takže, vy věrní a neochvějní bojovníci bez slitování a bez kompromisů, určitě si vzpomínáte na film Slavnosti sněženek, jak se tam myslivci do krve pohádají o to, jestli má být kanec podáván se šípkovou omáčkou, nebo s knedlíkem a se zelím, div že se u toho nepozabíjejí. Taková blbost, a oni ji přitom berou tak vážně, že by snad byli kvůli ní schopní zabíjet a umírat. Tak na to pamatujte, až budete zítra číst, kdo byl zvolen příštím českým prezidentem, ať nedopadneme podobně. Volby totiž skončí, ale my spolu budeme muset v jednom státě, jednom městě a jednom domě žít dál, tak ať spolu vydržíme, ať nedopadneme jako ti manželé, co se rozhádají a rozvedou, ale pak spolu ještě deset let žijí v jednom bytě, nesnáší si, dělají si naschvály a trpí tím oba dva i všichni kolem nich. Zkouška z občanské dospělosti, kterou volby představují, nespočívá v tom, kdo vyhraje, ale v tom, jak se zachová strana, která prohrála, zda porážku uzná a bude respektovat výsledek voleb, nebo jestli se bude cítit ukřivděná, bude se litovat a bude ještě vzteklejší a nenávistnější, než během kampaně. Prý se nám nedostává slušnosti a noblesy. Tak tedy vězte, že není těžké chovat se slušně k tomu, kdo je mi sympatický, těžké je chovat se slušně k tomu, s kým nesouhlasím. Noblesa znamená uznat porážku, stejně jako neponižovat poražené. Tohle bude ta velká zkouška občanské dospělosti, a ne to, jestli bude ten páprda, kvůli kterému jsme na sebe jako saně, jako kdybychom neměli dost jiných a vážnějších starostí, sedět na hradě s šípkovou, nebo se zelím.
Prezidentem bude Zeman (doufám)
Tvrdit půl dne před volbami, že prezidentem bude zvolen Miloš Zeman, je optimistické a troufalé, ale na základě právě skončené poslední debaty si dovolím tvrdit, že pokud Češi neztratili poslední zbytky soudnosti, tak to jinak skončit nemůže. Debata to byla na české poměry korektní a kultivovaná, i díky Moravcovi, který konečně pochopil, že on na prezidenta nekandiduje a má předvádět kandidáty, a ne sám sebe, a Miloš Zeman v ní překonal sám sebe, byl věcný, konkrétní a v mezích svých možností korektní, zatímco Schwarzenberg se historicky znemožnil svojí nechutí či neschopností odpovídat konkrétně, mlžením, kličkováním a v neposlední řadě tím, jak neuvěřitelně sprostě odpověděl-neodpověděl gen. Vranskému. Kdyby nešlo o sympatrie, antipatie a předsudky, měl by Zeman jasně navrch, bohužel se obávám, že Karlovým fanouškům ani to, co dnes jejich šampión v přímém přenosu předvedl, neotevře oči. Zemanovi pomohli i jeho podporovatelé, kteří se ptali klidně a věcně, zatímco ti Schwarzenbergovi svého hrdinu spíše poškozovali, když působili nevyrovnaně a afektovaně, zejména antikomunisticky hysterická Čáslavská; čest budiž vzdána Zámečníkovi, který ovšem Zemanovi spíše nahrál. Když už má být prezidentem jeden z těch dvou, ať je to Zeman, který měl v této debatě navrch, ukázal, že na sobě umí pracovat a vůbec se prezentoval v lepším světle. Karel Schwarzenberg a jeho fanoušci mě opět přesvědčili, že je správné volit Zemana.
Chci skutečného prezidenta
Čím víc Miloš Zeman mluví, tím víc zjišťuji, že se s ním zdaleka ne ve všem shodnu, ba že k němu začínám mít tu a tam i jisté výhrady (poněkud jiné, než bych podle představ náhončích konkurence mít měl, ale to je teď vedlejší), ale tak to je v pořádku, neboť nikdo není dokonalý. A to je právě problém jeho rivala Karla Schwarzenberga, jenž je ve svém mediálním obraze dokonalý až příliš.
V lásce, válce a volbě prezidenta je dovoleno vše
Nikdy bych nečekal, že v laxních Čechách bude mít volební kampaň před 2. kolem prezidentských voleb takové „grády“ a že to nebude jen virtuální bouře ve sklenici masmediální vody, ale že zasáhne v plné síle i širokou veřejnost, která si ve jméně pravdy, lásky, pokroku a slušnosti půjde po krtku způsobem, který je jinak příznačný spíše pro fotbalové chuligány. Už chybí jen nálepky na náraznících aut a pouliční bojůvky. Bez ohledu na to, zda se jedná o tábor „plebejců“ či „patricijů“, chovají se jejich stoupenci jako hulvátci, nadávají si, urážejí se, vysmívají se favoritovy protistrany i sobě navzájem. To vše okořeněno sebevědomím pokřikem: „Nejsme jako oni, my jsme slušní, nám noblesa nechybí.“ Přitom žádná zbraň není dost zákeřná, žádná pomluva dost špinavá a žádný trik dost úskočný, aby se ho vlajkonoši zdržely.
Kdybychom alespoň byli prezidentská republika, ale jsme republika parlamentní a prezident, ač jeho pravomoci zcela zanedbatelné nejsou, je postava především protokolární a symbolická. Tak proč ty vášně, proč ta nenávist? To jsme na tom jako republika opravdu tak dobře, že si můžeme dovolit se takhle rozhádat až k nenávisti? Naše vzájemná sounáležitost, lidská i občanská, je i bez toho napjatá až k prasknutí, tak proč ji ještě pokoušet? Získat můžeme maximálně špatného či horšího prezidenta, ztratit ale můžeme mnohem víc.
Zločiny knížete temnot
S Milošem Zemanem lze v mnohém nesouhlasit, mnohé mu lze vytknout a v zahraničněpolitické oblasti je vyloženě na inzultaci, ale ty tři „zločiny“, které tomuto „knížeti temnot“ (jak ho jeho odpůrci vykreslují) mají zlomit vaz, mezi nimi nejsou. Ani Šlouf, ani Lukoil, ba ani opoziční smlouva nejsou nic, co by natolik vybočovalo ze standardů české společenské a politické kultury, že by to mělo Miloše Zemana pro funkci prezidenta jednoznačně diskvalifikovat. Když dovolíte, zahraji si na ďáblova advokáta a vysvětlím proč.
Volební soda
Tak jsem se v práci přiznal, že jsem Karla nevoli, a ani ho volit nebudu. To jsem si naběhl, to jsem dostal sodu. Na chvíli jsem si připadal jako ovce mezi smečkou hladových vlků. U nás v práci se totiž volí Karel manifestačně. U nás v práci jsou totiž samí lepší lidé. A je hrubou urážkou ptát se jich „proč?“, protože to je totéž, jako se pánů magistrů a inženýrů ptát, jestli umí číst, psát a počítat. Každý totiž ví, že Karel je lepší, protože je lepší, protože Miloš je horší, vlastně vůbec nejhorší, a že ke Karlovi prostě není alternativa.
Triumf značky
Výsledek 1. kola volby prezidenta mě nepřekvapil. On mě totiž přímo vyděsil. Že postoupí Zeman, to bylo celkem pravděpodobné, ale že v těsném závěsu za ním bude Karel Schwarzenberg, o němž jsem si myslel, že musí být pro každého soudného člověka, který by mu vystavil účet, nevolitelný. Zjevně jsem poněkud přecenil politickou gramotnost a odpovědnost svých spoluobčanů.
Sázka na Jiříka
Jak se říká, když vyloučíme všechno nemožné, pak to, co zůstane, ať je to cokoli a jakkoli nepravděpodobné, musí být pravda. Pokud tedy vyloučím všechny nemožné prezidentské kandidáty, od obskurní Bobošíkové, přes k ignorování výsledků voleb hrdě se hlásící Roithovou, charismatického lháře Schwarzenberga, kariérního přizdisráče bez chuti a zápachu Fischera, politikou (a podle všeho i právem a ekonomikou) nepolíbeného Franze, loajalitou k panské straně tunelářů zdiskreditovaného Sobotku, až po vysoce funkčního sociopata Zemana a „sluníčkovou Táňu,“ která, i když to umě skrývá, si už se systémem také zadala, ten jediný, který zbývá, je Jiří Dienstbier. Takže bude asi pravda, že nakonec budu volit jeho. Žádnou zásadní změnu sice neslibuje, jen naději, že snad slušný politik ještě žije, signál politikům, že takhle dál už ne, to bude také velmi slabý, ale na druhou stranu, v jakýchkoliv jiných volbách bych ho volil bez rozpaků, tak proč ne v těch prezidentských?
My jsme kapitál
Panasonic, jeden z největších zahraničních investorů v Česku, neuspěl v soudním sporu o posudky lékařů, kteří u dvou jeho zaměstnanců diagnostikovali nemoc z povolání. Argumentace právníků Panasonicu – těžko říct, zda více arogantní, či bezelstná – je všeříkající: „Tato situace ‚nahrává‘ celé řadě zaměstnanců, kteří využívají právního stavu ve svůj prospěch, a Panasonic je významná právnická osoba se zahraniční majetkovou účastí a největší podnik svého druhu v České republice.“
Jinými slovy, investor si stěžuje, že ta zaměstnanecká pakáž nejenom že má nějaká práva, ale ještě má tu drzost se jich domáhat, jako kdyby nevěděli, že on, investor, představuje pro zemi nezasloužené požehnání a všichni, dělníky počínaje a státním aparátem konče, si ho musí předcházet v uctivém předklonu a bezbřehé vstřícnosti, protože jinak on, investor, vezme svůj fluidní kapitál a jako skutečný suverén se přestěhuje někam, kde k němu budou vstřícnější a nebudou ho obtěžovat odpovědností a regulacemi.
Spartacus
Americký seriál Spartacus bych mohl s klidným svědomím prohlásit za nejlepší seriál, jaký jsem kdy viděl, kdyby takové prohlášení nebylo poněkud nicotné, protože to je jen jeden ze dvou seriálů, které jsem kdy viděl celé (ten druhý je Třicet případů majora Zemana), takže nemám moc s čím srovnávat. A navíc, jak jsem právě zjistil, jsem ho ani celý neviděl, protože tento měsíc by se měly začít vysílat nové díly. To, co jsem doposavad viděl, ovšem za zmínku stojí.
Tribun 