Evoluce inteligence


Jak ukazují výsledky, jichž lidská populace dosahuje v IQ testech, inteligence se stále zvyšuje. Tomuto jevu se říká Flynnův efekt podle Jamese Flynna, který v 80. letech 20. století analyzoval velké množství IQ testů a všiml si, že průměrné výsledky stoupají v západním světě zhruba o tři body za deset let. To je nárůst příliš velký, než aby jej šlo vysvětlit nárůstem inteligence. Sám Flynn to vysvětluje tím, že naše mozky jsou sice svojí strukturou a funkcí stejné, jako řekněme v roce 1900, ale my naše mozky trénujeme jinak, než lidé v roce 1900. Stejně jako plavci mají jiné svaly, než vzpěrači, byli lidé tehdy mnohem praktičtěji orientovaní a řešili konkrétní problémy, zatímco my dnes používáme mozky k řešení abstraktních problémů a přemýšlíme o hypotetických věcech. Naše mozky jsou dnes v podstatě lépe trénované na ten typ problémů, který se objevuje v IQ testech, proto jejich výsledky stále rostou (a testy se musí rekalibrovat). Někteří neurofyziologové se také domnívají, že ruku v ruce s tím, jak se stále méně pohybujeme a stále více sedíme u počítačů a komunikujeme po sítích, mozek přepouští určitou kapacitu určenou dosud pro motorické činnosti ve prospěch mentální manipulace a abstraktními objekty.

(Podle článku Markéty Žídkové Génius jde pro jahody v sobotních LN z 5.1.2013)

Recept na úspěšné podnikání


Prezident Klaus moudře naznal, že známý letitý recept na úspěšné podnikání levně koupit, draze prodat a pozdě platit faktury potřebuje inovovat, protože inovace, to je prosperita. Využil své nezadatelné absolutistické právo amnestie recept na úspěšné podnikání nově definoval jako levně koupit za cizí, draze prodat za státní, platit pozdě nebo vůbec, lhát, krást, podvádět a tuneloval, soudům se vyhýbat, zdržovat a čekat na amnestii. Však ona už se nějaká ta spřízněná duše s potřebnými pravomocemi najde.

Jo Nesbø: Sněhulák


Přestože Sněhulák vyšel v českém překladu v roce 2012 a jeho filmové zpracování se teprve chystá, troufám si tvrdit, že většina z vás ho již četla i viděla, a to dokonce několikrát. Sněhulák je totiž přímo kanonická detektivka s masovým vrahem a drsným policajtem a téměř všechno je v něm povědomé, už jednou čtené, nebo viděné. Ale to nevadí, na operu také člověk nechodí kvůli originálnímu příběhu. A Sněhulák je napsán přímo virtuózně.

Pokračovat ve čtení „Jo Nesbø: Sněhulák“ →

Bylo úniku?


Ze článku Petra Pitharta Kapitalismus: slovo a realita:

Ježkův kapitalismus měl stát na liberálních principech protestantské etiky, na pravidlech – omezeních, na kontrolních institucích. Klausův byl kapitalismus deregulace a takové expanzivní privatizace, která zachvacuje další a další sféry veřejného zájmu.

Někdy na podzim 1991 nám s Jiřím Dienstbierem řekl v jedné pražské hospodě velký Evropan Ralf Dahrendorf: nechci vám (přijel na sjezd Občanského hnutí) brát iluze, ale vy možná netušíte, do čeho jdete. Vy si asi představujete kapitalismus jako ten počestný, poválečný kapitalismus práce, šetření a odříkání, odkládané spotřeby, kapitalismus dlouhých peněz, zodpovědného investování, únosných sociálních rozdílů… Ale vy jste teď nastoupili do toho nejhoršího „vlaku kapitalismu“, jaký kdy byl na trati! Tohle teď je „cassino capitalism“… Abyste to věděli…

Není antikomunista jako antikomunista


V poslední době se opět zdvihá dobře živená vlna antikomunismu. Protože žádné volby, ve kterých by KSČM měla své želízko v ohni, na obzoru nejsou, jeví se jako nejpravděpodobnější vysvětlení, že jde o způsob, jak překřičet realitu a zamaskovat skutečné problémy a jejich pravé viníky. No a vlna antikomunismu s sebou nutně nese antikomunisty. Jenže antikomunisté, to není ani zdaleka není homogenní masa rytířů bez bázně a hany. Patří k nim jak bandité typu bratří Mašínů, jimž má boj proti komunismu posvětit jejich zločiny, tak kariérní oportunisté typu kandidáta na prezidenta Fischera, kteří se před rokem 1989 dali ke komunistům, aby se z nich po roce 1989 stali horliví bojovníci proti komunismu, ale i plejáda keťasů, šmelinářů, veksláků a kolaborantů, kteří nebyli s režimem za dobře jenom proto, že o ně sám režim nestál, a teď jsou z nich děsní hrdinové a perzekvovaní chudinkové. A pak jsou zde lidé typu Jaroslava Brodského nebo Františka Zahrádky, letošního laureáta tzv. Ceny paměti národa, kteří také byli proti komunistům, dokonce aktivně (rozhodně aktivněji, než řada dnešních horlivých) a s plným vědomím toho, co dělají, proč to dělají a co u toho riskují. S takovými lidmi můžete nesouhlasit, ale musíte je respektovat. Zvláště mluví-li tak, jako výše zmiňovaný František Zahrádka:

– A stálo vám to utrpení za to?

– Jistě.

– Třináct let jste byl zavřený!

– Jenže já jsem nebyl žádná nevinná oběť, já do toho šel s vědomím, že mě na hranici můžou zastřelit. Šel jsem ve stopách svého otce.

Pytlák v pasti


V rámci předvánočního úklidu jsem narazil na tuto starší nevyžitou úvahu, která se do času adventního dobře hodí, protože připomíná, že Ježíšek se narodil a umřel, ale jeho strejda Moloch je tu s námi pořád: „Kapitalismus se ocitl v pasti kapitalismu. Aby mohl kapitalista vydělávat stále více a více, musí svým zaměstnancům platit stále méně a méně, jenže špatně placení zaměstnanci neutrácejí, neb nemají co, a ekonomika stagnuje, takže kapitalista nevydělává dost a proto tlačí na pokles mezd, aby vydělal více, což vede k tomu, že kupní síla klesá a ekonomika se propadá do recese… je to bludný kruh, který v rámci kapitalismu nelze opustit, lze se v něm pouze uštvat k smrti.”

Volební skepse


Frašku s přímou volbou prezidenta (mimochodem ukázka, jak neschopní či všehoschopní dokáží zprznit sebelepší myšlenku) – a že je na obvyklou českou frašku slušně zaděláno – není radno přeceňovat, byť o budoucím prezidentovi a jeho národu vypoví zcela jistě.  Už teď je totiž jisté, že ať už bude zvolen kdokoliv, nebude to ani nový otec vlastní, ani nový otec národa, ba ani matka státu, ale zase jenom cyklista – ochočený a skutečným držitelům moci neškodný dekorativní úředník, který se bude nahoru hrbit a dolů šlapat.

Miliardu let před koncem světa


Dnešní titulek jsem si vypůjčil od bří Strugackých a neznamená nic víc a nic míň, než že konec světa zítra ještě nebude. Někdy později, snad za miliardu let, svět zcela jistě skončí, ale zítra ještě ne. Co svět světem stojí se kalendáře řídí hvězdami, nikoliv hvězdy kalendáři, takže není nejmenší důvod, aby nastal konec světa jenom proto, že končí jeden z mnoha lidmi vykonstruovaných kalendářů.

Pokračovat ve čtení „Miliardu let před koncem světa“ →