Co jsme se o tragédii MH17 nedozvěděli a asi ani nedozvíme


Dlouho očekávaná zpráva nizozemských vyšetřovatelů o sestřelení MH17 loni nad východní Ukrajinou budila větší zájem před svým zveřejněním, než po něm, nejspíš proto, že naděje na jednoznačné obvinění Ruska se nenaplnily a zpráva – přesněji její mediální derivát, což bude pravděpodobně to jediné, s čím se většina lidí kdy seznámí – v zásadě potvrzuje jen široce přijímanou hypotézu, že letadlo sestřelila raketa země-vzduch. Nepřekvapivě ruské výroby, což se v této části světa nic moc neznamená.

Pokračovat ve čtení „Co jsme se o tragédii MH17 nedozvěděli a asi ani nedozvíme“ →

Vytěsněný „socík‟


Z eseje Čekání na antikomunistický blockbuster vybírám dost zásadní (a víceméně souznící s tím, co říkám já sám, jen formulovaný akademičtějším jazykem) postřeh o percepci období před rokem 1989 v české popkultuře:

Tyto retrospektivní reprezentace mají tendenci nahlížet na dějiny skrze hodnoty doby, ve které vznikají – často tedy vypovídají více o současnosti než o minulosti. Populární kultura tak často sehrává legitimizační roli pro současnou politiku,

[Tím pádem se nikdy nevysvětluje, proč tu vůbec nějaký socialismus byl, proč jej lidé chtěli…]

Dochází často k externalizaci – režim je vyobrazen jako import odjinud. Postavy nikdy nepřijímají žádnou odpovědnost. Představitelé režimu jsou vždycky ti druzí. Jsou to prostě „oni“, ale hlavně ne „my“. Dochází tím ke kolektivnímu vyvinění. Všichni si mohli stejně jako Kodet v Pelíškách zajít na balkon a zařvat si „Proletáři všech zemí, vyližte si prdel“ – a nikdo za nic nemohl. Odpovědnost je vždy externalizovaná, někdy až do Sovětského svazu.

Bez zajímavosti není ani pohled k sousedům:

Jiná situace je v Německu. (…) Reapropiace tohoto období je založena na tzv. Trotzidentität, tedy určité identitě navzdory, skrze kterou se snaží východní Němci nějakým způsobem definovat. V českém prostředí tato potřeba není, čili je pro nás snadnější celé to období prostě odmítnout. Oni se snaží toto období částečně rehabilitovat, a to včetně velkého příběhu o budování lepší společnosti.

Rusům se v Sýrii daří


Navzdory tomu, že západní komentátoři přesvědčují sami sebe i svět o opaku, ruská kampaň v Sýrii je zatím úspěšná, a to jak vojensky, tak politicky. Mám to tomu tvrzení následující důvody: Rusové ukázali, že dokáží poměrně nepozorovaně přepravit poměrně velký vojenský kontingent na poměrně velkou vzdálenost a na držet ho na místě v plném nasazení. Celá kampaň nejenom že zatím probíhá beze ztrát (no dobře, jsou to Rusové, tak ztráty třeba tutlají a nepočítají), ale především v plné síle. Jelcinovská ochablost ruské armády je podle všeho ta tam a ruská technika je plně funkční a snese vysokou intenzitu nasazení, přičemž prokazuje značnou míru efektivity. Při tom všem si Rusové drží dostatečný distanc na to, aby se nenechali zatáhnout do druhého Afghánistánu. A podle kurzu rublu soudě nemá tahle avantýra zatím ani žádný zásadní vliv ne ruskou ekonomiku.

To byly v kostce důvody vojenské, a teď důvody politické. Rusko ukázalo, že má zuby, nebojí se je použít, a nadále bude tancovat podle svých vlastních not, ne podle amerických. Když o to budou USA stát, tak si s nimi rádo zajamuje, ale tím to končí. Co není na první pohled tak zřejmé, ale o to významnější, že intervencí v Sýrii Rusko donutilo Západ otevřít karty přiznat, že jeho řeči o boji proti Islámskému státu byly právě jen řeči, ale ve skutečnosti mu vždycky šlo jen o svržení syrského režimu ať to Sýrii stojí, co to stojí, jinými slovy že občanskou válku v Sýrii udržoval a podporoval Západ a nese za ni – a s ní i za uprchlickou krizi v Evropě – plnou odpovědnost.

Všechny perličky v jednom hnízdečku


Že se na adresu vybombardování nemocnice v Kundúzu americkými letadly na afghánskou objednávku objeví, zejména ze strany atlanticky smýšlejících, bagatelizující komentáře v duchu stálo to za, sami si to zavinili, to bylo jasné od začátku. Ale to, co předvedla na webu Ozbrojené složky jakási Miroslava Pašková, to je opravdový majstrštyk, tam je úplně všechno, veškerá klišé, která jste si na dané téma dokázali představit, a ještě mnohá navíc. Co slovíčko, to perlička, co věta, to perla.

Pokračovat ve čtení „Všechny perličky v jednom hnízdečku“ →

Ztratit hvězdy


Noční oblohaTzv. světelný smog je problém, o kterém se velmi málo mluví, a když už, tak jej většina lidí jako problém vůbec nevnímá, navzdory tomu, že živočichům (podle všeho včetně člověka) i rostlinám způsobuje dezorientaci v čase a prostoru a má i další negativní vlivy. Ztížená možnost pozorování hvězd, které nejsou na nebi kvůli všem těm pouličním osvětlením a obchodním centrům vůbec vidět, vedle toho vypadá jako jako banalita. A pro astronomy paradoxně možná i je, protože ti mají k dispozici všechny ty Hubbly a radioteleskopy a pozorováním oblohy ze Země už asi ani žádný velký nečekají (pokud to čte nějaký astronom a má pocit, že je třeba to uvést na pravou míru, je vítán).

Pokračovat ve čtení „Ztratit hvězdy“ →

2x Vladimír Putin


Pokud jde o to udělat si vlastní názor, je originál vždy lepší, než recenze. O tom, co ruský prezident Putin říká a co si myslí, se u nás sice píše poměrně hodně (v jistém smyslu až obsedantně hodně), ale v naprosté většině zprostředkovaně a s přiloženým doporučením, co si o tom myslet, nebude proto na škodu si poslechnout přímo Putina. Když jde totiž o to, co říká Putin, je vždy lepší poslouchat Putina než Putnu. A že ten Putin nemluví hloupě, ale naopak s přehledem a nadhledem, který jeho českému kolegovi zcela chybí (o zbytku české politické scény nemluvě).

Pokračovat ve čtení „2x Vladimír Putin“ →

Slušní lidé


Z rozhovoru s Philipem Zimbardem, organizátorem Stanfordského vězeňského experimentu:

Dnes už nemůžete uskutečnit experiment, během kterého by jeho účastníci cítili, že jsou ve stresu, ani v psychickém stresu. A tak se dnes většina výzkumů ptá lidí: „Představte si, že jste vězeňský dozorce, jak byste se zachoval? Choval byste se tak, nebo tak?‟ A jaká je odpověď? Všichni by byli dobrými dozorci a dělali pěkné věci – mají se přeci rádi, potřebují tuto odpověď. Nikdo si nedokáže představit, že by dělal cokoliv zlého, dokud se neocitne v té situaci.

To je ta banalita zla, to je to je důvod, proč jsou slušní lidé tak nebezpeční. Každý se má rád, protože to potřebuje, považuje se za slušného a logicky pak považuje za slušné i vše, co dělá a říká.

Benefity soukromých škol


Schůze SRPŠ (nebo jak se tomu dnes nadává), řeší se kouří žáků před školou. Reakce ředitele je předvídatelná – nemůže s tím nic dělat. Přesněji řečeno ani nesmí, protože jeho pravomoci končí na prahu školy a pokud by chtěl na děti výchovně působit i mimu školu, koleduje si o pracovní návštěvu školní inspekce. Pak ovšem následuje vysvětlení, že většina kuřáků (s kouřením je samozřejmě spojeno odhazování vajglů všude možně, jen ne do koše) jsou studenti blízké soukromé školy, s jejíž ředitelkou to náš pan ředitel projednával. A odpověď paní ředitelky soukromé školy: Ti studenti platí, a proto s nimi tohle vůbec řešit nebudu. S nevyřčeným kdo platí, ten poroučí. Tak tohle je zatím asi jediný benefit soukromého školství v Česku. Jak společenský přínosný posuďte sami.