Stačí čtyři „E“?


Následující sentenci pronesl František Kautman v rozhovoru pro Lidové noviny:

Pro lidskou společnost jsou základní čtyři E: etika, estetika, ekologie a ekonomika.

Opravdu to stačí? Opravdu to je všechno a nic nechybí ani nepřebývá? Kde se v těchto „E“ schovává například otázka sociální a humanitní? Kde vzdělání, kde zdravotnictví? Jak možná tušíte, mám problém s ekonomií, taková legitimace mi nevoní, ale uznávám, že zaujímat k ekonomii podobný vztah, jako zaujímá katolický církev k sexu, je nesmysl. Můžu stokrát předstírat, že ekonomie je neexistuje, ona se nakonec vždy někde ukáže, jako ten sex. Možná bych k tomu měl přistupovat jinak, neodmítat zařazení ekonomie mezi čtyři E, ale naopak vítat, že je jen jedním ze čtyř, postavená na roveň ostatním, že není dominantní, ale naopak je korigována zbývajícími třemi. Takto vzato to nakonec není vůbec špatná myšlenka.

Spravedlnost je rovnost


Už od rána mi hlavě straší tenhle tweet:

Je to totiž ilustrativní (v tomto případě doslova) ukázka stereotypů, které někteří (mnozí?) lidé chovají o rovnosti a spravedlnosti, a neschopnosti rozlišovat rovnost a stejnost, se kterou se tak často setkávám i v diskusích zde na blogu. Na obrázku vlevo totiž není rovnost, ale stejnost. Rovnost je vpravo, tam, co je spravedlnost. Spravedlnost tu není rovnosti navzdory, ale naopak díky rovnosti – rovnosti postavení. Vlevo je stejnost krabic, vpravo je rovnost výhledu. Vlevo je rovnost rovné daně, vpravo je rovnost příležitostí.

Čekání na černou labuť


Drahou vlast už zase vovinuly nějaký mraky. To máte krize v Řecku, válka na Ukrajině, do toho imigranti a jako pevný bod ve vesmíru daně a Cikáni. Není toho na jednu drahou vlast už trochu moc? Kupodivu není, alespoň podle novin, kterým jasně dominuje bulvárek a soudničky a jinak je vše při starém, voda teče, slunce svítí, výplata chodí, pivo zdražuje, ale pořád se ještě nestřílí a nehladoví.

Pokračovat ve čtení „Čekání na černou labuť“ →

Občanská statečnost je relativní


Výborný postřeh Jana Zrzavého o odvaze v rámci kognitivně uchopitelné skupiny (tj. do cca 150 členů):

Od lidí tedy můžeme oprávněně očekávat, že budou v maximální míře konformní s názory své skupiny a svou eventuální odvahu budou předvádět navenek. V situaci, kdy je skupina velmi vyhraněně zaměřena proti Tatíčkovi, je projevem konformity, nikoliv odvahy, když její příslušní Tatíčkovi spílá ze všech nejvíc.

Chudoba je politický problém


Když přijde řeč na uprchlíky, tak je kde kdo, křiklounem z hospody počínaje a předsedou vlády konče, začne rozdělovat na „ekonomické“ a „politické“, přičemž těm politickým je ochoten dát alespoň minimální naději na azyl v České republice, ale těm ekonomickým ani náhodou, protože to jsou pro něj jen lidé, kteří chtějí koláče bez práce, chtějí se mít jako prasata v žitě a za tím účelem nás sem chtějí přijít vyjídat a parazitovat na našem sociálním systému.

Pokračovat ve čtení „Chudoba je politický problém“ →

Příběh ženy


Ze stejného čísla stejného časopisu jako Příběh kosatky, jen z jiné reportáže, je i tento příběh-mikrodrama ženy, která se musela přestěhovat, protože její domov musel ustoupit pokroku (přehradě na řece Mekong):

Ve staré vesnici jste nevydělávala mnoho peněz, ale mohla jste jíst rýži, kterou jste si vypěstovala. Tady můžete vydělávat peníze každý den, ale každý den musíte utratit více, než kolik vyděláte.

Příběh kosatky


V roce 1996 vědci zpozorovali mládě s těžce poraněnou páteří a hřbetní ploutví, patrně po střetu s nějakou lodí. Není jako ostatní kosatky, nemůže lovit a všichni se o něj starají. Nežije s jedním stádem, ale střídavě plave nejméně s pěti různými skupinami, které mu obstarávají potravu. Ostatní kosatky vědí, že potřebuje pomoct, a pomáhají mu.

(in NG 6/2015)

Jak vyřešit řecké dluhy metodou deimaginace


A co ty řecké dluhy prostě škrtnout? Ne, počkejte, vážně, komu z vás doma něco chybí, protože si to půjčili Řekové? Hrnce, peřiny, auta, víno, peníze, prostě cokoliv? Nikomu nechybí nic, je to tak? Ani těm Němcům nechybí nějaké lokomotivy, které by jezdili v Řecku, nebo ropa, kterou by jim půjčili. Zkrátka a dobře, nikomu nikde nic reálného nechybí, řecké dluhy jsou pouze imaginární – jsou to jen zápisy v účetních knihách, nebo záznamy v počítačových databázích. Že se musí Řekům něco upsat, aby se to mohlo Němcům připsat, je pouze úzus, dohoda, kterou lze změnit. Přirozeně, že by to nebylo snadné, nikoliv technicky, ale mentálně – spoustě lidé by se s v takovém okamžiku zhroutil svět, pro řadu lidí by takové řešení znamenalo stejně radikální (čili nemožnou, nemyslitelnou až nežádoucí) změnu myšlení, jako svého času tvrzení, že Země je kulatá, nebo že i Indiáni mají duši. Ale možné to je. Samozřejmě, že nikoliv v rámci současného systému, ale mimo něj již ano. Stačí udělat krok stranou, podívat se na problém z jiného úhlu a řešení je nasnadě. No vážně, co tak hrozného by se stalo, kdyby se pár fiktivních čísel nahradilo jinými? Když si tak dobře umíme představovat, že dluhy existují, tak bych snad zvládli představit si i to, že jsou splacené, neexistují, že nikdy neexistovaly? Je to jen o imaginaci. Nebo naopak o jejím omezení.