Štítek: demokracie

Svoboda těch nejbohatších nás vykořisťovat


Výtah z brilantního textu (liberálové, klidně se poserte, jen mi ty svoje sračky tady nepatlejte) George Monbiota  Svoboda – pro koho a na čí účet?

Když think-tanky či miliardáři vlastněná média volají po svobodě, dávají si dobrý pozor, aby náhodou nedali najevo, čí svobodu přesně mají na mysli. Víc než co jiného ale miliardáři a jimi řízené organizace požadují svobodu od čehosi, čemu říkají „nesmyslné regulace“. Co se tím však ve skutečnosti myslí, jsou opatření na ochranu veřejnosti před nekalými praktikami či vedlejšími důsledky podnikatelské činnosti.  Nemusíte superbohaté poslouchat příliš dlouho, abyste pochopili, že mnozí z nich vnímají sami sebe jako „nezávislé“, jež Friedrich Hayek oslavuje v Ústavě svobody, či se vidí být Johnem Galtem, který vedl vzpouru miliardářů proti vládě v románu Atlasova vzpoura od Ayn Randové. Tak jako Hayek považují svou svobodu od demokratické společnosti za nezadatelné právo, bez ohledu na škody, které způsobí ostatním, či dokonce sami sobě. Svoboda, která je nám slibována, znamená svobodu těch nejbohatších nás vykořisťovat. Kdykoli proto slyšíme slovo svoboda, měli bychom se ptát sami sebe: „Svoboda pro koho? A na čí účet?“

Demokracie bez dému


V nejmocnější zemi, která bude mít hlavní slovo při rozhodování o budoucnosti světa, probíhala prezidentská kampaň – a nejpalčivějším otázkám, jakým kdy lidstvo čelilo [vážná hrozba jaderné války s ekologická katastrofa], se naprosto nevěnovala pozornost. (…) Podle mě tu jde o jakousi nepsanou dohodu, že by se do fungování demokratického systému neměli zapojovat lidé. Není to jejich parketa, zabavíme je něčím jiným, třeba konzumem, obscénními poznámkami o ženách, čímkoli, jen od těch nejpalčivějších problémů je musíme udržet dál. Nemyslím si, že jde o rozhodnutí vědomé, ale spíše implicitní, podvědomé, o jakési elitářské chápání toho, jak by měl fungovat svět.

(Noam Chomsky: „Nejpalčivější problémy dneška nikdo neřeší“)

Britská lekce z demokracie


Pokud si myslíte, že v demokracii je suverénem lid, tak zbystřete, protože britská premiérka Mayová u soudu prohrála, ke spuštění Brexitu potřebuje souhlas parlamentu. K tomu Brexitu, o kterém sice těsně, ale platně rozhodli voliči v referendu. O čem tedy ještě může parlament rozhodovat? Co když parlament svůj souhlas nedá a dostane se tak do sporu s lidem? Otázky logické, ale nezodpovězené, dokonce ani na BBC jsem se o tom nic nedočetl. Vždyť je to podobné, jako kdyby starý parlament hlasoval o tom, jestli ho ten nově zvolený může vystřídat. Tohle prosím pěkně není žádná formalita, ale principiální problém: kdo je v demokracii suverén, lid, parlament, nebo soud?

Demokratický deficit úřadu prezidenta USA


Ať už nastávají prezidentské volby v USA vyhraje kdokoliv, bude trpět stejným demokratickým deficitem, jako jeho předchůdci. A tím teď nemyslím systém volitelů, ale skutečnost, že prezidenta USA volí pouze občané USA, přestože USA se vměšují do záležitostí celého světa, což považují to nejen za svoje právo, ale přímo za svoji povinnost. Budiž, potom by ale měly mít souhlas dotčených, demokratický souhlas, a ten se nejlépe vyjádří volbami. Neměl-li by tedy být úřad amerického prezidenta zatížen silným demokratickým deficitem, měly by USA buď k volbám přizvat i zbytek světa, o němž se v nich rozhoduje, a nebo, protože celosvětové volby jsou ideologický i logistický oříšek, upustit od své snahy být celosvětovým hegemonem. A protože se s pravděpodobností hraničící s jistotou nestane ani jedno, ani druhé, bude i nadále prezident USA de facto diktátor.

Manifest třídní justice


Jak praví klasik, právo je vůle vládnoucí třídy povýšená na zákon. Soudce je potom, kdo pod maskou nezávislosti toto právo aplikuje. Bylo tomu tak v padesátých letech a je tomu tak i nyní, jak ukazuje rozsudek nad squatterem z Cibulky, v němž soudce-kazatel pravil takto:

Přičemž oprávněnou dispozicí s tím majetkem je nepochybně i to, pokud se vlastník rozhodne nechat majetek ležet ladem. V rámci toho samozřejmě dochází k těm smutným situacím, kdy tedy nějaký majetek takto může zchátrat, nicméně nikde není dána povinnost majetek využívat účelně, takové doby tu byly a myslím, že nikdo soudný v demokratické společnosti nemůže žádat, aby taková povinnost byla nastolena.

Pan soudce je nepochybně perspektivní režimní kádr se smyslem pro třídní spravedlnost: vlastník může vše, vlastníkovi nesmí nikdo nic. Kampak se asi panu soudci ztratil Článek 11 odst. (3) LZPS, kterou pan soudce argumentuje? Možná do kolonky „nehodící se škrtněte.“ S takovouhle „demokracií“ běžte, vaše ctihodnosti, laskavě do tmy. Já raději zůstanu u té skutečné, ve které ani vlastní nemůže vše a i vlastník musí něco respektovat. Pokud se to tedy ještě smí.

Co je dovoleno Skotovi, není dovoleno Rusovi


Takže Skotové dnes v referendu rozhodují o vyhlášení nezávislosti na Velké Británii a nikdo jim to nezakazuje. Rozmlouval jim to kde kdo, ale nikdo jim to nezakazoval, nikdo apriori neprohlašoval, že referendum bude zfalšované a neplatné, nikdo netvrdil, že na nic takového nemají právo a že územní celistvost Velké Británie je nedotknutelná a změna jejích hranic nepřijatelná. Skoty přemlouvali, zastrašovali, vydírali, ale pořádat referendum je nechali. A nemám nejmenších pochyb o tom, že ať referendum o skotské samostatnosti dopadne jakkoliv, budou jeho výsledek všichni respektovat. Možná se skřípěním zubů a ťukáním na čelo, ale budou, a nikdo nepošle tanky a dělostřelectvo, aby Skoty přinutil zůstat někde, kde být nechtějí. V čem se referendum o odtržení Skotska od Británie liší tak zásadně od referenda o odtržení Krymu nebo Novoruska od Ukrajiny, že jedno respektováno je, a druhé ne, samozřejmě kromě toho, že v jednom hlasují Skotové ze západu, zatímco v druhém Rusové z východu, a že jedno plány NATO kříží, a druhé nikoliv?

Problémy s referendem


Referendum je nejmocnější nástroj přímé demokracie, projev vůle lidu s nejsilnější legitimitou, nad který není, tak jak by mohlo nemít smysl? Tak třeba když se špatně naformuluje otázka, nebo když se otázka tak úplně nepotká s realitou. Kupříkladu včerejší místní referendum na Praze 8 o zákazu hazardu. Otázka předložená občanům zněla: „Souhlasíte, aby městská část Praha 8 (…) učinila veškeré právní kroky vedoucí k zákazu provozování loterií a sázkových her, zejména výherních hracích (…) a to na celém jejím území?“ Bohužel se mi nepodařilo dohledat rozhodnutí rady nebo zastupitelstva, na jehož základě bylo referendum vyhlášeno, ale tak, jak je otázka položena, udělají občané v referendu městské části souhlas, ale k ničemu ji nezavazují. Je jasné, že pokud by občané řekli ne, tak městská část proti hernám nijak postupovat nemůže, jenže co když občané řeknou ano, ale městská část nic nepodnikne a souhlas prostě nevyužije? Bude to v rozporu s výsledkem referenda, nebo to bude sice košer, byť po právnickém způsobu?

Toto konkrétní referendum nakonec nebylo platné, protože občané se neobtěžovali přijít (proč a jak tuto laxnost chápat je zase jiná pohádka), ale ani tím nejasnosti nekončí. Znamená neplatnost referenda, že souhlas nebyl udělen a městská část proti hernám postupovat nemůže, nebo by nebyl udělen pouze v případě, že by bylo platné a většina občanů řekla ne? Znamená tedy neplatnost referenda, že městská část může může proti hernám postupovat podle svého uvážení, tedy v podstatě stejně, jako kdyby občané v referendu řekli ano? Jaký smysl potom takové referendum vůbec mělo? Zdánlivě přesná otázka je tak bez znalosti kontextu a historie ve skutečnost značně vágní, protože bez těchto znalostí nelze říct (a tedy se kvalifikovaně rozhodnout), jaký důsledek bude ta která odpověď mít.

Referendum je dobrá věc, ale mělo by být přesněji a pečlivěji formulováno buď jako přesný závazek (tady je ale zase problém s tím, jestli negativní odpověď znamená automaticky zákaz, nebo volnost jednání, a pokud zákaz, tak na jak dlouho?), nebo jako schválení již přijatého rozhodnutí, v takovém případě je ovšem zase riziko, že neplatnost referenda založí automatický nesouhlas. Při očekávatelné nízké účasti voličů se tak šikovnou formulací dá docílit v podstatě libovolného výsledku a jakékoliv referendum zmanipulovat k bezzubosti a nezávaznosti.

Jak vidno, ani referendum není samospasitelné.

Konec jedné hry


U nás boduje kapitalista Babiš, na Slovensku zabodoval kapitalista Kiska a stal se rovnou prezidentem, na Ukrajině se kapitalista Porošenko na prezidentskou kandidaturu chystá a Itala Berlusconiho není snad ani třeba připomínat. Kariérní politici ustupují do pozadí a jejich místa zaujímají byznysmani. Politologové spřádají hypotézy o tom, že příčinou je deziluze a ztráta důvěry voličů, politici hovoří o tom, jak voliči hazardují se svým osudem, když se obracejí zády k tradičním politickým stranám a dávají přednost populistům, ale ono je také docela dobře možné, že voliči nejsou ani hloupí, ani zmatení, ani koupení, ani svedení, nýbrž jim jenom došlo, že primárním zdrojem moci jsou v kapitalismu kapitalisté a politici jsou jen drahá dekorace a že stejně budou tancovat, jak kapitalisté pískají, jenom to bez politiků nebude muzika reprodukovaná, ale bude se pískat pěkně naživo. Hra na demokracii, která tak dlouho a dobře sloužila kapitalismu k tomu, aby byl ve srovnání se socialismem konkurenceschopný, pomalu ale jistě končí, protože už není potřeba. Chápe to panstvo, chápou to poddaní, jenom šafáři to pořád nějak nechtějí pochopit.