Opomíjené aspekty konce komunistického experimentu

Výběr z recenze Ondřeje Bělíčka na knihu britských historiků 1989: A Global History of Eastern Europe:

Kořeny dramatických událostí roku 1989 nachází už v souvislosti s finanční krizí sedmdesátých let. Zrušení zlatého standardu a ukončení tzv. Brettonwoodského ekonomického systému započal širokou transformaci stávajícího hospodářského modelu ve finanční kapitalismus. Právě zde se podle Jamese Marka začíná drolit solidární projekt alternativního ekonomického modelu socialistických zemí východní Evropy se zeměmi třetího světa v Africe, Asii, na blízkém Východě, ale i v Latinské Americe. (…) Tlak západních finančních institucí, jako jsou Mezinárodní měnový fond nebo Světová banka, vedl socialistické země k tvrdšímu vymáhání dluhů od spřátelených mimoevropských zemí. V této době například zcela utichlo volání socialistických zemí po úplném odpuštění dluhu africkým zemím. Těsnější spolupráce s těmito institucemi byla pro zástupce socialistických zemí „školou kapitalismu“, která je vedla ke snaze aplikovat určité aspekty tržního hospodářství v rámci centralizovaného ekonomického modelu. (…) Proces pádu komunistického režimu rozhodně nepostupoval samovolně pod tíhou hospodářských problémů socialistického bloku, jak by se mohlo zdát. Postupné opuštění socialistického modelu a integrace s globálním kapitalismem bylo z velké části rozhodnutí elit, jež považovaly socialistický projekt za vyčerpaný. (…) Jak poměrně podrobně ukazuje ve své knize, šířící se myšlenky neoliberalismu se mezi ekonomy socialistických zemí setkávaly s takřka fanatickým obdivem. Vzorem pro ně však nebyly země Západu, jak by se mohlo zdát, ale spíš Pinochetovo Chile nebo vojenský režim v Jižní Koreji.

Opoziční skupiny, které se ocitly u vyjednávacího procesu s komunistickou mocí, se však přílišné demokratizace společnosti obávaly. Existovala oprávněná obava před nekontrolovaným vynořením negativních sentimentů v podobě nacionalismu, populismu a násilí. Systém západní parlamentní demokracie byl způsob, jak tyto spodní proudy společnosti kontrolovat a omezovat nepřiměřené nároky na demokracii.

Zatímco Evropa slavila znovusjednocení Západu s Východem, některé části světa, zejména Afrika a třetí svět, sledovaly tento proces se znepokojením. Africké země se obávaly návratu koloniální Evropy, která začne znovu plundrovat její kontinent, a také rasismu. (…) Křesťanství jako základní hodnota Evropy bývala vždy spojována především s disidentskými skupinami, které křesťanství považovaly za součást boje proti bezbožnému komunismu. Jak ukazují nedávné historické výzkumy, řada národoveckých komunistů se dávno před rokem 1989 obracela zpět ke křesťanským tradicím. Tento obrat často souvisel i s odklonem od solidarity s arabskými zeměmi. Islám po roce 1989 nahradil komunismus coby „největší hrozby pro Evropu“. (…) Bílá, křesťanská a sjednocená Evropa představovala pro země Třetího světa, zejména pak africké a arabské, novou hrozbu.

Rodinné tajemství nacismu

V reakci na Budoucnost českého antikomunismu mi od čtenáře přišel odkaz na esej Pavla Barši (mimochodem, zřejmě posledního českého intelektuála hodného toho označení) Slepá ulička antitotalitarismu. Je to esej velmi hutná a výživná, takže se z ní nakrmíme několikrát. Tentokrát o – dnes poměrně úspěšně vytěsněním – pochopení Evropy pro nacismus.

Podle Mazowera navrhoval původní komunistický projekt daleko radikálnější rozchod s etablovanými evropskými tradicemi, institucemi a kolektivními identitami než nacismus, který ve skutečnosti jen dováděl do krajnosti evropský imperialismus a rasismus a – což bylo pro ostatní Evropany skutečně „barbarské“ – aplikoval je na Evropu samotnou.
Když v letech 1938 až 1939 zahájil Hitler tažení za ovládnutí Evropy, velká část kontinentální pravice a někteří vůdcové kontinentální levice (například Thorvald Stauning v Dánsku či Hendrik de Man v Belgii) byli ochotni jeho hegemonii přijmout. Podobně otevření kolaboraci byli také antisovětští a antisemitští nacionalisté neruských národností východní Evropy v čele s Ukrajinci.
Jenže ačkoliv Hitler někdy zmiňoval jako svůj vzor britské impérium v Indii, k podmaněným Evropanům se choval spíše tak, jak se britští osadníci chovali k domorodcům Severní Ameriky či černochům dováženým z Afriky.
Hitler tu propásl jedinečnou šanci nastolit dlouhodobou německou převahu na kontinentu. Důležitá část evropských elit na Západě i na Východě byla připravena přijmout ho jako svého vládce, ne však bezpodmínečně: byli ochotni se smířit s tím, že budou jeho Indy, nikoliv jeho indiány nebo černochy.

Petrloo

Před dvěma sty lety, 16. srpna 1819, byla v Manchesteru na St Petr´s Field krvavě rozehnána šedesátitisícová demonstrace za volební reformu. Události dodnes patří mezi klíčové, byť mimo Velkou Británii pozapomenuté, milníky boje za sociální a politická práva v 19. století.
Jan Adamec

Tehdy to ale nebylo šedesát tisíc studentů, úředníků či živnostníků, kteří tvoří gró demonstrací dnes, bylo to šedesát tisíc dělníků. A místní buržoazní elity samozřejmě náležitě zpanikařili, protože dělníci byli póvl, který neměl mít žádná práva. A poslali na demonstranty svoje milice i pravidelnou armádu. Výsledek: několik mrtvých a stovky zraněných, které lékaři odmítali ošetřovat, protože buřiči a rouhači jen dostali, co jim patřilo. A to včetně žen, na které měli milicionáři obzvláště spadeno, protože je chtěli „vyléčit“ z blouznění o rovnosti, a dětí. Událost pak byla některými novináři pojmenována Petrloo v narážce na Waterloo, kde Británie na rozdíl od Petrloo, slavně zvítězila.

Dnes se na naše dějiny díváme spíše očima vládců, intelektuálů, umělců a vědců. Bývalý režimu v nás vyvinul k milníkům “třídního boje” spolehlivou alergickou reakci, býť spíše než o boj za světlé zítřky šlo v těchto střetech o obyčejnou snahu řemeslníků, dělníků, tovaryšů a jejich rodin žít materiální zabezpečení a důstojný život a cítit se jako rovnocenný člověk a občan.
Jan Adamec

Američané válku ve Vietnamu prohráli

Tvrzení, že Američané válku ve Vietnamu prohráli, není tak samozřejmé, jak by se mohlo zdát. Už mnohokrát jsem se setkal s mýtem, nikoliv nepodobným tomu, který byl tolik oblíbený ve Výmarské republice, že Američané válku ve Vietnamu neprohráli, ale že je k ústupu donutili zrádci a zbabělci doma, kteří nechtěli pokračovat ve spravedlivém boji za správnou věc.

Jak ovšem ukazuje Erik Siegel ve svém referátu o dokumentární sérii Kena Bursta The Vietnam War, Američané válku ve Vietnamu prohráli i vojensky, protože nedokázali naplnit své strategické cíle. Cílem USA ve vietnamské válce totiž nebylo obsazení území – Američané těžce dobyté pozice často po pár dnech opouštěli jenom proto, aby je za pár týdnů znova dobývali – ale vyčerpání nepřítele. Americká strategie byla založena na tom, že způsobí Severnímu Vietnamu ztráty takového rozsahu, že se stáhne a na své strategické cíle rezignuje on. Tato strategie ale USA nevyšla. Přestože ztráty způsobené nepříteli byly skutečně masivní – jenom mrtvých v celé válce byly 3 milióny, i když ne všichni jdou přímo na konto Američanů, na které je zato třeba přičíst tisíce postižených dětí, které se v důsledku použití chemických zbraní Američany rodí ve Vietnamu dodnes – vůli Severovietnamců k boji nezlomili. A to je to, co rozhoduje válku, nikoliv absolutní počty padlých. Proto Američané ve Vietnamu regulérně vojensky prohráli.

A o co v té hloupé, zbytečné a kruté válce, kterou jsou dodnes mnozí schopni oslavovat a její hrůzy omlouvat jenom proto, že jí propaganda dala nálepku boje proti komunismu, vlastně šlo?

Osud samotného Jižního Vietnamu, který vedl zkorumpovaný, nepopulární a místy velmi represivní režim, byl až druhořadý, hlavním motivem od počátku až téměř do hořkého konce bylo „odvrátit ponížení“, ať už národní nebo osobní politické.

Tedy důvody extrémně hloupé a nicotné. Jako ostatně téměř vždy.

Modernizované dějiny

Je libo malou ochutnávku toho, jak budou vypadat učebnice dějepisu poté, co v souladu s pokyny BIS nahradí „sovětskou interpretaci dějin“ interpretace moderní, nesovětská? Například začátek 1. světové války by podle prof. Pavla Kaliny z ČVUT mohl vypadat nějak tahle (cituji ze statě Moderní člověk v aleji sfing):

Kupka prostě vstoupil do cizinecké legie, aby Francii, která po léta financovala vyzbrojování obrovské ruské armády, pomohl obsadit Alsasko. Bylo to přitom především despotické Rusko, které svou mobilizací rozpoutalo globální konflikt.

Pokud si myslíte, že jsem záměrně vynechal zmínky o Rakousku a především Německu, tak vás mohu ujistit, že nevynechal, že tam opravdu nebyly. Jediná další zmínka byla o té Francii. A ani zbytek textu nenechává čtenáře na pochybách, že z jakých ideových pozic pan profesor vidí svět a že ho vidí jinak, než (zatím!) většina ostatních. Pan profesor má teď ovšem naději, že svět bude z moci úřední opraven.

Opomíjené konsekvence Mnichova

Mnichovské řešení, při němž byl SSSR zcela ignorován, však představovalo zásadní úder Litvinovově politice kolektivní bezpečnosti a zřejmě též důležitý milník na cestě k uzavření sovětsko-německého paktu v srpnu 1939.

(Vít Smetana: Deset tezí o Mnichovu, DaS 10/2018)

Mnichov 1938

Hezké kulaté výročí si říká o zamyšlení (uznávám, trochu opožděné, ale chvíli trvalo, než jsem si ho sesumíroval, a ještě déle, než jsem ho sepsal) a i když vím, že riskuji definitivní ztrátu čtenářů, jejichž řady už tak dost prořídly poté, co se ukázalo, že nechci potápět lodě s uprchlíky ve Středozemním moři, tak si to zamyšlení neodpustím.

Pokračovat ve čtení „Mnichov 1938“ →

Představuje si to jako Merkelová válku

Pro vyhnání neexistovalo ani morální, ani politické ospravedlnění.

To se prý u příležitosti Mezinárodního dne uprchlíků nechala slyšet německá kancléřka Merkelová v narážce na poválečný odsun Němců ze střední Evropy.

Část českých politiků se proti tomu ihned ohradila. To byli ti, kteří vzápětí dostali nálepku „nacionalisté“. Jiná část české (sic!) veřejnosti se za kancléřku postavila, že prý byl výrok vytržen z kontextu. To byli ti, kteří se považují za mravní a intelektuální elitu národa a v politice mají momentálně zastoupení spíše marginální, o to více jsou ale vidět v médiích a na sociálních sítích.

Pokračovat ve čtení „Představuje si to jako Merkelová válku“ →

Bolševismus, stalinismus, ruská revoluce a velký teror

Z rozhovoru s „americkou historičkou a odbornicí na dějiny Sovětského svazu Wendy Z. Goldman o revoluci, teroru a mechanismech represe a strachu“:

Pokud se dále podíváme na kampaně proti vreditelstvu či záměrným sabotážím, zjistíme, že sice začaly shora, dělníci se na nich však výrazně podíleli tím, že obviňovali nadřízené z poškozování, zvláště v případech, kdy byla porušována bezpečnostní opatření nebo šlo o špatné bydlení či stravování. Dělníci vyslovovali své stížnosti jazykem teroru, protože chápali, že to k jejich pracovním podmínkám přitáhne pozornost; věděli, že pokud si budou pouze stěžovat, nic se nezmění.

Města se plnila miliony lidí přicházejících z venkova, došlo k obrovské krizi bydlení. Společnost procházela hlubokými sociálními otřesy. (…) A pak tu je třetí aspekt: Hitler se připravoval na válku. V roce 1937 bylo již Španělsko fašistické a bylo zřejmé, že sovětský socialistický experiment byl ohrožen a že Západ Sovětskému svazu nijak nepomůže – stejně jako nepomohl Československu. (…) Všechny tyto vnitřní i vnější okolnosti vyvolaly v sovětském vedení strach či dokonce paranoiu, že země je obklopena a prostoupena nepřáteli a že profylaktická očista je nezbytná k tomu, aby byla připravena na válku.

Zprvu bolševici působili skrze sověty. O převzetí moci začali usilovat, až když byli přesvědčeni, že většina sovětů tento krok podporuje. Na krátkou dobu se bolševici dělili o moc s esery, ale ti opustili vládu po brestlitevské smlouvě v březnu 1918, protože s ní nesouhlasili. To, že bolševici zůstali jako jediná strana u moci, nebyl záměr, ale důsledek okolností. Revolucionáři byli vystaveni obrovskému dilematu: máme společenskou podporu nezbytnou k tomu, abychom provedli socialistickou revoluci v primárně rolnické zemi? Menševici odpověděli, že nikoliv, a že bychom tedy měli jít domů, sednout si na židli, číst si noviny a nechat kapitalismu volný průběh.

Velký teror totiž začal nenápadně, jako protiteroristická kampaň. Jak se ale z protiteroristické kampaně stane teror proti celé populaci? Když vláda zatýká lidi a vynucuje z nich přiznání, někteří se přiznají k něčemu, co není pravda; pak se začne zdát, že se jedná o daleko širší spiknutí, je zatýkáno ještě více lidí, kteří se doznávají, a tak dále.

Gurmánský antikomunismus

Historik Jean-Jacques Marie považuje za doložený fakt, že kozáci na straně bělogvardějců s oblibou připravovali tzv. komunistickou polévku, která spočívala v tom, že se do vařící kádě uprostřed vesnice naházeli živí zajatí komunisté a následně byli ostatní zajatci nuceni, aby tento vývar z uvařených lidí snědli. Nejde o to pouze zabít své nepřítele, ale také je veřejně ponížit a předvést ostatním jako válečnou kořist. (zdroj)

Tohle snad komentář ani nepotřebuje. Další ilustrace toho, kam vede fanatický exaltovaný antikomunismus a jak to dopadá, když účel světí prostředky. I když v případě kozáků šlo prostě jen o to, žer mohli, že je za to nikdo nepotrestal, ba možná dokonce pochválil. A možná by pochválil i dnes. Tak nezbývá, než doufat, že něco takového je už za hranici, které je pro všelijaké demokraty a liberály nepřekročitelná., že tohle je něco, co by slušný, vzdělaný, inteligentní, mravný a vůbec lepší člověk, za které se antikomunisté rádi považují, neomlouval a nebagatelizoval.

P.S. Dneska, jak rostou stesky to po nedostatku antikomunismu a nadávky na „rehabilitaci“ Marxe, je připomínka jedné z forem razantního antikomunismu více než aktuální.