Štítek: Ukrajina

Mlhy nad Ukrajinou


Co se vlastně děje na Ukrajině? Asi každý, kdo ví, že nějaká Ukrajina vůbec existuje, ví i to, že se tam něco děje a že to něco je válka. Ti uvědomělejší potom „vědí“, že na Ukrajinu zaútočilo Rusko, ti orientovanější vědí, že tam propukla občanská válka, ve které proti sobě stojí dvě party, z nichž každá má za zadkem svého protektora se zásobou velkých klacků a zájmy, které se ani omylem nekryjí se zájmy Ukrajiny (ale to už ví málokdo, a na samotné Ukrajině už vůbec nikdo), jenže to je pořád strašně hrubý pohled. Máme sice 21. století se všemi jeho televizemi, kamerami, digitálními fotoaparáty, mobilními telefony, internety a sociálními sítěmi, každý z nás zná nějakého toho Ukrajince, jichž u nás žijí tisíce, a přesto je informovanost o dění na Ukrajině na úrovni informovanosti o bitvě u Sedanu v 19. století, kdy se vědělo, že Prusové táhnou na Sedan a pak že Francouzi táhnou od Sedanu, ale to byla asi tak všechno.

Pokud se o dění na Ukrajině příliš nezajímáte, nebo se spokojíte s tím, co vám naservíruje mainstream, pak můžete mít dojem, že víte dost, ale pokud se zajímáte alespoň trochu, pak nutně musíte mít pocit, že nevíte nic. Nemluvím teď o sympatiích s tou či onou stranou, ale o faktech – a ta jsou značně kusá, přinejmenším s ohledem na to, jaký informační potenciál o dění ve víceméně sousední evropské zemi je. Kvantita informací o Ukrajině by snad mohla být i dostatečná, ale ta kvalita: neověřené, zbrklé, tendenčně zkreslené „zprávy“ nepodávané jako prostá objektivní fakta, ale již s doporučeným interpretačním rámcem. Je to asi přirozené, ale je to k ničemu, protože to člověka nutí dělat závěry nikoliv na základě čistě racionální úvahy, ale do značné míry i intuitivně. Snadno pak dochází k tomu, že debata o současném dění na Ukrajině je emotivní až hysterická a zaujímané postoje hloupé a proto nebezpečné.

O čem jiném už bychom měli mít (a měli chtít mít) dostatečně jasnou představu, než o eskalujícím konfliktu za vlastními humny? Jenže místo jasného přehledu o tom kdo je kdo a kdo chce co, kdo s kým, kdo za čí, kdo kde a kdo kam, kdo koho a kdo jak…  tak vidíme jen mlhu, do které naše fantazie kreslí bubáky podle toho, čeho se bojíme a čemu fandíme. A tohle nutně musí jednou někdo odskákat. Zatím jsou to „jen“ Ukrajinci, ale jestli se nám nepodaří tu mlhu prokouknout, tak jsme nutně další na řadě. Bohužel, jak to tak pozoruji, tak my tu mlhu ani prokouknout nechceme, protože nám se líbí ti naši bubáci víc než pravda, která by nás konfrontovala s naší vlastní hloupostí a naivitou.

Lepší špatný mír, než dobrá válka


Byli jsme v sobotu s dětmi na Letní Letné a nebyli jsme tam zdaleka sami – i díky hezkému počasí tam byly rodin spousty. A všichni byli tak veselí, spokojení a bezstarostní… bodejť by také nebyli, když největší strach mohli mít maximálně z toho, jestli dobře uvidí na divadlo, a bát se mohli maximálně toho, aby ve stánku se slanými palačinkami nedošel kozí sýr.

Pokračovat ve čtení „Lepší špatný mír, než dobrá válka“ →

Opáčko pro Čecháčky


Když pozoruji, kolik Čecháčků nadšeně podporuje trestnou výpravu Kyjeva proti odbojnému východu Ukrajiny a jak horují pro územní celistvost Ukrajiny hlava nehlava, tak si říkám, že by jim měl někdo připomenout několik momentů z novějších českých dějin. Například vznik republiky v roce 1918, kdy se české země odtrhly od Rakousko-Uherska a k nim se následně připojilo Slovensko, nebo boj armády nového státu, kterou lze tehdy ještě směle označit za povstaleckou, proti Maďarsku, které chtělo udržet svoji územní celistvost, tedy včetně Slovenska. A co legionáři, z pohledu Vídně teroristé podporovaní cizími státy (Itálie, Rusko, Francie) a bojující proti územní celistvosti, ba přímo existenci, Rakousko-Uherska, mimo jiné s cílem podkopat potenciál Vídně ovládat a udržet České země? Za připomenutí stojí rovněž rozpad Československa v roce 1993, kdy se Slovensko odtrhlo od Čech, se kterými již dále nechtělo sdílet jeden stát, a to bez občanské války a bez toho, že by česká armáda bombardovala Košice. Byla tohle snad chyba, Čecháčci? Litujete, že nebyla občanská válka se Slováky? Proč nemají mít Rusové z východu Ukrajiny stejný nárok na opuštění státu, který již nepovažují za svůj, jako měli Slováci z východu Československa? Proč podporujete Kyjev, když nebýt toho, že jsme se k Vídni zachovali stejně, jako se nyní snaží Doněcko zachovat ke Kyjevu, tak by žádné Československo nikdy nebylo?

Palte mosty, kopejte příkopy, zabíjejte… a zoufejte


Když se po převratu v Kyjevě chopila moci nová vláda, začaly se východní provincie Ukrajiny obávat o svoji budoucnost a bezpečí, protože nové moci nedůvěřovali, a začaly proto usilovat o odtržení od Ukrajiny. Nová kyjevská vláda ovšem, místo aby se snažila obavy východu rozptýlit a udržet jej v rámci Ukrajiny, začala dělat vše pro to, aby východ přesvědčila, že jeho obavy byly opodstatněné a že odtržení od Ukrajiny (a možné připojení k Rusku) není otázka volby, ale životní nutnosti. Nasazení dělostřelectva a letectva proti vlastním občanům a odmítání vyjednávání je spolehlivý způsob, jak spálit všechny mosty a zničit poslední zbytky naděje na mírové urovnání v rámci jednoho státu.

Pokračovat ve čtení „Palte mosty, kopejte příkopy, zabíjejte… a zoufejte“ →

Rodinná záležitost


To si takhle holka z východu Ukrajiny najde kluka ze západu, dají to dohromady a spoustu let jim to docela klape. Jenže pak ten kluk chytí druhou mízu a najde si novou atraktivní milenku ještě víc na západ a k té staré se začne chovat hrubě a jenom ji využívá. Tak si ta stará řekne, že tohle jí za to nestojí a chce dát tomu klukovi kopačky, jenže to zase nechce ten kluk, protože je macho a také nechce přijít o příjem, který ta holka nosí domů, a tak začne tu holku bít a vydírat, v čemž ho jeho nová láska samozřejmě podporuje. Byl by to případ pro rodinou poradnu, kdyby ta holka neměla o kus dál na východě silnějšího bratra, kterému není jedno, co se u jeho sestry doma děje, a nová milenka toho kluka neměla o kus dál na západ pasáka, který je kápo té nejostřejší bandy ve městě. Pak stačí málo, jedovaté slovo, křivý pohled nebo jedna facka, a už se to mydlí. Možná by nemuselo dojít na nejhorší, kdyby do hry vstoupil rozum, ale kdo by se staral o rozum, když jde o čest, o majetek a o poslední slovo? Bohužel, takhle ošklivá záležitost už dávno není a už nikdy nebude soukromá a sousedům hrozí, že při téhle „domácí zabijačce“ možná také nějakou tu ránu schytají a ani kamarádšofty s tou partou ze západu je neochrání.

Tož asi tak


Barack Obama před třemi lety k situaci v Libyi:
„Vládní moc použila armádu proti vlastnímu lidu, proto musí civilizovaný svět zasáhnout.“

Barack Obama před měsícem k situaci na Ukrajině:
„Vláda má právo použít armádu proti lidu k udržení pořádku v zemi.“

(převzato)

S nálepkou teroristy


Kyjevská vláda se rozhodla umlčet protesty na východě Ukrajiny silou, a aby si nějak kompenzovala deficit vlastní legitimity a pojistila se proti nepříjemným otázkám, co jí najednou vadí na povstání proti vládě a obsazování vládních budov, když se tak sama dostala k moci, tak označila opozici za teroristy. Jenže i když je proruská opozice na východě všechno možné, od povstalců přes separatisty po diverzanty, teroristé to nejsou, protože teroristé útočí na civilisty s cílem vyvolat strach.

Ozbrojencům na východě – a nezapomínejme na to, že povstalci na Majdanu byli také ozbrojení – jde ale o něco úplně jiného, byť z pohledu kyjevské vlády nežádoucího a silové řešení si žádajícího. Jenže s nálepkou teroristy se proti nim bojuje mnohem lépe, zejména v mediální (propagandistické, marketingové) rovině. Teroristé totiž nemají žádná práva a nikdo se jich nezastane, protože kdo se zastává teroristů, je sám terorista. Kyjevská vláda si tak chytrou nálepkou uvolnila ruce a šikovně předem zdiskreditovala veškerou kritiku svého postupu; možná i na radu někoho, kdo by ji jinak musel alespoň na oko kritizovat, protože sám neustále šermuje lidskými právy.

Ukrajinská vláda ale není jediná, kdo takto moderuje veřejné mínění, západní média – minimálně ta česká – jí zdárně sekundují. Zprávy z Ukrajiny už dávno nejsou pouhé zprávy, ale vždy jsou to zároveň komentáře poučující čtenáře o tom, jak jim má rozumět a co si má myslet, nechce-li si vykoledovat svojí vlastní nálepku. Zase je první obětí války pravda.

Odkud může vítr foukat


Jakmile Rusku odpadne Ukrajina, která působí jako „geopolitický katalyzátor“, nebude Rusko schopné vybudovat samostatnou euroasijskou říši. A nakonec mu nezbyde žádná jiná možnost, než se podřídit západnímu společenství dominovanému USA. Politika USA směřuje ke zničení evropských národních států a životních forem a k prosazení „american way of life“. Globalizace je americký dárek světu a ten, kdo tento dar odmítá, vystavuje se nebezpečí invaze. Součástí této politiky je také podpora mezinárodních organizací a NGOs ze strany Washingtonu, které na Evropu vyvíjejí nátlak, aby akceptovala návaly imigrantů. Rusko je zatím ještě suverénní velmocí. Jeho suverenita nabízí Evropě jednu z mála šancí, aby vyrovnala americkou přesilu.

(zdroj: Oslabení Ruska znamená hřebík do rakve evropských národů)

Karibská krize na ukrajinský způsob


Vzpomínáte si, jak USA skoro začaly 3. světovou válku jenom proto, že se jim nelíbilo, že SSSR vozí nějaké rakety na Kubu? Tak teď se pro změnu Rusku nelíbí, že se NATO navzdory svým slibům pomalu ale jistě posunuje stále blíž k jeho hranicím. Jenže USA se nelíbí, že se to Rusku nelíbí, a tak zase sahají po konfrontační rétorice a eskalují napětí, až se zdá, že jim myšlenka na tvrdou konfrontaci s Ruskem není tak úplně cizí. Západ si příliš zvykl, že nemusí s nikým vyjednávat, ale může si diktovat z pozice síly, a teď je tváří v tvář Rusku, které najednou odmítlo ustoupit, bezradný a maskuje to agresivitou. A to je nebezpečné nejenom pro všechny zúčastněné, ale i nezúčastněné, protože logika imperialismu nenechává ani jedné straně příliš prostoru k ústupu, ale nutí ji k útoku. Přízrak Studené války je zpět a má se čile k světu, obchodní válka propuká v plné síle a další nemravná a hloupá svatá válka z ješitnosti je možná blíž, než jsme ochotni si připustit, abychom si nemuseli přiznat svůj díl viny. S tou protiruskou propagandou bychom měli být opatrnější, nebo se najde dost blbců, kterým válka s Ruskem přijde jako dobrý nápad. A jak tyhle nápady končí víme všichni. Snad lidé na Západě pochopí, že Rusko zahnané do kouta je mnohem nebezpečnější, než Rusko respektované. Karibskou krizi jsme nakonec přežili, tak snad přežijeme i tu ukrajinskou.

Tři důvody, proč je referendum na Krymu samozřejmě platné


  1. Referendum o osamostatnění Krymu a jeho připojení k Ruské federaci (sic!) údajně není platné, protože odporuje ukrajinské ústavě. To je ovšem podstat prohlášení nezávislosti, pokud by Krym již nezávislý podle stávající ukrajinské ústavy byl, nebylo by co řešit. Americké kolonie také vyhlásily nezávislost v rozporu s britskou ústavou, a vznik ČSR určitě také nebyl z pohledu Rakousko-Uherské ústavy úplně košer.
  2. Stejně jako prezident Janukovič fakticky přišel o vládu nad Ukrajinou, byť je podle ústavy stále prezidentem, protože ukrajinský lid se tak rozhodl, tak přišel kyjevský parlament o vládu nad Krymem, protože obyvatelé Krymu se tak rozhodli.
  3. Stále oblíbenějším argumentem je, že referendum na Krymu nemůže být platné, protože uskutečnilo za podmínek vojenské okupace, která svobodné rozhodování vylučuje. Problém ovšem je, že krymští považují ruské vojáky za své a pranic se jich nebojí, zatímco za cizí považují ukrajinské. Kdyby ruští vojáci na Krymu nebyli, žádné referendum by se nekonalo, nebo by bylo krymským důrazně rozmluveno. Ruští vojáci tak v tomto případě byli paradoxně spíše zárukou svobodného rozhodnutí, než donucením.