Neskromné přání

Když se teď pomalu vracíme z pandemického režimu fungování společnosti do normálního, moc bych si přál, aby ten návrat nebyl úplný, aby alespoň něco z toho, na co dřív nebylo ani pomyšlení, ale co se v krizi najednou nedalo ignorovat, zůstalo: povědomí o tom, jaká práce je důležitá a jaká méně, které profese nás drží nad vodou a bez kterých se můžeme obejít. Ano, mluvím o úctě, kterou všichni začali prokazovat zejména zdravotníkům, ale i dalším pečujícím profesím, jako jsou ošetřovatelé, sociální pracovníci, vychovatelé a v neposlední řadě učitelé. (Omlouvám se všem popelářům, uklízečkám, prodavačům a dalším, na které jsem zapomněl, nebo si ani sám neuvědomuji, jak jsem sám i na jejich práci závislý.) Abychom na ně nezapomněli, sotva se trochu oklepeme, abychom je dokázali ocenit i finančně a už nevraceli na piedestal bankéře, sportovce, umělce, právníky či podnikatele jenom proto, že budou zase vydělávat víc. Abychom přestali hodnotit společenskou prospěšnost práce podle její ceny, abychom přestali přeplácet ty, bez kterých se můžeme obejít, a dokázali zaplatit ty, bez kterých jako společnost fungovat nemůžeme. Aby všechny ty reklamy, kterými teď velké korporace zaplavili televizi a v nichž pateticky oslavují ty, kteří to všechno odedřeli, nezůstaly jen modlením se bezvěrce na smrtelné posteli, ale aby jejich duch pokračoval a odrazil se v tom, jak rozdělujeme bohatství. Vím, že chci hodně. Co hodně, všechno. Vím, že by to znamenalo totální změnu hodnot a priorit celé společnosti. A přesto to chci. Chci to tím víc, že jsem teď viděl, že to jde.

P.S. Kdybych mohl mít ještě jedno přání, tak bych si přál, abychom neoznačovali něco za normální jenom proto, že je to nejběžnější, a abychom si přestali plést normální a zdravý. To, co je normální, ještě nemusí být ani zdravé, ani správné.

Kdo byl ten Moravec a proč o něm natočili film?

Kdybych chtěl recenzi na nový dvoudílný televizní film Anatomie zrady napsat co nejstručnější, vystačil bych si s otázkou z nadpisu. Já samozřejmě vím, kdo byl Emanuel Moravec, ale kdybych to nevěděl, z filmu bych se to nejspíš nedozvěděl, respektive bych význam a autentičnost jeho osobnosti asi nepochopil. Pokud by měl být snímek Anatomie zrady jen ilustrativní životopisná inscenace na jedno použití bez větší ambicí, byl bych k němu shovívavější, ale on ty ambice podle už podle svého názvu měl. Jenže jaké ambice to vlastně byly? Rehabilitovat Moravce? To jsem ve filmu neviděl. Problematizovat jeho kolaboraci s Němci a polidštit ho, jako se to povedlo v případě Háchy? Ani to jsem neviděl. Ukázat ho jako rozporuplnou osobnost sžíranou vnitřními rozpory? Ne. Udělat z jeho života antické drama o osudu, kterému nelze utéct? Také ne. Nebo ukázat cestu, která ho zavedla od respektovaného legionářského důstojníka až k banálně trapné sebevraždě? Ani to ne, Moravcovu postavu v Anatomii zrady žádný dramatický vývoj nečeká. Ani o novém pohledu na zradu a její temné hlubiny se v Anatomii zrady nedá hovořit. Aby toho nebylo málo, tak Emanuel Moravec v Anatomii zrady mnohem spíš než jako muž, který dějiny tvoří, vypadá jako někdo, kdo byl shodou okolností prostě poblíž, když se dějiny děly. Asi i proto nakonec jeho postava ze všeho nejvíce působí jako platforma pro prezentaci protiruské a protibolševické propagandy. Nechci tvůrcům podsouvat, že to byl jejich záměr, ale rozhodně je to nejuchopitelnější výsledek jejich snažení. Je to škoda, protože z takové látky by se určitě dalo vytěžit mnohem víc.

Podepisuji

Stále se rozrůstající skupina českých intelektuálů zveřejnila následující prohlášení, které mně sice k podpisu nedali, ale já nemohu jinak, než ho vzít za své a svůj podpis k němu připojit. Je tristně příznačné, že informaci o něm jsem našel jen na DR a A2larmu, ale už ne v médiích, která zasahují větší díl české populace. Ale co se divím? To není obyčejné prohlášení, to je plnokrevný politický program, na kterém se dá postavit politická strana, která by můj – a jistě nejen můj – hlas měla jistý. A je to program, který žádá tak radikální revizi současného společenského uspořádání včetně zpochybnění mnoha fundamentálních dogmat kapitalismu, že se ho držitelé moci musí bát a štítit. Instinktivně, protože některé body musí být zcela mimo jejich chápání.

Pokračovat ve čtení →

Chudoba je příčina, nikoliv následek

Mít na účtu málo vyčerpává hlavu – a vyčerpaná hlava nevydělává. (…) [chudí] Musí mít přehled, kdy odcházejí jednotlivé platby z účtu, kolik stojí opravy spotřebičů a na kolik by vyšlo jejich nahrazení novými. Žijí v konstantním stresu, aby se pračka či auto nerozsypaly, protože nemají na jejich okamžitou náhradu. Pokud je tedy nechtějí koupit na úvěr, kterých už splácejí několik. Neustále přemýšlejí nad problémy, které nemizí a ze kterých může dlouhodobá nemoc či ztráta zaměstnání udělat existenční ohrožení. Jejich mysl vyčerpávají úkoly, které lidé s nadprůměrným výdělkem berou jako rutinu.
Podle rozšířeného přesvědčení si chudí své útrapy zaslouží, protože se rozhodují krátkozrace, jsou netrpěliví či hloupí. Mullainathan a Shafir ale kauzalitu obrátili. V sérii článků a v knize Scarcity: Why Having Too Little Means So Much (Nedostatek: proč mít málo znamená tolik) ukazují, že chudoba a konstantní stres vedou k horšímu rozhodování.
Můj známý, úspěšný a bohatý manažer, jednou nesouhlasně vyprskl, jaká je tahle teorie blbost. Jestli někdo žije ve stresu, jsou to lidé vzdělanější a bohatší. Sám pracuje na několika náročných obchodech měsíčně, musí vést nesourodé týmy, má tvrdé termíny, pracuje o víkendech. Nadto by měl vést společenský život odpovídající jeho postavení, navštěvovat soirée obchodních partnerů a divadelní premiéry… Není sporu, že jeho život stresující je. Má nad ním i malými jednotlivostmi však kontrolu a okamžitě může zvolit jinou životní cestu. Přejít na méně exponovanou pozici a přestat se stýkat s lidmi, kteří mu počítají návštěvy filharmonie. Chudí se zato nemohou rozhodnout, že přestanou řešit doplatek na léky či hlídání pro své děti.
Chudoba debilizuje

Pro ty, co pořád nechápou, k čemu je karanténa dobrá

Důležité jsou přitom selekční tlaky, které vybírají mutace, jež se ujmou a rozšíří se a vytlačí mutace jiné. V případě, že aktivně vyhledáváme a izolujeme jedince s těžkým průběhem nemoci, spontánně selektujeme ve prospěch mutantů, kteří si svého hostitele šetří. Děláme to i tím, že jsme si nasadili roušky a nestýkáme se ve větších počtech. Penalizujeme tím varianty viru, které jsou na svého hostitele zlé.
prof. RNDr. Jaroslav Flegr, CSc.

Buď práci čest

Po letech fetišizace práce přišly roky její bagatelizace. Dnes jako kdyby práce byla až to poslední, co zbývá jako zdroj obživy těm nejméně schopným. Pracují jen ztroskotanci, úspěšní podnikají. A ti, co podnikají, milostivě dávají práci zoufalcům, kteří musí pracovat a kteří by jim za to měli být vděční a ne si vymýšlet takové nesmysly jako je dovolená, nemocenská, osmihodinová pracovní doba či mzda. Tak zní dnešní dominantní narativ, ale je to lež jako věž, která má legitimovat vykořisťování a pacifikovat kdysi proletariát, dnes prekariát.

Pravda je totiž taková, že hodnoty vznikají pouze a jedině prací a pouze a jedině prací se udržují. Prací, nikoliv vlastnictvím. Ovšem, i organizace, řízení či obchod jsou práce, stejně jako věda nebo umění. Práce duševní je rovna práci fyzické a práce fyzická té duševní. Práce je práce. Ale vlastnictví práce není. Ani fyzikálně, ani sociálně, ani ekonomicky. I podnikatel zaslouží uznání, ale za to, že firmu řídí (a pohrdání, když ji neřídí nebo řídí špatně), nikoliv za to, že ji vlastní.

A je tu ještě jedna pravda o práci, ta nejpodvratnější: práce se nedává, práce se kupuje. Pokud „dostanete“ práci, tak ji ve skutečnosti prodáváte tomu, kdo ji od vás kupuje a platí vám za ni ve formě mzdy. Nezaměstnává vás pro vaše krásné oči, ale proto, že vaši práci potřebuje. A potřebuje ji tak moc, že je ochoten za ni platit. Samozřejmě na tom není samo o sobě nic špatného, na dělbě práce naše společnost stojí, jen je dobré to mít na paměti vždy, když vám bude někdo povídat něco o tom, že vám dává práci, a požadovat od vás výměnou vděčnost, loajalitu a zavřené oči i ústa.

Deziluze z vlastní bubliny

Vždycky jsem si myslel, že moji sociální bublinu – tu reálnou, ne místní virtuální – tvoří samí vzdělaní a inteligentní lidé. Mám je sice pořád rád, ale už si to o nich nemyslím. Během koronavirové krize vzal tento názor na mé bližní za své, když jsem pozoroval, kolik z nich není schopno pochopit mechanismy kapénkové infekce, domyslet efekt rozložení zátěže v čase, kolik z nich má pocit, že si na ně stát zasedl a vede proti nim jakýsi soukromý džihád s cílem je osobně poškodit, a jak obecně nejsou schopni se adaptovat na změněnou situaci, cokoliv na svém chování změnit a zarputile se drží svých mentálních i behaviorálních stereotypů. Trochu z toho na mě jdou chmury co se týče budoucnosti, ve které na nás čekají onačejší výzvy vyžadující mnohem zásadnější změny, omezení a odříkání, než je epidemie a karanténa.

Úspěch, který netěší

Všechno zatím ukazuje na to, že COVID-19 jsme jako národ zvládli více než dobře: mrtvých je málo a největší ztráty, když nepočítám zanícené mindráky, jsou hospodářské, což je sice nepříjemné, ale jsme dost bohatý národ na to, abychom to ustáli. Alespoň tedy první vlnu jsme zvládli, přičemž nás, už vzhledem k tomu, jak upadá kázeň a ostražitost (flákání nošení roušek, dodržování odstupů etc.), velmi pravděpodobně ještě nejméně jedna čeká. Ale získali jsme čas a zkušenosti. Víme, co nám chybí, kde máme rezervy, co funguje a co už méně a na tu druhou se můžeme připravit jak materiálně (zásoby ochranných pomůcek), tak organizačně (režim v nemocnicích, komunikace, koordinace, řízení státu) i morálně (kázeň v dodržování pravidel, respekt jeden k druhému). Moc tomu nevěřím, že to uděláme, ale ta možnost tady je.

Na každý pád jsme dopadli lépe, než mnoho jiných (vrozený odpor k chvástavosti mi brání napsat že většina, i když podle všech čísel to tak je). Možná nás to bude stát o trochu víc, ale poměr cena/výkon je myslím více, než uspokojivý. A přesto se žádná radost nekoná. Nikde, ani na sociálních sítích, ani v médiích, nevidí žádnou radost, žádnou pýchu, žádné uspokojení z dobře vykonané práce. Neříkám, že bychom si teď měli ustlat na vavřínech, ale trochu si zvednout sebevědomí a říct si, že to všechno mělo smysl, bychom snad mohli. A měli. Nemyslíte?

Nebo to všechno žádný smysl nemělo? Místo radosti z dobře vykonané práce vidím všude jen vztek nad tím, co nebylo zrovna ideální. Jako kdyby vedle toho špatného na tom dobrém vůbec nezáleželo. A bohužel to vypadá, že to je jen kvůli tomu, kdo zrovna sedí v premiérském křesle. Když je to Babiš, nesmí se nic podařit. Jenže i když vláda udělala hodně chyb, nezorala úplně všechno a ani mnohem lepší výkon by o mnoho lepší výsledky nepřinesl. Tak jsou dobré. Nelze tvrdit, že nás vláda spasila, ale nezle tvrdit ani to, že nás zničila. Byli a jsme v tom společně a tak bychom to měli i brát: ocenit úspěch a poučit se z chyb, a ne hledat jen chyby a ignorovat kvůli nim to, co se povedlo.

Za sebe to řeknu takhle: Nebudu posílat panu Babišovi děkovné dopisy, protože to není žádný hrdina bez bázně a hany, který nás zachránil, ale nebudu mu posílat ani ty výhružné. A nenechám si ani radost z toho, že je vše na dobré cestě, zkazit tím, že je premiérem zrovna on. A už vůbec nebudu požadovat, aby se při druhé vlně dělalo všechno úplně jinak. Jsem rád, jak to zatím(!) dopadlo, jsem rád, že vláda dokázala dělat i odvážná a nepopulární opatření a doufám, že až přijde druhá vlna, tak ať už bude premiérem kdokoliv, nebude se bát konat, i kdyby u toho měl dělat chyby, a nenechá národ napospas epidemii jenom proto, že si nebude chtít nikoho rozházet.

Přes veškerou špatnou zkušenost totiž pořád věřím tomu, že dokážeme poznat, kdy si můžeme dovolit luxus tzv. svobody a kdy musíme zatnout zuby a snést takové či onaké omezení v zájmu svém i ostatních.

Považuji prozatímní stav boje s epidemií za úspěch, který mne těší, zvlášť když vidím, kolik lidí dokázalo nekecat a makat, a upřímně nechápu ty, kteří si toto potěšení nechávají kazit malichernou politikou.

Za vším špatným hledej ekonoma

Kdybychom bývali navrhli naše zdravotnické a produkční systémy tak, aby byly schopné vypořádat se s touto nevyhnutelnou událostí, měli bychom: 1. zvýšenou kapacitu zdravotnických systémů, (…); 2. připravené zásoby (…); 3. robustní ekonomiku s krátkými dodavatelskými řetězci (…); 4. bezplatné systémy monitorování zdraví, které zajistí, že během pandemie můžeme snadno identifikovat nositele nemocí; 5. rozšířené monetární systémy, aby v případě pandemie zafinancovaly běžné výdaje převážné části populace.
My jsme ale udělali naprostý opak, a tak máme: 1. zdravotní systémy s omezenou schopností vypořádat se se standardními epizodickými problémy; 2. ekonomický systém, v němž je výroba soustředěna do zemí s nízkými mzdami (…); 3. soukromý sektor, jemuž jsme dovolili dosáhnout nejvyšší úrovně zadlužení podniků a domácností v historii (…).
Proč? Především proto, že politici a byrokraté se řídí převážně radami ekonomů. Když už poslouchají zdravotníky, stejně je to v kontextu stanoveném ekonomy.
Důvodem je, že když už politici studují, pak nestudují epidemiologii, inženýrství nebo matematiku. A pokud na univerzitě vystudují nějakou analytickou disciplínu, je to skoro vždycky ekonomie.
Kvůli ekonomickému zázemí nejsou politici a byrokraté schopni plně porozumět takovéto krizi a zároveň nekriticky přijímají rady ekonomů. Proto zavedli politiky, jež snížily naši schopnost vyrovnat se s pandemií, vytvořili systémy produkce a distribuce, které drasticky zesílily její škodlivé dopady.
Steve Keen: Koronavirus nekompromisně odhaluje omyly v základech neoklasické ekonomie a globalizace

Nad rozsudkem městského soudu

Už od včerejška se tu hádáme (viz rekapitulace twitterového flamu níže) o rozhodnutí městského soudu v Praze, který zrušil některá opatření Ministerstva zdravotnictví mající za účel zvládnutí epidemie COVID-19. Já nad tím kroutím hlavou, jako nad absurdní sabotáží snahy o zvládnutí epidemie, moji oponenti to slaví jako triumf demokracie a právního státu. Takže abychom se nehádali o tom, co jedna paní povídala, i kdyby ta paní byla tisková mluvčí toho soudu, našel jsem a přečetl příslušný rozsudek.

Předně musím zopakovat, že nejsem právník. Ani tak vzděláním, jako myšlením. Čili naprosto chápu, čím, jak a proč soud argumentuje, ale přijde mi to místy až absurdní a odtržené od reality. Zejména ta absolutní přednost formy před obsahem, kterou se právnické myšlení vyznačuje. A také předesílám, že až na drobné výjimky nebudu z rozsudku přímo citovat, protože bych ho musel přepsat skoro celý, a většina z toho, nad čím mi zůstává rozum stát, není otázka jedné věty nebo odstavce, ale celkového vyznění.

Inkriminovaný rozsudek má dvě dominantní části: v první se soud vypořádává s přípustností žaloby jako takové, ve druhé pak s věcnou přípustností Ministerstva zdravotnictví napadané rozhodnutí vydat.

Číst první část pro mne bylo utrpením. Ne kvůli množství citací, odkazů, čísel a datumů, ale kvůli tomu, jak při tom trpěla moje víra v nezávislé soudy, právní stát (neplést se spravedlností) a spravedlnost (neplést s právem). Celá tato část na mne působila dojmem, že soud mocí mermo chce žalobu projednat a tak hledá rozličné kličky a skulinky, jak ji připustit. Ba co hůř, měl jsem dojem, jako kdyby soud předem chtěl vydat rozsudek, který vydal, a u kamaráda si objednal žalobu, o které by mohl rozhodnout, přičemž mu řekl, že už nějak vymyslí, jak to udělat, aby jí mohl vyhovět. Jak byla dříve obhajoba součástí obžaloby, tak tady jsem měl dojem, že soud je žalující stranou. Ukotvení soudu v hodnotovém rámci liberalismu je tu evidentní a hraničí až s aktivismem.

Druhá část, ve které soud argumentuje, proč napadená opatření zrušil, resp. proč Ministerstvu zdravotnictví nepříslušelo je vůbec vydat a měla je vydávat vláda, je zcela odlišná. Soud zde argumentuje věcně, konzistentně a v zásadě mě přesvědčil, že rozhodl věcně správně. Vidím tu ale jiný problém: v klíčových bodech (zejména 147, 148 a 149) není citován ani jeden zákon, ani jeden paragraf a argumentace staví čistě na právní teorii a filosofii práva. Věrné a stručné shrnutí nabízí příslušná tisková zpráva.

To samo o sobě není špatně, jen mám problém pak na základě takto postavené argumentace přijmout závěr, že vláda – což je populární mylná interpretace, protože jde o Ministerstvo zdravotnictví – jednala protizákonně. Naopak, soud jasně deklaruje (a tady už budu přímo citovat bod 161: „Soud je srozuměn se skutečností, že rovněž pro odpůrce a výkonnou moc obecně byla nastalá situace výjimečnou, a to též z hlediska práva, neboť v minulosti nečelil takovému nebezpečí ohrožujícímu zdraví obyvatel. Proto také (a i s ohledem na absenci jakékoli relevantní judikatury) mohl být odpůrce přesvědčen o správnosti svého postupu.“ Soud tedy jasně odmítá úmysl vlády, resp. Ministerstva, někomu škodit nebo obcházet zákon, což je druhá populární mylná interpretace.

A pak mám tedy trochu problém s tím, že takto pojaté právo je nedostupné a nesrozumitelné pro laika, který si sice může stokrát přečíst zákon, ale stejně není schopen domyslet, co to pro něj vlastně znamená, protože slova v zákonech nestačí a jsou k nim nutná ještě za z právnických učebnic, které Ústava jako součást právního řádu nezmiňuje, ale soudy je tak evidentně berou. Co nevadí třeba u medicíny, protože nikdo po laikovi nechce, aby si operoval slepé střevo, je velký problém u práva, jehož dodržování se čeká i od laika.

Soudu v důsledku – a sám to jasně deklaruje v bodě 164 („Soud nakonec uvádí, že napadená opatření obecné povahy zrušil ke dni 27. 4. 2020. Vláda bude mít do této doby možnost vydat krizová opatření zákonným způsobem, tj. formou opatření přijatých vládou a nikoli odpůrcem. Takto soud postupoval s ohledem na fakt, že si je vědom účelu, pro který byla přijata předmětná omezení základních práv a svobod.“) – nejde o zrušení opatření a uvolnění režimu, ale pouze o narovnání formální stránky přijetí příslušných opatření ideálnějším (ve smyslu ideálů právní teorie) způsobem.

Další populárně mylnou interpretací je podle mého soudu názor, že městský soud svým rozsudkem otevřel dveře k žalobám o náhradu škody. To však soud vůbec neřešil, naopak v bodě 138 jasně říká: „Z těchto důvodů soud nedospěl k závěru, že by bylo možno napadené právní akty prohlásit za nicotné.“ Tady, pravda, už mohu narážet na meze své právní erudice, ale podle mě to znamená, že v době mezi vyhlášením opatření a zrušujícím rozsudkem nelze na opatření hledět jako na nezákonná a tedy zakládající nárok na náhradu škody (jiná věc je, že poněkud paradoxně tento nárok explicitně zakládá Krizový zákony, který teď musí vláda použít).

Ani oponenti práva vlády přijímat omezení pro celý stát (viz můj nedávný text Záhada zamčené republiky) nenajdou v tomto rozsudku zastání, protože soud opět jasně v bodě 153 říká, že: „Tato
formulace nikterak nevylučuje, že vymezeným územím může být celá Česká republika, naopak a contrario z § 14 odst. 4 písm. h) vyplývá, že zákonodárce předjímal, že takto vláda může omezit svobodu pohybu na celém území státu.“

Podrženo sečteno, nemám osobně ani tak problém z rozsudkem Městského soudu, se kterým nakonec do značné míry souhlasím, jako s jeho (dez)interpretací širokou veřejností. Soud neřekl, že vláda nesmí řídit stát, že nesmí ukládat povinnosti a omezovat svobody, neřekl, že odteď může každý vše, řekl jen a pouze tolik, že když už vláda vyhlásí stav nouze, musí se – i na symbolický důkaz toho, že stát funguje a má situaci pod kontrolou – řídit zákony pro krizové řízení a postupovat formálně úzkostlivě čistě. Radost s justicí posvěcené protibabišovské revoluce a zelené pro dojení státu na žalobách o náhradu škody tak podle mě není vůbec na místě a do značné míry se míjí s tím, co soud judikoval, byť sám soud by s takovým vývojem podle všeho problém neměl.

Pokračovat ve čtení →