Pád Dvojčat

Myslím, že k pádu věží Světového obchodního centra v New Yorku, zvaných Dvojčata, jsem se tu ještě nevyjadřoval. Vlastně jsem našel jediný starší text, i ten se jich týká spíše nepřímo. Ani nevím pořádně proč. Asi jsem měl moc práce komentováním toho, jakou paseku USA v reakci to tuto událost na světě nadělali. Popravdě jsem za těch 18 let neviděl snad ani žádný dokument o tehdejších událostech. Neměl jsem nějak potřebu dívat se na propagandu. Byl jsem totiž – a vlastně stále jsem – přesvědčen, že vzhledem k tomu, jak fundamentální význam má útok na WTC pro americký imperialismu a americký nacionalistický sentiment, nic jiného než propagandu nebylo možné – a ve většině případů ani chtěné – tvořit a vysílat.

Až teď jsem jeden dokument viděl. Byl francouzský. Možná právě proto věcný, zaměřený na mechaniku, statiku a architekturu a zcela oproštění od politiky. A proto koukatelný. Vlastně si ani nevzpomínám, že by v něm byť jedinkrát padlo slovo „terorista“ nebo „islám“. Ale co jsem chtěl říct: odnesl jsem si z toho dokumentu dva poznatky:

Konspirační teorie o řízené demolici jsou jen bláboly. Pochopitelné, ale bláboly. Nic takového nebylo potřeba. Věže skutečně spadly v důsledky změny poměrů (žár, narušená struktura) po nárazu letadel. Tím neříkám, že USA nemají v souvislosti s útokem máslo na hlavě a krev na rukou, ale parta mariňáků s termitem po sklepích Dvojčat skutečně běhat nemusela, aby ta spadla.
Až doteď jsem nedoceňoval, jak dobře vybraný cíl Dvojčata byla, a symbolický a emocionální význam útoku jsem hrubě podceňoval. Úspěšný útok na Dvojčata byl jednoznačně zásahem přímo do pyšného srdce Ameriky. Nešlo jen o ty mrtvé, ale především o budovy samotné, které symbolizovaly moc, sílu a nadřazenost USA, a to silněji, než Bílý dům. Bílý dům je sídlo prezidenta, Dvojčata byla sídlem sentimentu. Je to něco, co se Čechovi asi špatně chápe, protože v Praze žádný ekvivalent Dvojčat nemáme. Nebo neznám alespoň žádného Pražáka, který by měl podobně silně existenciální vztah ke kancelářským monstrům na Pankráci. Vlastně mě nenapadá žádná stavba v Česku, jejíž zničení by mělo srovnatelný symbolický dopad. Ani ten Pražský hrad nebo Karlův most, které jsou sice historickými památkami nedozírné ceny, ale o moci a síle České republiky nevytrubují do světa vůbec nic.

Budoucnost českého antikomunismu

Včera zaujala zpráva o tom, že podle jednoho z volebních modelů by se KSČM po 30 letech od převratu poprvé nedostala do Sněmovny. Sláva, hurá, Bůh nás miluje. Frenetické nadšení zavládlo zejména mezi členy a stoupenci TOP09, které ten samý model předpovídá úplně stejný osud se stejnými 4,5% voličských preferencí. Nechme teď stranou, že říkat si komunista a být komunista není totéž a že KSČM je podle západoevropských standardů navzdory svému názvu spíše umírněná sociální demokracie, a položme si otázku, jestli by mezi českými antikomunisty neměla místo nadšení zavládnout spíše panika?

Protože co si počne český antikomunista bez českého komunisty? Kým bude strašit? Proti komu bude mobilizovat? Na koho se bude vymlouvat? Není snad právě antikomunismus onou Masarykovou konstituční ideo, s níž současný český stát stojí a padá? Bez obav. Český antikomunista není žádný malý blbec. Český antikomunista je velký blbec. Ale jako správný pionýr je vždy připraven. Český antikomunista má vždy v záloze dostatek „komunistů“, kterými bude strašit, proti kterým bude mobilizovat a na které bude svalovat vinu za to, že u nás ještě nenastal fašistický ráj na zemi. Český antikomunista má v záloze hned tři esa v rukávu: Piráty, Zelené a Rusy.

Nehledejte v tom politickou, programovou nebo historickou logiku, pro českého antikomunistu je „komunistou“ každý, s kým nesouhlasí, komu nerozumí, nebo koho se bojí. A vždycky bude dost těch, kterými se dá strašit a které lze nenávidět, stejně jako bude vždycky dost těch, kteří se potřebují bát a nenávidět, protože to je jediný způsob, jak se umějí vypořádat se světem, který se mění a kterému nerozumí. Každý potřebuje jistoty. A antikomunismus nabízí jistoty po čertech solidní. Budoucnost českého antikomunismu je navzdory skomírání KSČM zajištěna, protože český antikomunismus se neváže na komunisty a neskončí, když skončí oni – český antikomunismus se váže na nepřítele. A nepřítelem může být kdokoliv, jen pro zachování „značky“ dostane nálepku „komunista“. Český antikomunismus je totiž taková permanentní kulturní kontrarevoluce a jako takové se jí realita netýká.

Jen lituji Piráty a Zelené, protože to, co ze strany „slušných a zdravě selsky rozumných vlastenců“ zažívají teď, je čajíček proti tomu, co je čeká, až si z nich antikomunisté definitivně udělají svého nového Velkého Komunistu.

Petrloo

Před dvěma sty lety, 16. srpna 1819, byla v Manchesteru na St Petr´s Field krvavě rozehnána šedesátitisícová demonstrace za volební reformu. Události dodnes patří mezi klíčové, byť mimo Velkou Británii pozapomenuté, milníky boje za sociální a politická práva v 19. století.
Jan Adamec

Tehdy to ale nebylo šedesát tisíc studentů, úředníků či živnostníků, kteří tvoří gró demonstrací dnes, bylo to šedesát tisíc dělníků. A místní buržoazní elity samozřejmě náležitě zpanikařili, protože dělníci byli póvl, který neměl mít žádná práva. A poslali na demonstranty svoje milice i pravidelnou armádu. Výsledek: několik mrtvých a stovky zraněných, které lékaři odmítali ošetřovat, protože buřiči a rouhači jen dostali, co jim patřilo. A to včetně žen, na které měli milicionáři obzvláště spadeno, protože je chtěli „vyléčit“ z blouznění o rovnosti, a dětí. Událost pak byla některými novináři pojmenována Petrloo v narážce na Waterloo, kde Británie na rozdíl od Petrloo, slavně zvítězila.

Dnes se na naše dějiny díváme spíše očima vládců, intelektuálů, umělců a vědců. Bývalý režimu v nás vyvinul k milníkům “třídního boje” spolehlivou alergickou reakci, býť spíše než o boj za světlé zítřky šlo v těchto střetech o obyčejnou snahu řemeslníků, dělníků, tovaryšů a jejich rodin žít materiální zabezpečení a důstojný život a cítit se jako rovnocenný člověk a občan.
Jan Adamec

Jsem optimista, pesimistů přibývá

Kojot se sice v poslední době poněkud odmlčel, ale když už promluví, jak je to, jak když práskne bičem, tak jako v Všichni tady chcípneme (z které ze slušnosti jen cituji, i když jsem měl sto chutí to převzít celé, jak mi mluví z duše):

Klimatický rozvrat je v plném proudu a jediné, co by pomohlo, by bylo zatažení za záchrannou brzdu, tj. zavedení celosvětové „válečné ekonomiky“ a krizového řízení. To by znamenalo pro nás všechny tak zásadní změnu priorit, že to prostě nepřipustíme a raději si budeme volit další a další Trumpy, Bolsonary, Erdoğany, Netanjahuy, Orbányči Babiše. (…) Elita nejbohatších už dnes řeší přežití svých rodin na bezpečných místech v případě kolapsu, ti možná přežijí, jejich užiteční idioti, kteří dnes vyřvávají cosi o „gretenismu“ samozřejmě nikoli, protože je to z hlediska elit stejná lůza, jako kdokoli jiný. Cikán z ghetta nebo úspěšný realitní agent, všechno stejná lůza z pohledu miliardáře. (…) Tak nějak tušíte, že to dost možná může být pravda, ale jako člověk, kterému oznámili, že je v posledním stádiu rakoviny, tomu prostě odmítáte uvěřit. Klimatická změna se neděje, doktoři se spletli, nakonec se najde zázračný lék a Země je placatá. (…) Jsem pesimista. Nedopadne to dobře. Jediné, co nám zbývá, je být lidští. A když nic jiného, tak se aspoň nesmát dětem, které chtějí žít.

Ale i když mi mluví z duše, v jednom bodě se lišíme. Tím, jak přibývá pesimistů, já se stávám optimistou. Oni to totiž nejsou pesimisté, ale realisté. A čím víc bude lidí, kteří si uvědomují, že máme vážně velký problém a čas na řešení se krátí, tím větší je šance, že se s tím podaří něco udělat. Možná jsem jen naivní (ostatně naivita je, jak známo, vlastní sestra optimismu), ale nedovedu si představit, že by ta rostoucí masa lidí, která vidí problém a chce změnu, neměla mít žádný vliv. I na ty elity, které jsou na přízni mas životně závislé. Jen tedy doufám, že ta masa není jen lokální v rámci mé okrajové kulturně-sociální bubliny. Jestli ano, tak tady všichni chcípneme. Ne jeden po druhé, až přijde náš čas, jak to vždycky bylo, a doufejme, že ještě dlouho bude, ale všichni naráz jako druh.

Naschvály starého muže

Jsem asi ten poslední, kdo by chtěl vidět prezidenta jako pasivní a poslušný automat na změny ve vládě, ale všechno má své meze. Neberu Zemanovi právo nejmenovat Šmardu ministrem, ale pokud ho jmenovat nechtěl, měl to říct už dávno, a ne „náhle“ zjistit, že je nekompetentní v den, kdy měl být jmenován. Je to pořád ten stejný Šmarda jako před měsícem (nebo už dvěma? nebo dokonce třemi!?) a jestli nebyl kompetentní včera, nebyl kompetentní ano předevčírem. Co to vůbec je, ta kompetence ministra? Ministr je primárně politická figura, jeho kompetence je jeho nominace. Kdo je nominován, ten je politicky kompetentní. Odborně kompetentní musejí být ministerští úřednici.

Jedna věc je být neústupný, druhá dělat naschvály. A ať se na mě pan prezident nezlobí, tohle nic jiného než naschvál není. Nenapadá mne jiné vysvětlení pro takový postup, než trollení (sic!) ČSSD a Pražské kavárny (TM), nebo snaha ČSSD zlikvidovat, protože co ta teď může dělat? Buď sklapne podpatky a dodá jiného kandidáta na ministra (které Zeman z gustem po půl roce opět nejmenuje), nebo bouchne do stolu a odejde z vlády, což je jen a pouze dále uškodí. Že by ten starý muž opravdu žil už jenom pomstou za jeden dávný podraz, když se nestal kvůli ČSSD nestal prezidentem? Nevadí mi, že prezident není devótní směrem na západ, ani mi nevadí, že není pateticky nepřátelský směrem na východ. Ale takovéhle naschvály mi vadí. Dobří politici umí dělat kompromisy a umějí ustoupit, prosazovat si svoji přes mrtvoly jsou způsoby špatných manažerů.

Na margo bestiálního útoku temných sil na pevnost světla v Černínském paláci

Tak nám prý na ministerstvo zahraničí zaútočili hackeři a prý byli z Ruska. Popravdě, bylo by to jen logické, kdyby byli Rusové, protože za prvé z těch, kteří umí podobný útok provést, jsou jediní, kterým česká nenaservíruje své tajné informace na zlatém podnose, a za druhé se Česká republika otevřeně a pyšně deklaruje jako nepřítel Ruska, takže si o podobný útok jenom říká. Pokud vlastně nic zajímavého. Co ale zajímavé je, že s tou zprávou přišel NÚKIB, čili Národního úřadu pro kybernetickou a informační bezpečnost, tedy instituce, která by sice měla být schopná (a není asi důvod o tom pochybovat) takový útok detekovat a eliminovat, ale už ne tak přesně a jistě lokalizovat. Podle toho, kam až moje znalosti IT sahají (což je samozřejmě do značné míry omezené), by totiž takové lokalizace neměl být schopen nikdo. To prostě nejde. Maximum možného při součinnosti – tj. laxnosti či amatérismu – druhé strany je vystopovat komunikaci až někam do kanceláří GRU v Moskvě, ale to je jen indicie, nikoliv důkaz, že za útokem stojí ruský stát. Pořád to může být někdo, kdo pracuje na vlastní triko, někdo kdo hacknul počítače GRU, někdo uprostřed, kdo má pod kontrolou klíčovou část infrastruktury a může komunikaci falšovat etc. Vlastně si dovedu představit jen tři scénáře, které by tak autoritativní obvinění, které zaznělo, umožňovaly: 1. útočník použil specializovaný software, který mu sama oběť nebo někdo s ní spřízněný dodal (v tomto případě nejspíše Izraelci, kteří tyhle věcí umí a dobře umí); 2. informace byly získány jiným způsobem, jako je konvenční rozvědka; 3. útočník sám chtěl být z toho či onoho důvodu odhalen.

Nápadný půvab regulace

V časopise Vesmír vyšel článek Vojtěcha Koteckého s titulem Nenápadný půvab kapitalismu a podtitulem Kterak podniky začínají chránit přírodu, výrobek po výrobku, který obsah článku perfektně vystihuje. Čtenáři se tu totiž předestírá kapitalismus, který v sobě našel společenskou a environmentální odpovědnost:

Firmy pozvolna začaly uvažovat o něčem, čemu říkají společenská licence k podnikání. Sice mají formální kontrakty, práva a svobody, ale kromě toho považují za vitálně důležitou také svoji neformální legitimitu: důvěru u milionů sousedů, spotřebitelů a občanů.

A jak se manažeři učí oceňovat reputační a environmentální rizika a účtovat o nich, přestává být kapitalismus příčinou problému, ale stává se jeho řešením. Navíc zcela v intencích tržního paradigmatu:

Korporátní svět máločemu věnuje takovou pozornost jako managementu rizik. Jakékoli zadrhnutí může stát stovky milionů – stačí výkyvy směnných kurzů, pomalejší dodávky surovin nebo nespokojení zaměstnanci. Proto firmy promyšleně mapují a odstraňují průšvihy, které by na ně mohly vybafnout za rohem. Během posledních dvou dekád se ale chápání rizik rozšířilo. Manažeři se začínají ptát, jestli obchodní model postavený na velké environmentální stopě a slabých sociálních standardech někde nezačne drhnout. Nemůže se třeba brazilský stát dříve či později rozhodnout, že další odlesňování už nedovolí? Řada firem je hodně nervózních z množství vody, kterou k výrobě svého zboží používají – poteče pořád stejně spolehlivě? Důlní podniky se hrozí přerušení těžby kvůli konfliktům se sousedními obcemi. (…) Šéfové si dělají starosti, s čím se potkají příště. Podniky postupně usuzují, že bude lepší podobné pasti – ať už regulatorní, materiální, nebo reputační – ve svých dodavatelských řetězcích preventivně najít a vypořádat se s nimi. (…) Nebezpečím jsou totiž náklady času. Přebudovat dodavatelské řetězce trvá léta. Pro podniky je proto levnější se připravit, než aby musely krize hasit na poslední chvíli. Jenomže se nedá předpovědět, z čeho se stane nepřijatelné riziko. Proto některé korporace usoudily, že radši preventivně ze svého obchodního modelu pozvolna odstraní zbytečné environmentální a sociální šlápoty.

Co si přát víc? Můžeme si nechat kapitalismus a ještě navíc získáme budoucnost. Vtip je v tom, že to, co nám dává naději, není kapitalismus, ale jeho regulace. Kapitalismus, to je absence regulace. Všechno to, o čem píše Kotecký, je totiž regulace, ať již v podobě zákonů, nebo spotřebitelského aktivismu, třeba právě ve vysoce organizované podobně, kterou představují neziskovky:

Klíčovým impulsem však bylo, když se na práci s velkými podniky soustředily renomované neziskové organizace. Našly v nich silnou a citlivou páku uprostřed spotřebního řetězce. Na světě je sedm miliard konzumentů a zhruba půldruhé miliardy zemědělců, rybářů nebo lesníků; ale kolem 70 procent obchodu s klíčovými komoditami kontroluje pouhých pět stovek korporací.Promyšlená práce s vybranými koncerny proto může posunout nejen praktiky jedné konkrétní firmy, ale dá se použít také jako instrument k cílené proměně celých trhů.

To, o čem píše Kotecký, není nenápadný půvab kapitalismu. Je to naopak nápadný půvab regulace. Ale protože jde především o výsledek, nechme liberály, ať dál věří na vykoupení člověka skrze kapitalismu, ať si dál myslí, že kapitalismus je nositelem pokroku a ne že pokrok se děje kapitalismu navzdory a jenom tehdy a tam, kde se daří kapitalismus regulovat. hlavní je že, se věci mění. My ostatní si z toho odneseme to poučení, že kapitalismus musí být na uzdě, že že firmy lze do značné míry kontrolovat skrze své spotřebitelské chování a preference. A že tlak musí být permanentní. Jak totiž ukazuje vývoj v Brazílii jen krátce po zvolení pravičáka Bolsonara prezidentem, kapitalismus je kapitalismus a rozhodně nedodržuje vysoké sociální a environmentální standardy sám od sebe ze své vlastní dobroty a uvědomělosti.

Jo Nesbø: Levhart

Levhart je další případ samorostlého norského alkoholika Harryho Holeho, který časově bezprostředně navazuje na Sněhuláka. Sněhuláka už si moc nepamatuji, ale myslím, že nebyl tak překombinovaný, jako Levhart. Levhart, to je festival vice či méně logických zvratů, „okořeněný“ několika nadbytečnými či nevyužitými dějovými liniemi. Tím nechci říct, že je to špatná kniha, jen je výsostně žánrová – tedy severská detektivka. A to je vlastně všechno, co se o dá o ději i formě sdělit, aniž by člověk prozrazoval příliš. Je tam spousta mrtvých, všechno je nakonec úplně jinak a hlavní hrdina je, na rozdíl od Netopýra, už jen instrument, značka, která prodává.

Pro mě byl tak Levhart zajímavý především tím, že už jsem ho četl. Na každé stránce jsem si byl stoprocentně jistý, že jsem tuhle knihu již četl, ale nikdy jsem nevěděl, co bude dál. Úplně se mi po prvním přečtení vykouřila z hlavy. Jen v úplném závěru jsem si matně něco málo vybavil. Také zajímavý čtenářský zážitek, číst jednu knihu dvakrát poprvé.

P.S. Pokud jste někdo četl a máte tip, proč se kniha jmenuje Levhart, sem s ním. Mě to přijde, jako by Nesbø náhodně vybíral slova pícháním prstem do slovníku a hledáním prvního, které bude mít dostatečně správný zvuk.

Cena za kapitalismus

Opakování je matka moudrosti. Tentokrát nám to bude opakovat Lukáš Ulrych v článku Superbohatí a cena za extrémní majetkovou nerovnost. Snad po 101. zmoudří i někdo z těch, kteří se moudrosti děsí jak čert kříže.

Cena v podnikavosti

(…) mají kapitalisté – jakožto podnikatelé – v kapitalistické společnosti zásadní společenskou funkci, a tou je tvůrčí rozšiřování produktivních společenských kapacit. V důsledku toho roste bohatství společnosti. Tuto společenskou roli však kapitalisté plní čím dál tím méně. Superbohatí dnes totiž častěji získávají příjem z renty. A proto jsou méně podnikateli a namísto toho, aby vytvářeli něco nového, podrobují své kontrole již existující zdroje (znalosti, pozemky, peníze) a vylučují z nich ostatní. V této souvislosti Mezinárodní měnový fond přišel se zjištěním, že suberbohatí na celém světě přestávají reinvestovat zisky svých společností do jejich rozvoje, ale místo toho je hromadí v hotovosti nebo s nimi spekulují na burzách. Superboháči přestávají plnit společenskou roli produktivních podnikatelů a stávají se z nich gambleři světové spekulační hry s cennými papíry

Cena v prosperitě

Růst nerovnosti ve skutečnosti ekonomický růst podvazuje a dokonce i snižuje. Následkem zvýšení příjmů nejbohatších 20 procent obyvatel o jedno procento HDP bylo snižování ekonomického růstu o 0,08 procenta, zatímco pokud se příjem nejchudších dvaceti procent obyvatel zvýší o pouhé jedno procento HDP, zvýší se růst o 0,38 procenta. Bohatství tak nepřekapává shora dolů, ale plyne zespodu nahoru. Pokud politici a ekonomové tak ochotně podporovali bohaté, aby ještě více zbohatli ve jménu obecného blaha, je nyní načase ve jménu téhož obecného blaha světové bohatství přerozdělit. Existence extrémní nerovnosti, chudoba a nízké mzdy nejsou dílem náhody či přirozeného běhu věcí, ale věcí politické volby a priorit mocných.

Cena v demokracii

Právě demokracie představuje největší ohrožení majetku nejbohatších, jelikož nad nimi neustále visí Damoklův meč vyššího zdanění, kterému nejbohatší se aktivně brání. Není proto divu, že pokud hrozilo ohrožení jejich majetku, ochotně pomáhali k moci antidemokratickým silám. (…) Po druhé světové válce se obranná strategie nejbohatších změnila. Místo aby se zasazovali o svržení demokracie, politiky si jednoduše začali kupovat. Využívají zásadního problému současné demokracie, tedy faktu, že peníze lze transformovat na politický vliv (…) Vede to k oligarchizaci politiky, kdy začíná být čím dál tím více jedno, koho si zvolíte, protože ekonomický vliv nejbohatších zajistí, že agenda ohrožující jejich zájmy neprojde. (…) Současná extrémní nerovnost ovšem koncentruje nezměrné bohatství a z něho vycházející politickou moc do rukou velmi malého počtu lidí.

Město robotů

Nechali jsme naším mladým udyndat na návštěvu „výstavy“ (nějak mi u takového podniku výstava bez uvozovek nejde do klávesnice) Město robotů. Moje předsudečná skepse bohužel došla naplnění. Byl jsem zklamaný a byl bych zklamaný, i kdyby vstupné bylo zadarmo, natožpak za ty peníze 499,- Kč (sic!) vstupného. Nejenom, že polovina vůbec nebyla o robotech, ale i virtuální realitě, navíc běžně komerčně dostupné (Microsoft, Sony), ale ani ta druhá nebyla o robotech. Tedy alespoň pokud pro vás synonymem robota není C-3PO. Naprostá většina exponátů jsou totiž jen více či méně podařené androidní hračky, které neumí nic víc, než se různě pohybovat a více či méně komunikovat na úrovni Siri nebo Alexy. Ne, že by androidi neměli své místo například v sociálních službách, ale k tomu se tihle ještě nepropracovali. Dokáží předstírat zájem, dokáže vám zatancovat, ale kafe vám neuvaří a prdel vám neutřou. Tohle pro mě nejsou roboti. Pro mě je robot stroj, který něco dělá lépe, než člověk, ne stroj, který člověka nedokonale napodobuje. A když se člověk začne ptát na technické detaily, ukáže se, že brigádníci a brigádnice umí exponáty sice ovládat, ale o jejich konstrukci neví vůbec nic.