Komorní drama čtyř mužů a severní stěny alpského vrcholu Eiger, to je Nordwand (2008, ČSFD), film natočený podle skutečných událostí, který nemohu než vřele doporučit. A natočený je velice přesvědčivě, takže i když to není ani dokument, ani dokumentární rekonstrukce, je snadné uvěřit, že přesně tak to bylo, i když určitá míra autorské licence nepochybně přítomna je. Kromě zobrazení epické snahy o zdolání zmíněné severní stěny Eigeru snímek zachycuje i dobový (30. léta 20. století) kontext a snahu nacistického režimu marketingově se na výkonech německých horolezců přiživit (z horolezců usilujících o vrchol jsou dva Němci a dva Rakušané); kdo ale četl například Pád nebes od R. Messnera (ani nevíte, že vám dlužím recenzi, že?), tak ví, že dobývání – takhle vojenská terminologie je pro horolezectví bohužel typická – alpských vrcholů bylo odjakživa nejenom velice riskantní, ale zároveň velice prestižní záležitostí nejenom v Německu, ale i v Itálii či Británii (sic!).

Těžiště Nordwandu je ovšem v zachycení cesty na vrchol – cesty, která nedojde k cíli a z níž se ani jeden z těch, kteří se na ni vydali, nevrátí, přičemž ten poslední zemře tak spektakulárním způsobem, že by to spisovali či scénáristovi nikdo nechtěl věřit, přesto je historická skutečnost: vyčerpáním, visíc na konci lana pár metrů od svých zachránců. Zkáza ambiciózní výpravy je zachycena velmi realisticky až naturalisticky – obličeje a ruce horolezců, kteří víceméně nedobrovolně stráví na stěně několik dní, jsou postupně devastovány větrem a mrazem, muži přicházejí o hlas, o elán, o rozum a nakonec i o život. Žádné barvotiskové hrdinství se nekoná, jen pud zebezáchovy.

Je fascinující. s jakým vybavením, zejména ve srovnání s dneškem, se tehdy horolezci na alpské vrcholy pouštěli: žádné funkční oblečení, žádný gore-tex, žádná dynamická lana, žádný titan, žádná jumary – všechno vlna, ocel, konopí, všechno nasákavé a těžké. A i s takovým vybavením dokázali lézt, i s tím dokázali bivakovat na skalní římse zajištěni jen pár skobami. A hlavně nikde žádná fixní lana, žádná cesta zajištěná odspoda až k místu, kde se aktuálně nachází, ale jen na dvě lana a pár skob, vždy za sebou rozebrat a postavit další kus. Proto také alpinismus, alespoň ve svých počátcích, nebyl a nemohl být individuální záležitostí, ale byl týmovým podnikem. Ne ve smyslu bílý gentleman a armáda domorodců, která ho vynese na vrchol, ale dva muži, kteří se jistí navzájem a na vrchol dojdou buď spolu, nebo vůbec, izolovaní a odkázaní sami na sebe.

Nebo, jako v tomto případě, čtyři muži, protože dvě výpravy – německá a rakouská – se dohnali s spojili. Štěstí jim to ale nepřineslo, protože jeden z nich se zraní a nedokáže dojít na vrchol, takže se ostatní rozhodnou, že se s ním vrátí. Problém je ovšem v tom, že s cestou zpět se nepočítalo, měli vylézt na vrchol a vrátit se druhou stranou, a proto, stejně jako kvůli omezenému množství lan, která byli schopni nést, za sebou rozebrali klíčový traverz, což se ukáže jako osudové rozhodnutí, protože se přes kritické místo nedokáží vrátit. Jak to dopadne, už víte.

Já mám pro hory slabost, ale pevně věřím, že Nordwand se bude líbit i lidem, kterým hory zase až tak moc neříkají, jen se při jeho sledování musejí vyhnout otázce: Proč tak nesmyslně riskují? Riskují podobně, jako třeba Kolumbovi mořeplavci. A pokud riskují jen svůj život, budiž jim to přáno. Ať je o čem vyprávět.

Film Vetřelec: Covenant není ani zdaleka tak špatný, jak naznačuje hodnocení na ČSFD, ale není to ani žádná pecka, jen obstojné vytěžení osvědčeného konceptu a další přírůstek do série o vetřelcích. Covenant dějově následuje po Prométheovi a předchází prvnímu Vetřelci. Dobré je, že zobrazované technologie jsou víceméně konzistentní s těmi z roku 1979, takže to nevypadá, jako když vyspělejší technika předchází tu méně vyspělou, i když filmy vznikaly v opačném pořadí, špatné je, že se Covenant snaží – a to až polopaticky – odpovídat na otázky, které Vetřelec nepoložil, zatímco neodpovídá na ty, které položil Prométheus. Tedy alespoň z mého pohledu. Mě totiž nikdy nezajímalo, kde se vetřelci vzali, to pro příběh není až tak podstatné, zato bych rád věděl, kdo vlastně byli strůjci z Prométhea a jaký byl jejich vztah k onomu černému slizu.

Covenant to pojal ale přesně opačně, takže o strůjcích se nedozvíme nic, zato už víme, že vetřelce stvořil z rozmaru android stvořený člověkem. Tak teď jsem to „propíchl“, jenže když vám to neřeknu, nebude nic z toho, co budu psát dál, dávat smysl. Že je klíčovým prvkem android je totiž zcela zásadní. Covenant se podle všeho snaží mít silný nábožensko-filosofický přesah a řešit otázku stvoření, tedy něco, co mě osobně nevzrušuje, ale spíše ruší. Copak záleží na tom, jestli vetřelci vznikli evolucí, božím stvořením, nebo biotechnologicky a jakou roli v tom hraje člověk? Jestli to je myšleno jako varování před zahráváním si s genetickými manipulacemi a umělou inteligencí, tak to v kontextu série o vetřelcích příliš nefunguje.

To jsou ovšem výhrady koncepční, po filmařské stránce mám ke Covenantovi jenom dvě výtky: iritující filosofující prolog, který skoro připomíná katechismus, a potom absurdní záhadu, proč androidům rostou vlasy?

To, že je klíčovou figurou android, je zajímavé z jiného důvodu: díky tomu je mnohem zlověstnější a odpudivější, než kdyby to byl člověk. Ten android totiž nedělá nic, na co bychom nebyli zvyklí od psychopatů a sociopatů, v tomto směru je dokonale lidský: bezohledný, sobecký, arogantní. Jenže člověka by divák měl tendenci omlouvat, že to tak třeba nemyslel, očekával by, že se třeba zarazí, že se slituje, a i kdyby to neudělal, pořád by si říkal, že to udělat mohl. Od androida nic takového nečeká, proto je jeho postava tak démonická. Ten android totiž dělá něco, na co by chtěli mít monopol jen lidé; dělá něco, co by dělat neměl prostě proto, že to je android, a ne člověk.