Osobně si myslím, že správná odpověď na otázku, zda byl Jan Masaryk na jaře 1948 zavražděn, spáchal sebevraždu nebo zemřel v důsledky nehody, by dnes už nic nezměnila, stejně jako velmi pravděpodobně nic nezměnila ani v tom roce 1948. Přesto se tato otázka, jeví alespoň pro čas společnosti, jako stále živá. Jenže když teď prezident Zeman prohlásil, že se v listopadu při návštěvě Moskvy přimluv, aby Rusové otevřeli archivy, ukázalo se, že o odpovědi vlastně nikdo nestojí. Zeman ještě ani neodletěl a odpůrci Zemana, Rusů a komunistů (tahle absurdní ignorantská kombinace postojů je pro tyto lidi typická) mají jasno v tom, že v buď nic nepřiveze (Rusové tají důkazy o vraždě) nebo přiveze falešné důkazy o sebevraždě, protože Rusové budou chtít zamaskovat vraždu. Jinými slovy apriori prohlašují, že pokud se jim nebude odpověď líbit, budou ji ignorovat a její pravdivostí se vůbec zabývat nebudou. Proč? Protože v jejich světě musí být Masaryk zavražděn ruskými agenty či jejich domácí komplici, aby nebylo narušeno archetypální schéma západ = dobro, východ = zlo, bez kterého by se jejich svět zhroutil. Šedesát devět let od události a dvacet osm let od převratu část české společnosti pořád žije minulostí, pro minulost a v minulosti.

Stalo se nedávno v Brně….

Pod obrazy propojených rukou lidí všech národů však – oproti schválenému návrhu – přidali věnování „Na památku umělce a komunisty Diega Rivery (1886 – 1957) A.K. 2017 V.A.“, které muselo být nedlouho po zahájení přehlídky v důsledku stížností obyvatel odstraněno.

Dost pochybuji o tom, že by obyvatelům Brna vadil rozpor se schváleným návrhem, neb se lze s úspěchem domnívat, že o jeho existenci, natožpak obsahu, vůbec nic netušili. Stejně tak pochybuji o tom, že by jim vadila zmínka o Diego Riverovy, neb i v tomto případě se lze s domnívat, že povědomí Brňáků o mexických malířích je velmi chabé. A protože hypotéza, že by Brňáci byli alergičtí na rok 1886 je přiražená za vlasy a jako taková se jeví neudržitelná, nezbývá než uzavřít, že jim vadilo to slovo – komunista. Problém je v tom, že významný mexický malíř Rivera byl komunista. Má být proto zapomenut, nebo se má o něm lhát a tvářit se, že komunista nebyl? Tak to je jen taková letmá poznámka k nejnovějším ikonoklastickým trendům.

P.S. Pokud se o Riverovy chcete dozvědět více, pusťte si vynikající film Frida. Oni totiž byli s Fridou Kahlo manželé.

Existuje široká společenská shoda na to, že ekonomická migrace, tedy útěk před bídou a cesta za lepším, nemá oporu v základních lidských a právech a ekonomičtí migranti nemají žádná nárok na pomoc a podporu, ale naopak my máme právo, ne-li přímo povinnost, jim v cestě k nám bránit a pokud už pro ně chceme něco udělat, tak zlepšovat životní podmínky u nich doma. To ovšem platí je pro černochy z Afriky, s bělochy z Moravy je to úplně jiná. Jejich ekonomickou migraci do Prahy podporujeme i za cenu její devastace tzv. developery, rakovinného bujení hlavního města do šířky i do výšky, i likvidace volných ploch a „ladem“ ležící zeleně. Proč nepomáháme Moravákům, aby mohly zůstat v Ostravě (no dobře, to je spíš Slezko), v Brně, prostě u sebe doma? Jaký to má smysl natáhnout veškerou populaci do jednoho města a zkoncentrovat veškerou ekonomickou aktivitu na jednom místě? Nebylo by lepší, kdyby šla práce za lidmi, místo toho, aby se lidé stěhovali za prací? Nebylo by lepší, kdyby se dobře dalo žít v celé zemi, místo toho mít jedno město výjimečně bohaté v rámci celé EU a zbytek země vylidněný a zbídačený?

Je až absurdní, co všechno nechají vystíhování Evropánci cloumat svým majestátem. Třeba veřejné záchodky v Německu, o jejichž výstavbě informují pod poplašným titulkem Postavíme „multi-kulti“ toalety, aby se zde migranti cítili jako doma. V bulvárně-okurkovém textíku není samozřejmě o migrantech ani slovo, zato se tam píše: „…  jedna z toalet bude speciální, bude multi-kulti. Žádná mísa,  žádné toaletní sedátko, žádný toaletní papír (…) blíže tomu, co je v islámských zemích běžné.“ Anonymní překladatel nejenom že zjevně nikdy neslyšel o tzv. tureckému záchodě, ale ani nečetl žádnou studii o tom, že jsou to právě tyto tzv. turecké záchody, a nikoliv evropské klozety, které lépe odpovídají lidské anatomii a jsou z hlediska své hlavní funkce, tj. podpory vyměšování, vhodnější (což mohu potvrdit z vlastní zkušenosti). Některé studie dokonce hovoří o tom, že Evropané jsou jako populace významně neurotičtí a to právě proto, že se v životě dobře nevyserou. Jenže co naplat, že jsou tzv. turecké záchody lepší, když jsou „muslimské“, takže před nimi musíme Evropu bránit. (Docela by mě zajímalo, jestli existuje signifikantní rozdíl a civilizační a kulturní hierarchie mezi evropským žido-křesťanským lejnem a lejnem muslimských, ale upřímně, asi by to byla debata dost o hovně.) Teď už jen zbývá, abychom z Evropy dostali i jiné muslimské zlořády, jako jsou arabské číslice (původně indické, čili árijské (sic!), ale bohužel Araby pošpiněné), algebra, alkohol a koneckonců i ten Aristoteles, který byl sice Řek, ale bez Arabů by pro nás dnes neexistoval.

Jen jedna ze řady silných tezí Apoleny Rychlíkové z textu Rodičovství v pozdním kapitalismu:

Ani víc než sto let od zavedení osmihodinové pracovní doby nemáme odvahu realizovat takový systém, který by lidem práci ubíral, ne přidával a zároveň by mohli ze svých výplat normálně žít. Tlak, který dnes zažívá většina mužů, strach ze ztráty zaměstnání, obavy, že nedostojí svému „úkolu“ a selžou, jsou obrovské. Dá se to srovnat s vyčerpáním a frustrací, které s sebou často nese práce matky na plný úvazek. Představa, že to mužům vyhovuje, je mylná. Nést na svých bedrech většinu finanční odpovědnosti a téměř nevídat vlastní děti není nic příjemného, stejně jako automatická výhradní péče matky.

Možná je můj předpoklad, že průměrný selsky rozumný Čech nejenom tento citát, ale celý text zařadí do škatulky feminismus a šmahem smete se stolu, mylný. Spíš se ale bojím, že ne. Přitom je-li toto feminismus, pak je nám feminismu třeba jako praseti drbání. Jenže já na tomhle nic feministického nevidím, pro jsou takovéto myšlenky jen výrazem elementární příčetnosti a orientace v našem světě.