Ať už nastávají prezidentské volby v USA vyhraje kdokoliv, bude trpět stejným demokratickým deficitem, jako jeho předchůdci. A tím teď nemyslím systém volitelů, ale skutečnost, že prezidenta USA volí pouze občané USA, přestože USA se vměšují do záležitostí celého světa, což považují to nejen za svoje právo, ale přímo za svoji povinnost. Budiž, potom by ale měly mít souhlas dotčených, demokratický souhlas, a ten se nejlépe vyjádří volbami. Neměl-li by tedy být úřad amerického prezidenta zatížen silným demokratickým deficitem, měly by USA buď k volbám přizvat i zbytek světa, o němž se v nich rozhoduje, a nebo, protože celosvětové volby jsou ideologický i logistický oříšek, upustit od své snahy být celosvětovým hegemonem. A protože se s pravděpodobností hraničící s jistotou nestane ani jedno, ani druhé, bude i nadále prezident USA de facto diktátor.
Rubrika: Noticky
Přeregulováno?
Ve svém sloupku v Metru (cesta do práce byla dlouhá, místy nudná) se dnes Tomáš Hauptvogel zamýšlel nad tím, zda nežijeme v příliš přeregulované době a dává svoji tuzemskou zkušenost do kontrastu ze zkušeností z výletu do jihovýchodní Asie, kde mu na otázka po pravidlech silničního provozu odpověděli s údivem: „Pravidla? Prostě jezdi opatrně.“ A podobně pak i ve vlaku, kde se evropští turisté vyklánějí z otevřených dveří (to je místní forma klimatizace) ne pro zábavu, ale protože mohou (blbci, dodávám já).
Jenže jak sám píše k tomu silničnímu provozu: „Po pár kilometrech člověk pochopil, že se vše děje podle pravidel slušnosti a ohleduplnosti. V tom zmatku bylo něco, co jsem na český silnicích snad nezažil – respekt.“
Nikde není řečeno ani to z napsaného neplyne, že by v jihovýchodní Asii neměli pravidla silničního provozu, jen je možná není nutné neustále někomu připomínat, protože lidé se sami od sebe chovají tak, že na jejich aplikaci nemusí dojít. Možná u nás není ani tak přeregulováno, jako se lidé chovají bezohledně a arogantně, takže je pravidla v zájmu všeobecného přežití nutné neustále připomínat a vynucovat.
Více vzájemné slušnosti a respektu znamená méně regulace a naopak.
Sport vs. politika
Vzpomínáte na skifaře Václava Chalupu, který vozil domů medaile z olympiád i mistrovství světa? Tak na toho ztroskotance a zaprodance rychle zapomeňte, Jakub Janda už si ho už určitě píše na seznam zombifikovaných kremlobotů za to, jak zradil evropské hodnoty těmito slovy:
Proto se mi nelíbí princip kolektivní viny, který je na ruské sportovce uplatňovaný. (…) A je samozřejmě až nápadné, jak je celá aféra s dopingem zaměřená jen na Rusko. Ale ze zkušenosti vím, že přece jen ta předpojatost kontrolorů proti sportovcům z východu tady je. Víte, jak jsem byl čím dál starší, tak jsem byl na dopingových zkouškách pořád. (…) A musím říct, že jsem se na těch testech potkával především se sportovci z východního bloku, málokdy tam byl Angličan nebo Američan.
Jak si kdo ustele…
Nedalo mi to a tohohle chudáka jsem prostě musel poněkud nezdvořile vyfotit, už jenom proto, abych vám ukázal, že bezdomovci z Prahy nezmizeli a problém se nevyřešil, jen se ho v poslední době dařilo policii a úřadům na objednávku slušných lidí zametat z dohledu.
P.S. Všimněte si zvláště polštářku. Takhle by si žádný snob na láhvi Moëtu nikdy neustlal.
Evropa nechce být dospělá
Takhle se nechal na adresu Donalda Trumpa a jeho zahraničně-politické vize slyšet německý ministr zahraničí Frank-Walter Steinmeier: „Politika strachu a izolace povede k menší, nikoli větší bezpečnosti, a bude nebezpečná nejen pro Spojené státy, ale i pro Evropu a zbytek světa.“ Místo toho, aby řekl, že Evropa umí být sama sebou a je připravená zaujmout Američany uvolněné místo, tak div ne neškemrá o jejich kuratelu. Kde je nějaká evropská vize, nějaké evropské sebevědomí? S takovouhle se bude proti -exitům těžko argumentovat.
Nepřevrat v Turecku
Když jsem v pátek večer zaregistroval první zprávy o pokusu o vojenský převrat v Turecku (tehdy jsem si ještě myslel, že to není jen pokus, protože představa, že armáda by mohla neuspět, mi přišla komická, nějak jsem totiž nedomyslel, že i v armádě mohou být různé frakce a zájmy), tak mi zatrnulo, o dost víc, než když jsem den před tím četl o masakru v Nice, protože, co naplat, Turecku je členem NATO, sousedí se Sýrií a aspiruje na členství v EU, takže se nás takováto alotria mohou sakra dotýkat. Když se pak ukázalo, že to byl jen takový nepřevrat a turecký prezident Erdoğan svoji moc spíš ještě upevnil a ihned rozjel čistky v justici (v justici!, i když o převrat se pokusila armáda) v takovém rozsahu, že seznamy režimu nepohodlných soudců musely být připraveny dlouho dopředu, rozhodně se mi neulevilo, protože je členem NATO a aspiruje na členství v EU. Když k tomu připočtu obvinění USA z toho, že povstale podporovaly (i když včas stačily otočit po větru) a nedávné Erdoğanovy pokusy o usmíření se Putinem, tak mi z toho vychází, že se tu možná hraje nějaká velká špinavá hra, ve které se umažeme také (a když nebudeme chtít, tak budeme umazáni), protože NATO a EU, která neumí říct Turecku „Ne“, i když Turecko už jakoukoliv kompatibilitu s proklamovanými hodnotami EU už ani nepředstírá.Na to se dá říct jen jediné: „Vraťte nám okurkovou sezónu!“
Miliardářská „háelpéčka“
Nenechte se zmást tím, že je text Lukáše Senfta Narodit se bohatý, zemřít ještě bohatší vtipný, jsou to tragické a hluboké lidské příběhy, kterým musí čelit kapitalistická šlechta při udržování svých privilegií.
Neustále se ale šíří legendy o odvážných podnikatelích, kteří začali od píky a někam to dotáhli. (…) Hrdinové těchto příběhů přitom většinou neriskují a ve výsledku ani nepracují. Maká za ně kapitál, který „nebojácně“ investovali z rodinné pokladny. Makají za ně zaměstnanci. Makají za ně děti.
Propaganda v Národním muzeu
V sobotu jsme se rozhodli vytáhnout ratolest a volba padla na Náprstkovo muzeum, ve kterém zrovna probíhá výstava Afghánistán – zachráněné poklady buddhismu. Dlužno dodat, že výstava skromná, asi se toho příliš zachránit nepodařilo. To, co se zachránit podařilo, je ovšem velmi působivé, byť se jedná většinou o drobnější artefakty (místy opatřené fenomenálně vágními popisy jako „fragment předmětu“). Co mě ale vyloženě iritovalo bylo arogantní kombinování majestátních historických artefaktů s banální vojenskou veteší z afghánských expedic AČR, jako kdyby mezi nimi bylo rovno. Jednou, za stovky či tisíce let, mezi nimi možná opravdu bude rovnou a budou spolu patřit do jedné vitríny, ale dnes ještě ne, dnes je to odvádění pozornosti od Afghánistánu, parazitování na něm a vlastně svého druhu propaganda. A k ní by se Národní muzeum propůjčovat nemělo. Dokonce jsem si poměrně dlouho myslel, že ty historické artefakty jsou kořist dovezená našimi pomocnými sbory, ale naštěstí ne a byly zapůjčeny afghánským Národním muzeem. Zapůjčeny okupovaným okupantovi.
Literatura nejsou informace
Vysokoškolský učitel literatury Jiří Pelán řekl v rozhovoru pro LN:
Studenti také příliš nečtou. Při zkouškách zjišťuji, že o nějaké čtenářské vášni se ve většině případů nedá mluvit. Jsem přesvědčen, že v tom sehrává určitou roli internet. Všichni jsme si navykli hledat informace. A v tom je ten problém. Literární text není informace. Správné čtení je ale prožívání, je to především věc citu.
Vypadá to jako banální skutečnost, ale kdyby byla skutečně tak banální, proč jsem ji dávno nedokázal pojmenovat sám, když tak přesně odpovídá mé osobní zkušenosti? Kdysi jsem četl opravdu hodně, ale v poslední době mi pro všechny ty informace, které „musím“ (chci, potřebuji, nemohu si pomoci) vstřebávat nezbývá na čtení čas. Myšleno na čtení literatury, na romány, na něco, co není jen fragment či kompilace, ale co je dlouhé a komplexní. A tím pokušitelem je v mém případě jednoznačně dostupnost informací na internetu. Jenže s tím, jak méně čteme, ztrácíme nejenom dovednosti soustředění, pozornosti a paměti, ale i specifické zážitky spojené s ponořením se do literárního díla a domýšlením jeho světa. Nechci odsuzovat internet s jeho informační svobodou (či možná lépe informační hyperinflací), ale trvám na tom, že bychom si měli uvědomit, že číst a konzumovat psané není totéž. A zamyslet se nad tím, jestli bychom neměli ve vlastním zájmu více číst a méně konzumovat?
Oblíbené omyly opakujeme
Naprosto brilantní text Lea K. o účelovém zaměňování rovnosti se stejností, ztotožňování nerovnosti se svobodou a dalších kanonických faulech pravicového konzervatismu. Díky, sám bych to lépe nenapsal.
napsal Leo K.
V pořadu Slovenskej televízie Večer pod lampou, díl Zatýkanie v Česku, se ptá moderátor Štefan Hríb Romana Jocha, když před tím vyjmenoval téměř všechny jeho neúspěchy, jestli si někdy neříká: „Já už se na to vykašlem, ta teoria prostě nefunguje.“ Oprávněně, protože tento stážista amerických konzervativních think-tanků, konzervativec až do morku kosti, ředitel Občanského institutu, je až fanatickým obhájcem majetkové podstaty všech lidských práv. Tu je pak ochoten podpořit citací obsáhlé řady většinou amerických teoretiků. Jenže i pravicový aktivista Jakub Malinovský je jeho schematickým konzevatismem zaskočen natolik, že v článku Joch, Dundáčková a lidská práva (Revue politika) kde Romana Jocha hájí, připouští, že: „Roman Joch si za své šablonovité myšlení, podporu agrese NATO vůči Jugoslávii a spoustu dalších věcí ostrou kritiku zaslouží.“ Šablonovité myšlení. Možná, že tedy v podání Romana Jocha jde opravdu o zafixovaný omyl a nikoliv skrytě účelové tvrzení.
Existují totiž „omyly,“ které stálým opakováním…
Zobrazit původní příspěvěk 2 229 dalších slov
Tribun 